Ukázka z 6. kapitoly

Květen 1903 byl pro Hermanna Hesseho osudový měsíc. 18. května mu nakladatel Samuel Fischer nadšeně poděkoval za toto „nádherné dílo“. Básnický způsob vyprávění v Petru Camenzindovi podle něj dodává knize „plnost a lesk“. Je pro něj radostí, píše, že bude smět knihu vytisknout. Nakladatelství si kromě toho zajistilo předkupní právo na všechna díla na příštích pět let. Zbaven tlaku, aby byl konečně uznán jako autor, otevírá se Hesse milostnému vztahu s Marií Bernoulliovou. Z dopisu jednomu příteli vyplývá, jak se již s Marií od návratu z Itálie sblížili: „Už léta jsem nebyl zamilovaný a neměl jsem žádný vztah a ke všemu jsem se ještě přestal zajímat o ženy a byl jsem naprostý puritán. Teď ale každý večer držím v náručí úchvatný, malý, černý, divoký poklad, toulám se za svitu měsíce, píšu verše, trhám jasmín a hoduji na odlehlých trávnících v blízkosti města. Na mém psacím stole se povaluje halda nezodpovězených dopisů, inkoust už vyschl a na židle a knihy se snáší poklidný prach, neboť celý můj volný čas teď patří té malé dívce, která mi sahá jen po vousy a umí tak násilně líbat, že mě to málem může udusit.“ Ovšem, dodává Hesse, nemám ani v nejmenším úmysl se ženit. K tomu mi chybí talent. Když ho přítel napomene, že si s láskou nemá zahrávat, poučí ho Hesse, že se v žádném případě nejedná o „milou hloupou husičku“, ale o zralou ženu, která se mu přinejmenším „vyrovná ve vzdělání, životních zkušenostech a inteligenci“. Také v korespondenci s otcem odvrací každou myšlenku na svatbu. Nemá prý dostatek peněz a z manželství má „podivnou hrůzu“.

Tato rigorozita odmítající předem jakoukoli námitku zakrývá skutečnost, že Hesse již na pevný vztah dlouhou dobu pomýšlí. Navzdory skepsi svého tchána, který nepovažuje drobného knihkupce s básnickými manýry za příliš výhodnou partii, se Hesse na svatodušní svátky tajně s „Miou“ zasnoubil. Maria Bernoulliová se svýma hřejivýma hnědýma očima a svými tmavými vlasy velmi podobala jeho matce. Nebyla to žádná kráska, ale přesto to byla velmi půvabná žena. Ne náhodou se obě ženy jmenovaly stejně. Na Hesseho velmi zapůsobila především erotika. Teď už konečně nemusí snít o lásce, která je „rudá a má barvu ohně“, „třeštící a bakchantská“ – užívá si kouzla zkušené ženy a poprvé prožívá sexualitu jako opojení. Vedle silné smyslnosti se však také dostaví aura zármutku a zádumčivosti, iritující rys prozrazující sklon k jisté neduživosti, ba dokonce neschopnosti žít. Mia měla sice jako fotografka a hudebnice velký smysl pro umění, ale byla zároveň introvertní, občas uzavřená, se sklony k depresi. Tuto trudnomyslnost Hesse důvěrně zná – ale co se u sebe naučil snášet, projeví se v případě družky brzy jako problém.

Zatímco jeho snoubenka hledala byt a v myšlenkách už plánovala svatbu, oddával se Hesse radostně napjatému očekávání své dosud nejdůležitější publikace. Místo v Basileji mezitím vypověděl a v září se odstěhoval do Calwu. Rodinu šetrně připravil na svůj nový vztah, takže první Miina návštěva v Calwu zanechala příznivý dojem. A pak to přišlo: od září do listopadu 1903 byl Petr Camenzind na pokračování předtištěn v Neue Rundschau. Hesse obdržel 480 marek a jako zálohu na knihu dalších 300 marek. Ohlas byl tak závratný, že nakladatelství S. Fischer román vydalo již v únoru 1904. Za pouhých 14 dní bylo první vydání rozebráno, koncem března přišlo na knižní trh již třetí. Stefan Zweig byl četbou uchvácen a napomenul přítele, aby svůj úspěch neposuzoval příliš skromně, a napsal mu, že ho považuje za jednoho „z nejpřednějších v Německu“, významnějšího než všichni autoři, „o kterých se dnes hlasitě vytrubuje po celé zemi“.

