Moc rád jsem vzal tuhle knihu do ruky. Předně – mám rád staré fotografie. Ne nutně všechny, ale mám. Líbí se mi nálada a patina těch fotek. Cítím tu dobu, kdy fotka nebyla samozřejmá, ale hraničila se zázrakem. Tam, kde lidé věděli, že jsou fotografováni, se stavěli do póz jako v malířském ateliéru. To působí často komicky, ale taky nostalgicky. Vyletí ptáček, foto na památku, jde se k fotografovi, oblečete si to nejlepší.

No a pak samozřejmě to pivo. Kvašený alkoholický nápoj hořké chuti vyráběný v pivovaru z obilného sladu, vody a chmele pomocí pivovarských kvasinek. Nápoj podobný našemu pivu se nejspíše vařil už před 6 tisíci lety. Za vynálezce piva se nejčastěji označují Sumerové. Objev to byl podle všeho náhodný, jak tomu už tak u nejlepších vynálezů bývá. Teorií, jak k tomu došlo, je hned několik.

Nejrozšířenější z nich tvrdí, že někdo omylem nechal nádobu s obilnou kaší před svým domkem. Do této nádoby pak napršelo a když na ni poté zasvítilo slunce, obsah nádoby zkvasil. Jiná teorie zas tvrdí, že někdo rozkousal chléb pro nemocného a vložil ho do nádoby s vodou. Teplo v místnosti se pak opět postaralo o zkvašení obsahu nádoby. Poslední teorie, pekárenská, tvrdí, že kdosi dal těsto na chleba do vody a nechal ho tam. Teplo se pak opět postaralo o vykvašení. Jedno je však ve všech teoriích společné. Vždy se našel nějaký odvážlivec, který pak nápoj ochutnal a přitom zjistil jeho opojné účinky. Slad či ječné chleby se pak proto nechávaly zkvasit záměrně, a tak se výroba piva, kterému Sumerové říkali kaš, postupně zdokonalovala.

Významný pro naše dnešní pivo-pijáctví byl rok 1842, kdy německý sládek Josef Groll uvařil první pivo plzeňského typu. Tento zásadní zlom byl však prý výsledkem experimentu, jehož výsledek nedovedl odhadnout ani sám Groll. V novém pivním stylu se prý spojily nejen unikátní české suroviny v podobě žateckého chmelu, měkké plzeňské vody a speciálně upraveného světlejšího sladu, ale také údajně záměrná chyba ve výrobním postupu. Na rozdíl od klasického bavorského ležáku totiž sládek Groll nenechal pivo tolik prokvasit, čímž získalo na plnosti.

Kniha Pavla Scheuflera je plná fotografií s příběhy. S příběhy pivovarů, bednáren, hospod a lidí, co pozvedají půlitry. A my od piva víme, že se nepije zdaleka jen na žízeň. Pije se pro chuť, pro alkohol, pro společenství, pro slávu toho či onoho, na svatbě, na pohřbu, před odchodem na vojnu, po návratu z vojny. A to všechno na těch fotkách najdete. Navíc ještě třeba dobývání ledu na řece, několik známých tváří pražského nebo brněnského veřejného života a také vysvětlení, jakou šifrou bylo označování sudů nebo pijáckých společností znakem paragrafu 11. Přesto, že to není stoprocentní, má se za to, že tenhle zvyk má základ v řádu německého řemeslného tovaryše, kde s v paragrafu 11 píše, že tento nesmí svou zkušenostní povinnou pouť u různých mistrů za žádných okolností přerušiti. Tedy přeloženo do pijáckého jazyka: do dna a kdo odejde předčasně z hospody, je srab! To platilo za císařepána – a platí to leckde i dnes!

Zobraziť diskusiu (0)