Za úspěch mohl počítat, když se některý z redaktorů či lektorů uvolil rukopis alespoň otevřít a začíst se do něj. Jeho texty bohužel nedoporučovali k vydání ani tak vnímaví a inteligentní literáti, jako byli Italo Calvino nebo Carlo Fruttero. Pídit se po důvodech nepochopení Morselliho talentu a génia asi nemá smysl, byly četné a různorodé, nicméně je třeba vzít v této souvislosti v potaz historicko-kulturní kontext doby, kdy se jako spisovatel snažil prosadit, a tím jsou padesátá a šedesátá léta minulého století. Léta plná ideologie, charakterizovaná střety, které bychom dnes mohli nazvat kulturními válkami.

Po druhé světové válce a pádu fašismu v Itálii většinu literárních redakcí logicky obsadili levicoví intelektuálové, mnozí byli členy či sympatizanty komunistické strany. Bohužel se vzápětí i mezi nimi objevil jistý druh cenzury. Ta se sice obsahově často lišila od té „mravnostní“, kterou praktikovaly spíše kruhy blízké křesťanské demokracii, přesto měla za následek, že kdo nechtěl držet partajní ideologickou linii, dostal se do konfliktu. A můžeme uvést příklady levicových autorů a redaktorů, jako byli Elio Vittorini, Leonardo Sciascia či již zmíněný Italo Calvino, kteří proti či přímo z KSI vystoupili.

Morselliho díla přitom rozhodně nelze označit za zpátečnická, konzervativní, ba dokonce ani za staromilská. Celá jeho tvorba se vyznačuje zejména nepředstíraným zájmem a obavami o osud lidského rodu, o budoucnost naší planety a odvahou klást si nahlas všetečné i nepříjemné otázky. Psal jak o alternativní minulosti, do níž se vydal ve dvou zábavných románech vydaných v roce 1975, Divertimento 1889 a Nedávná kontra-minulost (Contro-passato prossimo), tak i o (ne)možné budoucnosti, kam nahlíží v románech Řím bez papeže (Roma senza papa, 1974, česky 2023) a Dissipatio H. G. (1977). Hlavním tématem pro něj navíc nebyla politika ani historie ani společnost, ty jsou jen přirozenou materií jeho příběhů, nýbrž láska (v různých podobách, zejména jako láska k bližnímu).

První tři romány, které po jeho smrti vyšly až jako poslední, lze dokonce označit za milostné. Narativní prvotinu Lidé a lásky (Uomini e amori, 1998) začal psát během druhé světové války, kdy sloužil jako důstojník italské armády v Kalábrii, a příběh několika mileneckých párů situovaný do Milána čtyřicátých let později v deníku označoval za „nešťastný román“. Ve druhém románě Setkání s komunistou (Incontro col comunista, 1980), který napsal začátkem padesátých let, vyprávěl o vzplanutí mezi dámou z lepší společnosti a dělníkem a v Měšťanském dramatu (Un dramma borghese, 1978), jež vzniklo přibližně o deset let později, vylíčil příběh nemožné lásky otce a dcery (kteří se ale neznali a setkají se, až když dcera dosáhne plnoletosti), zasazený do švýcarského bezčasí.

O vážných tématech pojednává s lehkým humorem a není mu cizí ani literární divertissement. Morselliho postavy jsou často pozorovateli a zapisovateli života a nemají ambice kohokoli pranýřovat či soudit. V jeho prózách rezonuje i upřímná láska k přírodě, autorův vztah k venkovu, k polnostem, ke zvířatům (choval krávy a koně a krátce vyučoval jezdectví) byl autentický; i řada jeho novinových článků je ekologického ražení. Morselli, ač narozený v Bologne a vychovaný v Miláně, se totiž v roce 1948 trvale usadil v rodinné vile ve Varese a v roce 1952 si dal podle vlastních návrhů postavit „růžový domek“ v usedlosti Santa Trinità v Gavirate u Vareského jezera, kde žil spartánsky v ústraní a kromě čtení a psaní se věnoval zejména pěstování a šlechtění vinné révy. Dopisy podepisoval jako Guido Morselli, zemědělec. Podnikl tak „cestu z města“ mnohem dřív, než se stala módní.

Pokud se nechceme spokojit jen s povrchním konstatováním, že Morselli je autor, který se minul se svou dobou, který svou dobu předstihl, pokusme se alespoň stručně shrnout, v čem spočívala jeho výjimečnost. Jisté je, že svého času nenašly odezvu nejen jeho originální myšlenky, ale ani jeho neotřelý styl. Ten se kromě důmyslné syntaxe vyznačoval jak jazykovou invencí při vytváření neologismů pro pojmenování skutečností, jež v době jeho života měly teprve nastat (a také pak často nastaly!), tak i jazykovým pastišem mísícím italštinu s latinou, němčinou, francouzštinou, španělštinou a angličtinou. Častá je i hra s intertextovými citacemi či aluzemi, mnohdy v ironickém kódu. Morselli byl neobyčejně sečtělý a předpokládá značný literární background i u svých — pomyslných — čtenářů. Není přitom autorem intelektuálních konstrukcí, je na hony vzdálen jakékoli tezovitosti, naopak umí i ve zkratce stvořit hluboce lidské postavy a píše dialogy, které nešustí papírem. Tehdejším lektorům vadila i žánrová nevyhraněnost a fakt, že ve svých dílech s oblibou ztvárňoval setkání fiktivních literárních postav s historickými osobnostmi. Hranice mezi fikcí a skutečností ještě nebyla prolomena a stylový eklekticismus se prosadil až zhruba o desítku let později.