Jaký byl důvod pro tak překvapivý úspěch? Na kritiku udělala dojem suverenita, s níž se Hessemu podařilo oživit cítění celé epochy na pozadí spíše nenápadného individuálního osudu. Jako již tisíce jiných před ním odešel také selský synek Petr Camenzind ze své švýcarské vsi do města napěchovaného mobilitou a duchem pokroku, aby zde zkoušel své štěstí. A jako davový člověk, kterého přetěžoval shon a vynucená efektivita, se pak chtěl vrátit tam, kde je původní život ještě možný: do nezkažené přírody. V Camenzindovi nacházejí čtenáři svoji vlastní touhu po smysluplném životě vně techniky a vědy, produkce a konzumu. Právě německý čtenář přece zažil prudký vzestup císařství k hospodářské velmoci nejen jako šanci, ale také jako ohrožení, jako sociální vykořenění, konkurenční boj a ztrátu identity. Tovární komplexy a dělnická sídliště proměnily tvář měst, pohodlné koňské drožky byly zatlačeny automobily a elektrickými tramvajemi. Proti této všudypřítomné dynamizaci života se utvářel široce pojatý odpor: Mládežnické turistické hnutí „Wandervogel“ Karla Fischera opouští „šedé městské zdi“ a sní o životě v přírodě, o hře na kytaru a o táboráku, Rudolf Steiner a Maria Montessoriová vsadili na celostní reformní pedagogiku. Jako alternativní životní formy se všude prosazuje přírodní léčitelství, vegetariánství, ekologické zemědělství, tělocvik a vznikají sportovní spolky. Také univerzity zažívají obrovskou vlnu vitalismu: proti bezduchému materialismu se formuje takzvaná „životní filozofie“. Vitální člověk už nepotřebuje žádná „zásvětí“, jak učil Nietzsche, ale autentický zážitek, usmíření ducha s přírodou formou bezprostřední zkušenosti. Proti abstrakcím rozumu prosazují filozofové života intuici, díky které se moderní, odcizený člověk opět může cítit jako část bytí, přírodního celku.

Tento mystický prožitek celistvosti je základním poselstvím knihy, i když se Hesse v žádném případě nepovažuje za vypravěče zprostředkujícího aktuální filozofický proud. Rádoby básník Petr Camenzind ztělesňuje Hesseho vlastní prožitek přírody získaný nesčetnými výlety a výšlapy do hor: „Měl jsem, jak známo, přání, abych ve větším románu dnešnímu člověku přiblížil velkolepý, němý život přírody v jeho kráse. Chtěl jsem je naučit naslouchat tlukotu srdce Země, podílet se na životě celku, a aby v tlaku způsobovaném jejich malými poměry nezapomněli, že nejsme bohové a nestvořili jsme se sami od sebe, ale jsme části Země a kosmického celku … Chtěl jsem lidi také naučit nalézt v bratrské lásce k přírodě zdroje radosti a proudy života; chtěl jsem být kazatelem umění pozorování, putování a užívání, radosti z přítomnosti. Pohoří, moře a zelené ostrovy jsem k vám chtěl nechat promlouvat vábivě mocným jazykem a chtěl jsem vás přinutit, abyste viděli, jak nesmírně rozmanitý život denně bují a kvete vně vašich domovů a měst. Chtěl jsem dosáhnout toho, abyste se styděli, že víte o zahraničních válkách, o módě, pomluvách, literatuře a umění víc než o jaře, které před vašimi městy rozvíjí své nespoutané rašení, než o řece, která protéká pod vašimi mosty, a o lesích a nádherných loukách, kterými se prohání vaše železnice. Chtěl jsem vám vyprávět, jaký zlatý řetězec nezapomenutelných zážitků jsem nalezl já, osamělý a malomyslný, a chtěl jsem, abyste vy, kteří jste šťastnější a veselejší než já, tento svět poznávali s ještě větší radostí.“

