Ayde­mi­r není v Němec­ku nováč­kem. Rodač­ka z Karl­sru­he zau­ja­la už svou prvo­ti­nou Ell­bo­gen (Loket) z roku 2017, za kte­rou dosta­la Cenu Klause Micha­e­la Küh­ne­ho za nej­lep­ší debu­to­vý román a Cenu Fran­ze Hessela.

Její dru­hý román Dži­no­vé se sou­stře­dí na pří­běh turec­ko-kurd­ské rodi­ny, jež se vyrov­ná­vá s náh­lou smr­tí otce a s odka­zem, kte­rý po sobě zane­chal. Hüsey­in, hla­va rodi­ny, se v prv­ní kapi­to­le kochá nově zakou­pe­ným bytem v Istanbu­lu, na nějž si našet­řil za takřka tři­cet let tvr­dé prá­ce v němec­kých továr­nách. Radost má ale krát­ké trvá­ní — Hüsey­in dosta­ne z emo­ci­o­nál­ní­ho vypě­tí infarkt a zemře dřív, než dora­zí sanit­ka. V násle­du­jí­cích kapi­to­lách čte­nář postup­ně nahlí­ží do život­ních osu­dů čtyř sou­ro­zen­ců — Ümi­ta, Sevdy, Peri a Haka­na — a jejich mat­ky Emi­ne. Kaž­dá posta­va má své­ho dži­na, zlé­ho ducha, se kte­rým se vnitř­ně pere.

Nera­da pou­ží­vám otře­pa­né frá­ze, ale kni­ha Ayde­mi­r se mi pře­klá­da­la jako po más­le. Mám pocit, že text v původ­ním zně­ní pří­jem­ně klou­že, všech­na slo­va jsou tam, kde mají být, a žád­ná nepře­bý­va­jí. Pří­běhy postav vyprá­vě­né ve třetí, resp. dru­hé oso­bě se ply­nu­le odví­je­jí, a navíc jsou vel­mi umně propletené.

Při pře­klá­dá­ní jsem si muse­la dávat nej­vět­ší pozor prá­vě na spe­ci­fic­ký styl jed­not­li­vých postav. Kaž­dý pro­ta­go­nis­ta má za sebou jiný pří­běh, kte­ré­mu je při­způ­so­be­ný jazyk. Zatím­co Sevda je přís­ná pod­ni­ka­tel­ka a vyja­dřu­je se stro­ze, Ümit je zasně­ný cit­liv­ka a mlu­ví uťá­ple, Peri ráda tasí filo­zo­fic­ké ter­mí­ny a Hakan je zase namyš­le­ný fra­jí­rek, kte­rý má v obli­bě vul­gár­ní slo­va. Emi­ne, jež pro­ži­la vel­kou část živo­ta v Turec­ku a žije jen v minu­los­ti, se zase nej­čas­tě­ji uchy­lu­je k výra­zům ve své mateřštině.

Turec­kých slov není v romá­nu málo, pro­to je na kon­ci kni­hy při­po­je­ný slov­ní­ček. Naštěs­tí jsem měla k dis­po­zi­ci výbor­nou pře­kla­da­tel­ku z turečti­ny Pet­ru Sed­mí­ko­vou, kte­rá se mnou pro­dis­ku­to­va­la nejen jed­not­li­vé výra­zy, ale udě­la­la mi i malý exkurz do turec­kých reá­lií. Muse­ly jsme také pro­brat sklo­ňo­vá­ní turec­ké­ho zájme­na „o“, kte­ré zna­me­ná „on“ i „ona“, pro­to­že němec­ká slo­ve­sa se vždy nevážou se stej­ný­mi pády jako ta čes­ká. Uká­za­lo se to jako oří­šek, pro­to­že turečti­na zjev­ně fun­gu­je na jiných gramatic­kých prin­ci­pech než indo­ev­rop­ské jazy­ky. S arabský­mi výra­zy mi zase pomá­ha­la moje býva­la spolužačka z gym­ná­zia a skvě­lá ara­bis­tka Simo­na Hlaváčová.

Síla Dži­nů ale nespo­čí­vá jen v jazy­ko­vé strán­ce. Jde pře­de­vším o str­hu­jí­cí pří­běh čle­nů jed­né rodi­ny, jejichž ces­ty se hnu­tím osu­du roz­dě­li­ly, aby se zase spo­ji­ly po smr­ti otce, v mís­tě, kde má rodi­na své kořeny.

Ayde­mi­r se v romá­nu poda­ři­lo pře­kro­čit hra­ni­ce na mno­ha fron­tách — hra­ni­ce mezi stá­ty, náro­dy, kul­tu­ra­mi, ale i oby­čej­né hrad­by, kte­ré vzni­ka­jí mezi pří­buz­ný­mi. Autor­ka má pro kaž­dou posta­vu pocho­pe­ní a na kaž­dou doká­že nahlí­žet kri­tic­kým okem.

z textu psaného pro Kavárnu Hostu

Zobraziť diskusiu (0)