CO TO VLASTNĚ JE GENERAČNÍ KONFLIKT A EXISTUJE VŮBEC?

Ono se řekne generační konflikt. Ale co to vlastně je? A existuje vůbec něco takového v realitě, nebo je to jenom klišé? Často narážíme na lidi, a dokonce i na experty, kteří o reálnosti generačního konfliktu pochybují a zdůrazňují, že intenzivnější dělicí linie vedou společností nikoli podle generačních, ale třeba podle sociálních, národnostních či vzdělanostních os.

Určitě na jejich pohledu něco je: peníze, sociální status či národnost jsou mocnými dělítky, jak nás koneckonců poučují dějiny. Generační rozdíly také mohou být někdy potlačeny, zejména ve skutečně krizových momentech. Kupříkladu v podmínkách války je různost generačních zkušeností vedlejší, protože rozhodující zkušeností je aktuální hrůza, kterou celá společnost prožívá a musí se s ní vyrovnat.

Ovšem to neznamená, že by generační dělítka, tedy rozdíly mezi skupinami lidí, které mají odlišnou historickou zkušenost a perspektivu, byla bezvýznamná. A že by nemohla někdy vystoupit na povrch v podobě obtížně překonatelných bariér. Jsou období, kdy jsou rozdíly v pocitech a možnostech jednotlivých generací takové, že se mohou stávat zdrojem problémů, nebo dokonce přerůstat ve vážné napětí.

A právě to se nyní děje v západních společnostech, tedy i v Česku. Vidíme to na nejrůznějších společenských hnutích, například klimatickém, ve kterém se v drtivé většině angažují mladí lidé. Vidíme to na volebním chování, kdy mladí lidé (samozřejmě jsou specifické případy, kterým se budeme ještě věnovat) volí úplně jinak než starší. Vidíme to na úplně jiném přístupu k práci či duševnímu zdraví. Dalo by se říci, že zásadní mezigenerační rozdíly vidíme vlastně všude – v celkovém přístupu ke světu a lidské roli v něm.

Proč se to děje zrovna teď? Sociologie hovoří o hrozbě generačního konfliktu, když jsou splněny tři podmínky zároveň: když mají jednotlivé generace nerovný přístup ke zdrojům, když existuje pocit generační nespravedlnosti a zároveň přestává existovat cosi, co se dá nazvat mezigenerační smlouvou. Zní to samozřejmě až příliš odborně, pojďme proto jednotlivé body rozebrat.

Nerovný přístup ke zdrojům je dnes asi nejzákladnějším problémem. U nás se projevuje hlavně v oblasti bydlení. Každý mladý člověk, pokud tedy není z hodně bohaté rodiny nebo naopak nemá až nezdravě vyvinutý smysl pro dobrovolnou skromnost a askezi, vám řekne, že obava, kde a jak bude bydlet, tvoří všudypřítomnou linku jeho úvah o budoucnosti a vlastní životní perspektivě. A nikdo se těmto obavám nemůže divit. Ani nadprůměrně vydělávající mladý člověk dnes nedosáhne na hypotéku a nutně se ptá, co to je za společnost, která nastavuje pro naplnění základní životní potřeby mít střechu nad hlavou takto vysokou laťku.

Poukazy na to, že může bydlet v nájmu, mu přijdou cynické; jednak protože, že i ceny nájmů letí nahoru rychlostí rakety Elona Muska, a také proto, že je zpravidla slýchá od starších lidí, kteří vlastní bydlení mají, protože měli historickou kliku – pořizovali ho v době, kdy byly byty pětkrát levnější než dnes. Když k tomu připočteme poznámky, že si stačí odpustit ně jaké to sójové latéčko, není divu, že prudší povahy z řad mladých lidí začnou používat hrubší výrazy, nebo je dokonce začne napadat, jestli řešením jejich problémů není baseballová pálka.

V jiných zemích, třeba v jižní Evropě, se k tomu připojuje ještě nezaměstnanost mladých. Což naštěstí problém Česka není, ale i tak mají zdejší dvacátníci a třicátníci objektivních důvodů k obavám dost. Z vcelku oprávněného dojmu, že si dnešní mladí nebudou moci dovolit to též co generace před nimi, vzniká pocit, který se dá nazvat „pocitem generační nespravedlnosti“.

Nejde o pocit objektivní chudoby. Každému, kdo alespoň trochu přemýšlí, je jasné, že žijeme v době, kdy je na tom společnost ekonomicky i sociálně nejlépe v historii. Jde o něco jiného – o pocit chudoby relativní. Mladí vidí, že nemají šanci žít výrazně lépe než generace před nimi. A to je podstatné, protože zatím skoro vždy v moderních dějinách (když vynecháme velké krize a válečné konflikty) to bylo tak, že se děti měly po hmotné a sociální stránce lépe než jejich rodiče. Dnes to opravdu garantováno není. Dokonce by se dalo říci, že ač jsou mladí vzdělanější než generace před nimi, mají nižší šanci na vybudování majetku. Vzniká tak relativní deprivace, tedy něco, co by se dalo popsat slovy „proč oni mohli a my ne“, a to je silný motor generačního konfliktu.

Třetí problém – tedy rozpad generační smlouvy – vlastně vyjadřuje skutečnost, že společnost není schopna na doutnající generační konflikt rozumně reagovat. Fungující mezigenerační solidarita stojí na jednoduchém principu: mladí financují stát a stát garantuje, že jim to v budoucnu vrátí. Jenže to dnes přestává platit. Mladí lidé, hlavně zaměstnanci, sice platí vysoké odvody, ale přestávají věřit, že na ně společnost odpovídajícím způsobem myslí. Zhmotňuje se to například v nedůvěře mladých, že v budoucnu dostanou odpovídající důchod. Zeptejte se schválně libovolného vysokoškoláka, jestli věří, že se o něj stát, až na to přijde, postará tak, jak se stará o nynější důchodce. Odpověď bude pravděpodobně cynická: „Jaký důchod? O čem to mluvíte?!“

Ano, dostáváme se do momentu, kdy solidaritu stále víc střídá cynismus, což je samozřejmě riziko. Podaří se generační konflikt vyřešit nebo alespoň zmírnit? Odpověď je minimálně pro nejbližší budoucnost skeptická. Nemovitosti se dostupnějšími nestanou. I kdyby zmizely administrativní překážky, které dělají z Česka zemi, která je vůči výstavbě snad nejnepřátelštější na světě, a následně přece jen vzrostla nabídka, nebude to stačit. Vzhledem k demografickému vývoji bude přibývat jednočlenných domácností a pokles poptávky, který by vedl k poklesu cen nemovitostí, je tak iluzí.

Navíc hrozí, že ekonomická zátěž mladých lidí ještě vzroste. Společnost stárne, což v demokracii, kde existuje všeobecné a rovné volební právo, znamená, že relativní politická síla starších lidí roste. Zájmy starších jsou přitom odlišné od zájmů mladých: jde jim o logicky hlavně o permanentní zvyšování důchodů, levnou a všudypřítomnou zdravotní péči, všemožné slevy a podpory. Politika na to reaguje a populistické strany jdou většinové poptávce vstříc. V současnosti ovšem takovou politiku nelze financovat jinak než vyššími daněmi a odvody těch, kteří jsou ekonomicky aktivní, tedy mladších lidí. Případně na dluh, přičemž tíha jeho splácení opět padne na dnešní mladou generaci. Na konflikt a jeho zostřování je tedy zaděláno pořádně.