Když pomineme reportáže a články, které otiskl v periodickém tisku, a dvě esejistické knihy, Proust neboli o citu (Proust o del sentimento, 1943) a Realismus a fantazie (Realismo e fantasia, 1947), vydané s otcovou finanční podporou, nejblíž se k publikování beletristického díla za života ocitl v roce 1966, když nakladatelství Rizzoli přijalo rukopis jeho románu Komunista (Il comunista, 1976). Pak ovšem začalo jeho vydání záměrně odkládat, takže román nakonec vyšel až o deset let později péčí nakladatelství Adelphi, které se po Morselliho smrti jeho děl ujalo hlavně díky vkusu a intuici svého spoluzakladatele, spisovatele Roberta Calassa.

Na příkladu ústředního konfliktu protagonisty románu Komunista lze ilustrovat jeden typ důvodů autorova neúspěchu u tehdejších nakladatelských lektorů. Hlavním hrdinou příběhu, který se odehrává na sklonku padesátých let, je pětačtyřicetiletý železniční dělník-intelektuál Walter Ferranini, který se v rámci KSI vypracuje na poslance. Jeho hloubavá povaha a četba Marxe ho přivedou k zájmu o otázku vztahu dělníka a práce, monotónní a ubíjející dřiny, od níž se dělník touží osvobodit a jež mu nepřináší uspokojení ani osvobození. Na cestě do Sovětského svazu zjišťuje, že i pro tamní dělníky je práce jen otrocká námaha a pracovní proces má i zde odcizující charakter, což otřese jeho dosavadními představami a ideály. Na téma práce napíše článek, který mu Alberto Moravia, v příběhu vystupující jako reálná figura, otiskne v časopise Nuovi Argomenti. Článek však vzbudí velkou nevoli mezi Walterovými partajními druhy, kteří ho nutí, aby se od něj distancoval: „Předložíš nám koncept prohlášení, které se objeví v l’Unità. Bude znít takto: ‚Článek uveřejněný ve známém časopise je výsledkem tendenčního překroucení mého smýšlení. A proto se od něj musím distancovat.‘ V neděli pak promluvíš na mítinku. Mám ten dojem, že ve Frascati. Rozvedeš tentýž koncept šířeji, včetně upřesnění, se kterými tě seznámíme a která ve svém proslovu doslovně uvedeš. Rozumíme si?“

Morselli se ve svém „nejangažovanějším“ románě pokusil nahlédnout do světa politiky zdola, očima řadového člena, který vstoupil do komunistické strany plný víry v lepší, spravedlivější
společnost, ale postupným pronikáním mezi partajní špičky přichází o iluze, a hlavně sleduje odtrženost profesionálních politiků od života a problémů jejich voličů. Rozhodně však jeho text není útokem na KSI ani její sžíravou kritikou, autor pouze reflektuje rozčarování části italských komunistů v poststalinské éře, kdy došlo ke zhroucení idolů i ideálů, na které komunistická strana nereagovala zrovna pružně. Román navíc nemá jen politickou dimenzi, Walter řeší i své soukromé problémy, narativní linka jeho politického života je pevně propletena s linií milostného příběhu. Třebaže tehdejší výtky směřovaly zejména ke způsobu zachycení prostředí uvnitř KSI — které Morselli jako nestraník přece nemohl znát, a tedy o něm psát —, věc se má spíš tak, že doba, či lépe řečeno kulturní a intelektuální obec, ještě nebyla v šedesátých letech v Itálii (ale to by se týkalo i mnoha jiných zemí) na podobnou reflexi zralá.

