Medzi knihami - čerstvé informácie z diania v knižnom svete

 

Falešné papíry od Adolfa

Židovský mladík Adolfo se od svých čtrnácti zajímal o chemii barvení, a to ho velmi záhy během druhé světové války předurčilo ke spolupráci s odbojem. Stal se předním padělatelem dokladů pro francouzské hnutí odporu. Díky svým dovednostem, odbornosti a neúnavné práci do konce války podle odhadu zachránil před jistou smrtí na 14 tisíc mužů, žen a dětí.

Po osvobození oficiálně pracoval jako fotograf a zároveň téměř pětadvacet let tajně zdarma vyráběl falešné „papíry“ pro potřebné z celého světa: uprchlíky, imigranty, politicky angažované jedince z podzemních organizací nebo pacifisty. O své tajné „vedlejší“ činnosti Adolfo Kaminsky až do 77 let nemluvil, dokud ho jeho dcera Sarah nepřesvědčila, aby souhlasil se zveřejněním podrobností o utajené a tak riskantní celoživotní misi.

Ukázka z knihy:

Paříž, leden 1944. Dojdu ke vchodu do metra Saint-Germain-des-Prés, neztrácím čas a zapadnu tam. Musím na východ Paříže, směrem na Père-Lachaise. Vyberu si sedadlo stranou od ostatních cestujících. V kufříku, který k sobě tisknu, mám cenný obsah. Počítám ubíhající stanice. République, víc než tři. Z vedlejšího vagonu se ozve nějaký hluk a hlasy. Metrem už pár vteřin zní signál, a přitom se dveře nezavírají. Hlasy přehluší zvuk kroků, hlučných, rázných, dost zvláštních. Okamžitě je poznávám. V hrudi mi sílí palčivá bolest, právě ve chvíli, kdy patrola milicionářů, s viditelnými páskami a baskickými barety naraženými na lebkách s vyholeným zátylkem, vrazí do soupravy metra. Znamení řidiči a dveře se zavřou.

„Kontrola dokladů! Celková prohlídka!“

Neotáčím se k nim. Čekám, až na mě dojde řada, úplně na konci vagonu. I když jsem na policejní kontroly už dávno zvyklý, dnes mám strach.

Zachovat klid, zamaskovat emoce. Hlavně ať mě nezradí, ne dnes, ne teď. Zabránit, aby mi noha vyklepávala imaginární takt nějaké zuřivé hudby. Zabránit té kapce potu, aby se mi zaperlila na čele. Zastavit příval krve do žil. Zpomalit srdeční tep. Dýchat pomalu. Potlačit strach. Utajit úzkost. Být stoický. Všechno je v pořádku. Musím splnit poslání. Nic není nemožné.

Tamhle, hned za mnou, se prohlížejí doklady, prohledávají tašky. Musím vystoupit na příští stanici. Před každými dveřmi stojí milicionář. Je jasné, že nemám žádnou šanci uniknout kontrole. Tak se sám od sebe zvedám a jdu sebevědomě ukázat papíry milicionáři, který se ke mně blíží, a přitom mu rukou ukazuji, že musím brzy vystupovat. Začne nahlas číst informace napsané v mém průkazu totožnosti: „Julien Keller, sedmnáct let, barvíř, narozený v Ain, v departementu la Creuse…“ Obrátí legitimaci, aby si ji prohlédl ze všech úhlů, přerývaně zdvihá svá podezíravá očka, zkoumá mou reakci. Vím, že nemůže vytušit můj strach, vypadám klidně. Také s jistotou vím, že mé papíry jsou v pořádku. Vyráběl jsem je ostatně sám.

„Papíry v pořádku… Keller, to je z Alsaska?“

„Ano.“

„A co tady v tom máte?“

Tomu přesně jsem se chtěl vyhnout. Milicionář ukazuje na kufřík, který mám v ruce a jehož držadlo nervózně svírám. Na chvíli si myslím, že se mi hroutí půda pod nohama. Chtěl bych vzít nohy na ramena a zmizet odtud. Ale jakýkoliv pokus o útěk by byl marný. Krev mi ztuhne záchvěvem paniky. Musím zaimprovizovat, a rychle. Zatvářit se překvapeně, jako ten největší blbec.