Již v úvodních větách, které nastupují s mohutnou silou podobně jako Nietzscheho biblický jazyk v Zarathustrovi, se ukazuje, jaké ambice se skrývají v Hesseho prvním větším epickém díle. V narážce na Janovo evangelium formuluje Hesse svoje mystické pojetí skutečnosti a básnické tvorby, které se výrazně odpoutalo od romantického solipsismu jeho básnických začátků: „Na počátku byl mýtus. Tak jako velký Bůh usiloval o vyjádření a básnil v duších Indů, Řeků a Germánů, tak denně opět básní v duši každého dítěte.“ Na počátku všech věcí nestojí logos, tedy myšlenka, ale mýtus, obrazně názorná zkušenost. Básnit znamená znovu nacházet jazyk přírody, její obrazy v zrcadle vlastní duše, právě tak, jak Bůh stvořil svět jako odlesk své vlastní mohutnosti. Básnictví není pro Hesseho sobecké autorství, ale rozpomínající se následná tvorba. Malý Petr v alpské vesnici Nimikon vidí svůj svět, jak ho popisuje kniha Genesis, jako mocný, surový příběh stvoření, v němž se skládají hory v pohoří, vyvěrají řeky, tvoří se jezera a nahé kamení se zeleně odívá. V mysli dítěte mluví příroda stále ještě jazykem počátku a věci a lidé se ocitají v tajuplné souvislosti, prožívané jako něco skvělého. K tomuto mysteriu patří také utrpení a bolest, neúprosný boj o uplatnění, který utváří ráz vesnického společenství a lidí skoupých na slovo a trudnomyslných.

Petr Camenzind by chtěl „němé touze božského principu v nás propůjčit … nějaký jazyk“, neboť ho často zachvátí „úzkostně sladký, silný pocit, jako by na mě celá tato noční krása pohlížela s oprávněnou výčitkou. Jako by hvězdy, hory a jezero toužily po Někom, kdo by chápal a vyslovil jejich krásu a utrpení jejich němého bytí, a jako bych já byl tímto Někým a jako by toto bylo mé pravé povolání, poskytnout němé přírodě výraz v básních.“ Jde o chytrý umělecký tah vypravěče, rozvinout toto nábožensky zabarvené básnické sebepoznání na pozadí bludné cesty, jako protiklad k „opovržlivému životu malého literáta z povolání“, vyznačujícímu se ješitností a sarkasmem. Podobně jako kdysi Hesse v Basileji pohybuje se také „zelený Petr“ v intelektuálních kruzích, získává v metropolích Paříži a Curychu „vhled do duchovní internacionály“. Přes uznání, které získává díky některým ze svých novel, zabírá fejetonistická výdělečná činnost stále větší prostor, takže jeho literární pokusy zůstávají ležet v šuplíku.

Jako umělecký román vykazuje Petr Camenzind četné paralely s románem Zelený Jindřich švýcarského povídkáře Gottfrieda Kellera. Podobně jako Kellerův malíř Jindřich Lee ztroskotává také Petr Camenzind ve snaze smířit skutečnost se svým vnitřním nazíráním, životem a uměním. Ukazuje se to v jeho nešťastných milostných vztazích, které Hesse do značné míry věrně popsal na základě svých vlastních zkušeností. V Rösi Giertannerové, hezké dceři advokáta z Nimikonu, se navrací první blouznivá mladistvá láska k Eugenii Kolbové a ani u malířky Erminie Agliettiové, ani u klavíristky Elisabety, podobající se basilejské přítelkyni Elisabetě La Rocheové, se Petru Camenzindovi nedaří. Annunziata Nardiniová z Assisi, která je mu vášnivě nakloněna, mu vyzná svoji lásku, teprve když už dávno odcestoval. Také jemně homoeroticky vylíčené přátelství k curyšskému hudebníku Richardovi, reminiscence na maulbronnské spříznění duší s Wilhelmem Langem, končí tragicky: Richard po společné cestě do Itálie utone v řece. Po smrti svého jediného přítele je Petr Camenzind uvržen do krize smyslu a propadne alkoholu, „tomu silnému, sladkému Bohu“.

Navzdory problematickým mezilidským vztahům však není tento alpský hrdina žádným Hermannem Lauscherem, který ztroskotal na svém odtažitém esteticismu, ale pravou Nietzscheho figurou: Co ho nezabije, to ho posílí. Cesta do Assisi, do světa svatého Františka, zahajuje rozhodující životní obrat, i když se předtím ještě musí vydat několika oklikami, aby se naučil, že člověk musí „projevit bratrství také lidem“: Láska k přírodě se pojí s láskou k lidem. Petrovým novým přítelem se stává Boppi, mrzák, který ho učí moudrosti a snášenlivosti. Petr se o Boppiho stará a vrátí se po jeho smrti do Nimikonu, aby se nyní postaral o svého nemocného otce. Tímto návratem do vlasti, který předznamenává Hesseho návrat do Calwu, je kruh uzavřen, usmíření se světem rodičů završeno. Z tohoto pohledu je Petr Camenzind nejen vysoce aktuální román, ale v osobních pasážích také sebeterapeutická kniha, Petrovo františkánství je poklona životnímu dílu Marie Hessové. V pohnutém líčení umírání matky Petra Camenzinda se Hessemu podařilo vypsat se ze ztráty vlastní matky – je jako syn, který dokáže svoji matku milovat a odpustit jí zjevně jen v knihách.

