Kurýr, poslíček, Posel stojí na jedné straně barikády pouliční občanské války a jeho vyhrocená pouť nepřátelským územím, jeho nesmiřitelný boj za spravedlnost, ať už skutečnou, či domnělou, vede až na hranice bezohlednosti a nenávisti.

Čím větší, dražší, luxusnější, silnější auto máš, tím jsi bezohlednější. A bez­ohlednost ti dává určitou výhodu při získávání prostředků na ještě dražší, větší a luxusnější auto.

Ty a tvoje auto jste spojené nádoby. Zahlédl jsi ho poprvé v reklamě, říkali, tenhle velký, drahý, nadupaný bourák jsme vyrobili exkluzivně pro tebe, právě ty jsi takový kretén, aby sis pořídil auto, které z tebe udělá ještě většího kreténa. Kup si ho a staň se konečně sám sebou. Hoď cyklistovi myšičku!“

Šesták se toho nebojí – nebere si servítky, „nevidí si do huby“, je jízlivý, trefný, zná výzkumy městské mobility a urbanistické zákonitosti, přitom zůstává výsostně literární, dokáže udělat literaturu i z pravidel silničního provozu. Navíc přesně odezírá psychologii svých postav z každodennosti, ať se jedná o kurýra, který vozí jídlo podnikatelům i hipsterům, řidiče luxusních aut nebo tramvajáka a jeho cestujících:
„Jedeš s tramvají dva metry za mnou a drnčíš, otáčím se, gestikuluju, že jsem stejně právoplat­ným účastníkem celého tohohle provozu jako ty, že sem taky patřím a že tenhle prostor musíme sdílet, i když ty jsi větší a uměl bys jet rychleji, těch padesát metrů, než se silnice rozšíří, to vydržíš, protože ti stejně nemám kam uhnout, protože po stranách ulice parkují auta a pak už je chodník a na chodník přece nesmím, to by mi hned někdo s výhružně vztyčenou paží připo­mněl, že z nějakého vchodu může vyběhnout dítě a já ho určitě zabiju, chodníky by dávno musely být vydlážděné mrtvými dětmi, kdyby se tahle obava hřímajících chodců zhmotnila ve skutečnost. Když ti blokuje cestu parkující SUV nebo kolona aut, trpělivě čekáš. Ale já jsem tu od toho, aby sis na mně mohl vybít svoje celo­denní frustrace, do mě si kdykoli rád kopneš. Záměrně ještě zpomalím, vidím, jak v kabině cosi nepříčetně pořváváš, celá tramvaj je na no­hách, už jen proto, že je narvaná cestujícími po střechu, cestujícími, kteří jsou na tvojí straně, protože i je přece brzdím už jenom tím, že existuju. A tak si taky ulevují, posraná doprava, posraný cyklisti, posranej život. Překážíme si na tomhle dopravním hřišti, dopravním bo­jišti, které je tu vystavěné jen a jen pro nás, kdo si hraje, kdo si hezky bojuje, nezlobí.“

Vyhoření působí jako klip k dynamické rapové obžalobě současného města, má rytmus stěračů, smrdí benzínem a výfukovými plyny, je mnohem svěžejší než všechny osvěžovače ve tvaru stromečku, co jich kdy kdo zavěsil na zpětné zrcátko…

Zobraziť diskusiu (0)