„Jste snad hluchý? Co máte uvnitř?“ ptá se milicionář zvýšeným tónem.

„Svačinu. Chcete se podívat?“

Slova doprovodím gestem, otevřu kufřík. Žádný problém, je tam opravdu svačina. Snad dost velká, aby zakryla to, co musím za každou cenu skrýt. Následuje vteřina váhání, milicionář mě upřeně pozoruje, pátrá v mém pohledu a hledá v něm nějakou trhlinu. A tak mu věnuji svůj nejnaivnější úsměv. Něco, co mi vždycky šlo, pokud bylo třeba: vypadat pitomě. Následující vteřiny se vlečou jako hodiny. Dojeli jsme na stanici Père-Lachaise a vlak hvízdá zavíráním dveří.

„Dobrá, můžete jít.“

Moc dobře si pamatuji na ostré závany větru nad rovy hřbitova. Sedím na lavičce v jedné hřbitovní aleji Père-Lachaise, ale nepřišel jsem tam rozjímat. Zuby mi cvakají. Chvěji se po celém těle. Musel jsem vystoupit z metra a dovléct se na hřbitov, kde jsem nalezl samotu potřebnou k tomu, abych přišel k sobě a dal volný průchod citům skrytým pod zdánlivým klidem. Říkal jsem tomu retrospektivní šok. Vypuzení potlačených emocí z těla. Zbývalo mi už jen trpělivě čekat, až se mi puls navrátí do normálu, až mi z rukou ustoupí křeč a zase se rozhýbají. Kolik času jsem potřeboval? Nevím. Snad pět nebo deset minut. Než mi začne být zima a vzpamatuji se. Než si vzpomenu, proč a kvůli komu tam jsem, proč riskuji, a připomenu si naléhavost své výpravy. Právě tato naléhavost mě vytrhla z mé otupělosti v těžkém tichu hřbitova a připomněla mi, že už nemohu ztrácet ani minutu. Není čas na to, cítit se zdrcený či cítit soucit, obavy nebo sklíčenost.

Chystám se vyrazit dál. Než vstanu, otevřu obezřetně kufřík, abych se naposledy přesvědčil. Nadzdvihnu sendvič. Je tam všechno. Můj poklad. Padesát nevyplněných francouzských průkazů totožnosti, pero, inkoust, razítka a sešívačka.

Toho dne, jako tolik jiných předtím, klepu na všechny dveře ze seznamu, který jsem dostal den předtím a který jsem se celou noc učil zpaměti. Jména a adresy desítek židovských rodin, které podle toho, co mohla síť zjistit díky infiltrovaným komplicům, budou druhého dne za svítání pozatýkány. Jdu po bulváru Ménilmontant, pak po rue Couronnes a dojdu k uličkám přiléhajícím k bulváru Belleville. Pokaždé se k těm neznámým jménům přiřadí nové tváře. Na rue du Moulin-Joly rodina Blumenthalových. Maurice, Lucie a děti, Jean, Éliane a Véra, přijali falešné papíry, odcházejí do ilegality.