Morselli byl navzdory svému dobrovolnému odchodu z tohoto světa, který by možná mohl v očích nezasvěcence vrhnout stín smrti a temných myšlenek i na jeho život, spisovatelem lehkosti a světla — ne však jasnosti a jednoznačnosti. Ačkoli měl smrt zakódovanou v prvních čtyřech hláskách svého příjmení a setkal se s ní zblízka už ve dvanácti letech, když na vleklé následky španělské chřipky zemřela jeho matka, a později jím otřásla předčasná smrt sestry Luisy a sebevražda strýce Goffreda, ve své narativní tvorbě se jí sice nevyhýbal, ale mnohem víc ho zajímalo psát o životě. Výjimku tvoří — ale jen do jisté míry — poslední, svým způsobem nejautobiografičtější román, jejž napsal v posledním roce svého života a v němž jeho hrdina osaměle bloudí postapokalyptickým světem bez lidí. Latinský název Dissipatio H. G. totiž odkazuje k náhlému rozplynutí lidského rodu (humani generis). Protagonista po nezdařeném pokusu o sebevraždu zjistí, že všichni lidé se jako by zničehonic vypařili a on zůstal, coby zástupce svého živočišného druhu, na Zemi sám. Považovat toto dílo za obvyklou dystopii by však značně redukovalo jeho význam. Spolu s hlavním hrdinou si totiž klademe otázku, zda je odsouzený, nebo vyvolený. Zda je jeho samota trestem, nebo odměnou. Není totiž vůbec jasné, jestli se svět bez přítomnosti homo sapiens stal lepším, či horším místem k životu. Právě odvaha svobodně se ptát, pozorovat, reflektovat, a přitom ukvapeně nesoudit činí Morselliho díla nadčasovými, protože jsou plodem nezávislého přemýšlení o světě a nikdy nebyla poplatná žádným trendům, módám, ideologiím.

Řím bez papeže je román, jímž italská čtenářská obec Morselliho objevila, seznámila se s ním. Od té doby už uplynulo bezmála padesát let. Dílo nezestárlo, lidstvo o trochu ano, třebaže se může jevit spíš o něco infantilnější. Oproti prvním čtenářům tohoto románu jsme však dnes v jiné situaci: pro ně se děj ještě odehrával v blízké budoucnosti, pro nás už je to nedávná minulost. Můžeme si tedy ověřovat, zda a do jaké míry se Morselliho „předpovědi“ vyplnily. Nepokládám za důležité zde předložit výčet autorových tref do černého, ten ať si každý čtenář sestaví sám a podle vlastního uvážení. Mohu však konstatovat, že zejména obraz ducha společnosti, kterou všemi vzývaná pluralita bohužel spíše radikalizuje, než aby ji obohacovala a činila ji tolerantnější, je až mrazivě přesný. Autor se prostřednictvím svého dobrého kněze Waltera pokouší všechny trpělivě vyslechnout a porozumět jim. Walter není přehnaně konzervativní, jen pokládá za legitimní pozastavit se například nad absurditou hnutí GIDM (God is dead movement) v lůně křesťanstva či tvrzení vicerektora papežské univerzity Gregoriany, že ti duchovní, „kteří prohlašují, že ‚Bůh je mrtev‘, nejsou materialisté ani skeptici, jsou to dobří křesťané a patří k vedení křesťanských církví, včetně té katolické“. Stejně jako ho zaráží, že by o mariánském kultu měly rozhodovat laické výbory hyperistů a antihyperistů a že by se z něj mohlo stát téma debaty veřejného mínění.

Impulzem k napsání Říma bez papeže byl pro Morselliho druhý vatikánský koncil, svolaný papežem Janem XXIII. a konaný v letech 1962 až 1965, který chtěl reagovat na stav křesťanství po druhé světové válce s ohledem na nové materialistické filozofie, usiloval o nový přístup k dogmatům a toleranci k ostatním náboženstvím, o větší otevřenost katolické církve vůči světu čili o proces, který bychom mohli nazvat obrodou. Zároveň však bohužel poskytl prostor pro roztříštěnost výkladů pravd víry, u části věřících vyvolal pocit ztráty jistot a nastartoval reformy, jež přispěly k duchovní krizi, která se zanedlouho projevila v západní společnosti.

Morselli se o náboženský život a otázky víry zajímal vždy, ve druhé polovině života se pak tento zájem posílil jeho osobním znovunalezením Boha, které ho přivedlo zejména k intenzivnímu zkoumání příčin zla a utrpení v lidské existenci. Jakožto invenční a současně hloubavý člověk s bohatou fantazií se rozhodl si představit, kam by postkoncilní vývoj mohl vést v následujících desetiletích, a nechal přijet do věčného města v parném létě na sklonku dvacátého století svého literárního mluvčího, švýcarského kněze Waltera. Jak už napovídá název románu, protagonistou je Řím, který po rozhodnutí papeže Jana XXIV. přestěhovat se z Vatikánu na venkov do Zagarola osiřel a jeho obyvatelé, římský lid, spolu s ním. Atmosféra upadajícího hlavního města v zemi, kterou by severnější evropské státy s Německem v čele rády odsoudily k roli turistického lunaparku, je přesvědčivá a vyznačuje se zvláštní, hmatatelnou prázdnotou, jako kdyby dissipatio už začalo probíhat a dříve než osoby zasáhlo věci a jejich veškerý smysl. To je po mém soudu hlavní memento tohoto románu: dejme si pozor, abychom raněni slepotou v bzukotu planého hašteření nepřehlédli, že se nám podstata našeho světa rozpadá pod rukama.

Alice Flemrová

Zobraziť diskusiu (0)