Literární dílo Jelinek je v tisku často skandalizováno, a to většinou na základě radikality, s níž přistupuje ke svým hlavním tématům, k nimž patří zejména nerovnoprávné postavení ženy v současné společnosti, kritika současné mediální kultury a její mocenské manipulace s individualitou člověka a také kritický postoj k politické situaci vlastní země. Jelinek patří v Rakousku ke generaci levicově orientovaných umělců a intelektuálů, kteří se negativně stavějí k poměrům ve své zemi, zejména k její neschopnosti vyrovnat se s vlastní nacistickou minulostí. Nejvlastnějším kritickým nástrojem Elfriede Jelinek je jazyk. Její jazyk je jen zdánlivě napojen na hovorovou mluvu, ve skutečnosti je to jazyk přísně stylizovaný, promyšlený a abstrahovaný.

osobnosti.cz

………..

V roce 1967, kdy se otcova nemoc zhoršila, přestala Jelineková na celý rok vycházet z domu. Ukončila předčasně studium divadelní vědy a dějin umění a jediným pojítkem s vnějším světem zůstávala matka. (Jelineková byla od dětství podrobena psychoanalytické léčbě. Kvůli tomu pak teprve začala být dle vlastních slov doopravdy nemocná, a právě to nemohla matce dlouho odpustit.) Hodiny tráví před televizí, hltá detektivky, časopisy, komiksy. Perfektní znalost žánrů triviální literatury a pracovních metod masmédií později využije ve svých textech, které doslova „staví“ formou koláže a montáže citátů z médií, z vysoké i nízké literatury, z filozofie i pornografie. V témže roce vychází knižně její prvotina, básnická sbírka Lízin stín. V roce 1968, v době studentských bouří, zůstává v ústraní a píše jazykově experimentální prózu bukolit. román k poslechu. Už tady se objevují témata, která budou její tvorbu provázet trvale: role muže a ženy ve společnosti a násilí jako jediná forma vztahu mezi pohlavími.

Reflex

……………

Jsou knížky, které bychom si vzali na pustý ostrov. A jiné, které spíš pustý ostrov připomínají. Mezi takové ostrovy téměř bez vegetace, zato ale se vzrušující dýmající sopkou, patří i román Pianistka – a jistým způsobem i jeho autorka Elfriede Jelineková (1946). Ta ostatně označuje Pianistku (1983) za svou nejosobnější knihu. Brání se ovšem pojmu autobiografie – a ještě více označení pornografie, jež se na knihu pokoušela nalepit – ostatně kdoví čím – část rakouské kritiky.

Čro Vltava

…………….

Elfriede Jelineková je první dámou rakouské literatury. Její dílo zahrnuje poezii, prózu, dramata. Těžko hledat jinou literární kariéru tak odzbrojujícím způsobem přímočaře úspěšnou. Již její první básně byly odměněny literární cenou. Rané rozhlasové hry vysílaly ty nejprestižnější rozhlasové stanice. Její romány a dramata byly od osmdesátých let pravidelně věnčeny významnými oceněními, jejichž výčet by byl téměř unavující.

Provokatérství k umění neodmyslitelně patří. Jelinekové se to daří nebývale. Pobuřuje vším. Svým přešlechtěně designovým vzhledem, střídá styly od rebelky po mondénní dámu haute couture i svými radikálními názory, ve své rodné zemi byla některými politiky dokonce označena za „veřejného nepřítele“. Vysloužila si to jistě neúnavnou kritikou rakouských poměrů, ale taktéž nekompromisním postojem k civilizaci řízené muži. Jelinekovou bychom mohli označit jako feministku. Otázka postavení ženy je přítomna v celém jejím díle. S jejím feminismem to není zas až tak jednoduché. Svou krutou ironií muže drtí, ale ženy nijak nešetří.

Národní divadlo Praha

………………….

Oběť: Sport! Sport, to je organizace lidské neúnavnosti, nashromážděná v sedmdesáti tisících osob a pak vylitá na pár milionů doma před obrazovkou. Ano, jak zmoklé slepice se pak v pondělí ráno plouží do práce. Každý víkend se znovu doslova zamiluju do svého obýváku, když se v něm objeví mí hrdinové, a dokonce přesně jako hodinky, ačkoli prominenti jsou prý nevypočitatelní, jak se říká. Proto musí aspoň sportovní show začít na vteřinu přesně... Autorko, vidím, že si zas jednou osobujete právo mluvit za mne, a zatěžuji vás ze správné strany, abyste se za mě mohla zasadit i na druhé straně. Pak rychle sklouznu na druhý konec lavice, aby pro vás vedle mne nebylo místo. Vám jde přece jenom o to se proslavit! Vy jste přece vždycky takhle pro oběti. Copak vám na semaforu, co jste si tak nápadně pověsila na srdce, jako by to byl tabernákl, nehoří žádné věčné světlo? Já jsem měl zelenou, jako moji protivníci! Tam na onen svět snad budu smět, ne? Je jich tam spousta, a já tam taky nutně chci! Moje riziko. Zítra budou někde jinde, a já budu stát ve věci svého zabití před Posledním soudem, ale bohužel neviditelný, bez hlasu, oběť: položen svým vrahem na zem, popravený a přivlečený kvůli fotografii. Ano, zítra to bude vypadat zas jinak, jen já zůstanu na fotografii tichý, neměnný a klidný. Kam bychom přišli, kdyby se prostý venkovský četník měl pro nás stát předmětem zájmu jenom proto, že se při olympiádě účastní biatlonu nebo dálkového běhu nebo že svou služební zbraní zastřelil ženu a dvě děti? Dneska jsem u toho jako člověk, který vypadne. Taky ve skupině, pak ovšem za zvláštní snížený tarif. Bližní spolucestující ke mně pozvednou oči, pestře oděné běžnými kontaktními čočkami, a pak je na mě nechají dopadnout, au, to bolí! Jestli tohle mají být moderní masy, jsem zděšen jejich masovostí.

Časopis A2, ukázka ze hry Sportštyk (1999), přeložila Zuzana Augustová

Zobraziť diskusiu (0)