V nejlepším případě mají u sebe fotky, které mi stačí připnout k nepoužitému průkazu totožnosti, jejž pečlivě vyplním písmem úředníka z radnice. Někdy přijmou falešné papíry, ale nemají nutné náležitosti pro výrobu „na místě“. Berou nicméně mou návštěvu vážně a ujišťují mě, že příští den v době šťáry nebudou doma. Někteří mají strýčka, přítelkyni, bratrance, u kterých se mohou schovat. Jiní nemají nikoho. Jsou tací, co napřed odmítnou a pak si to rozmyslí, když je ujistím, že má nabídka je zdarma. Všechny ale bohužel není snadné přesvědčit. Toho večera to byla například madam Drawda z rue Oberkampf. Vdova, jež mě ohromila svým nerozumem, tvrdohlavostí, s níž mě považovala za nečestné individuum. Když jsem jí nabídl nové doklady, urazila se: „Proč bych se měla skrývat? Nic jsem neudělala a má rodina je francouzská po několik generací!“ Stačil jsem přes její rameno zahlédnout prostřený stůl v salonu, kolem nějž způsobně večeřely čtyři děti. Zkusil jsem všechno, abych ji přesvědčil. Vysvětlil jsem jí, že moje síť se zabývá skrýváním dětí, které by tak byly umístěny někam do bezpečí, k čestným lidem, na venkov, a že ona by o nich dokonce mohla mít zprávy. Ať jsem ji zapřísahal, jak chtěl, neposlouchala mě, nechtěla mě poslouchat a zachovala si svůj pohoršený postoj. Nejvíc mě zarazilo, že poté, co vyslechla mé vyprávění o tom, co jsem viděl na vlastní oči během své internace v táboře Drancy, o plných autobusech odjíždějících na smrt, tisících deportovaných, chladně odvětila, že tábory smrti neexistují a že nevěří lžím anglo-americké propagandy. Pak, když se na vteřinu odmlčela, mi začala vyhrožovat a varovala mě, že jestli okamžitě neodejdu, zavolá policii. Takže nepochopila, že policie, ta, která ji zítra přijde i s jejími dětmi zatknout, tu není na jejich ochranu?

přeložil Tomáš Kybal

Zobraziť diskusiu (0)

Padělatel Adolfo Kaminsky

Padělatel Adolfo Kaminsky

Sarah Kaminsky

Židovský mladík Adolfo se od svých čtrnácti zajímal o chemii barvení, a to ho velmi záhy během druhé světové války předurčilo ke spolupráci s odbojem. Stal se předním padělatelem dokladů pro francouzské hnutí odporu.

Kúpiť za 11,43 €

Podobný obsah

Haló, tady Halík, papeži, slyšíš mě?

Správy

Haló, tady Halík, papeži, slyšíš mě?

„Stává se mi, že se probudím s otázkou, která jako by byla pokračováním snu, který si už nedokážu vybavit. Někdy se přinutím vstát a začít psát odpověď formou dopisu – dopisu papeži z mého snu. Papež Rafael se pro mne stal nejen tazatelem, pokládajícím mi otázky, nýbrž především trpělivě naslouchajícím, inspirujícím a povzbuzujícím průvodcem, účastníkem mých chvil přemýšlení a snění, modlitby a meditace.“ Tomáš Halík

Věda možného a nemožného

Věda možného a nemožného

Chiara Marletto

Existuje obrovská třída věcí, které věda dosud téměř zcela opomíjela. Jsou klíčové pro pochopení fyzické reality jak v každodenním životě, tak na úrovni jevů, jimiž se zabývá fyzika, přesto se tradičně předpokládalo, že je nelze zahrnout do souboru vědeckých vysvětlení. Nejsou to fakta o tom, co je, ale o tom, co by mohlo být (kontrafaktuály). Podle fyzičky Chiary Marletto se zohlednění kontrafaktuálů může stát příslibem revoluce ve způsobu formulování základních fyzikálních poznatků a poskytnutí vhodných nástrojů pro řešení nových technologických výzev – od dodání nové generace zařízení pro zpracování informací přes univerzální kvantový počítač až po návrh umělé inteligence.

Průzkumníkova cesta

Průzkumníkova cesta

Edgar Mitchell

Edgar Mitchell, jeden z dvanácti mužů, kteří stanuli na Měsící, popisuje v této autobiograficky laděné knize nejen obdivuhodné dobrodružství poutě vesmírem, ale i cestu stejně objevitelskou – zkoumání nevýslovného tajemství lidského bytí a vědomí. Edgar Mitchell (1930–2016) byl astronaut-inženýr, vybavený komplexním vzděláním v matematice, kvantové fyzice, astrofyzice. Během své měsíční pouti zažil hlubový duchovní prožitek ne nepodobný savikalpa samádhi, pocitu vzájemné propojenosti vesmíru a lidských bytostí, kde poznávající a poznávané jednou jsou.