V domě svých rodičů v Calwu se Hesse cítil dobře. „Moje velmi útulná jizbička,“ píše 11. října 1903 Stefanu Zweigovi, „je teď zařízena, s psacím stolem a mnoha knihami vypadá velmi pracovně a učeně a silně už zavání tabákem. Na stěně visí moje udice, obraz mé matky a mé milé, která zůstala v Basileji, pár dýmek a mapa Itálie, před kterou se mnohdy zahloubám … Nalezl jsem zde, co hledám – naprosté ticho a samotu … Doufám, že budu tuto zimu zdatně pracovat, alespoň na jednom románu nebo něčem takovém. Teď se ještě zaměstnávám hlavně přípravami na zimu, to znamená, že každý den domů zavleču dva malé pytle plné jedlových šišek, kterými si později zapálím v kamnech. Velkou bednu už mám, ale potřebuji jich mnohem víc. Přitom v lese vidím a zažívám mnoho krásy, například předevčírem jsem naslouchal koroptvím, dnes jsem viděl zajíce atd. Je to o mnoho zajímavější a veselejší než život ve městě … Teď jsem bohužel odloučen od svého pokladu a potřebuji mnoho peněz na poštovné. Doufal jsem, že se tuto zimu ožením, ale otec řekl velmi neomaleně ne, a peníze tu nebyly, a proto teď musím pracovat, neboť jakmile budu mít našetřeno, nebudu se přirozeně toho starého paličáka už na nic ptát.“

Po návratu z Ticina se Hesse nerad zapojil do rodinného života. Dohněda opálený a pohublý, ještě citlivější a vznětlivější než jindy, požadoval, aby Mia kompletně přeměnila dosavadní stravu na vegetariánskou. Vzdal se dokonce i mléka, sýra a vajec. Přál si grahamový chléb a müsli značky Bircher s mandlemi a rozinkami, které mu musela zvlášť obstarávat z reformního domu v Kostnici, alkohol a kouření je teď tabu. Polévku je třeba vařit bez masa, jí hodně ovoce a zeleniny. Přesné představy má Hesse i o zařízení domu. Musí v každém detailu i barvě odpovídat funkcionalismu reformního stylu. Zděné přízemí je světle omítnuto, šindele jsou pojaty v nápadné mátové zeleni. Stěny v chodbě jsou růžové, jídelna šedá a Miin a Brunův pokoj je natřen na zeleno. Největší pozornost je věnována kachlové peci v pracovně; protože se barva kachlů odlišuje od žádoucího barevného tónu, dává Hesse odeslat náklad zaujímající prostor celého vozu zpět do továrny. Obývací pokoj obdrží jednoduché hnědé dřevěné obložení ve švýcarském stylu a hodí se tak k mobiliáři ze světlého dubového dřeva a zelenému linoleu na podlaze. Pracovna a knihovna je vybavena regály a vestavěnými skříněmi sahajícími až do stropu. V dětském pokoji je podlaha zvýšena, neboť Bruno má mít tentýž výhled na jezero jako jeho matka v přízemí. „Stejný zážitkový svět pro všechny“ – princip reformní pedagogiky nyní platí i v Hesseho domě.

Askeze pána domu je v provokativním rozporu s velkorysostí usedlosti. Se svými sedmi pokoji, arkýři a lomenicemi je dům u Erlenlohu spíš vilou než venkovským domem. Má přípojku vody, koupelnu s vanou a dvěma toaletami se splachováním – to byl na místo jako Gaienhofen přímo luxus. Plánuje se i pokojík pro služku. Hesse si dává postavit vinný sklep a pro Miu zřídit temnou komoru. Také zahrada, přibližně 1500 m², je vyměřena velmi velkoryse. Hessemu leží obzvlášť na srdci. S podporou syna sousedního sedláka vytváří záhony pro pěstování zeleniny, ale i okrasné, tvoří mezi nimi cestičky a vysadil malý háj jírovců na paměť kaštanové aleje Brühl v Calwu, která padla za oběť orkánu v roce 1895. Vedle nostalgie se u něj projevuje také praktický smysl: když mu došel kámen, vydláždil pískem vysypanou cestu mezi záhony exempláři recenzí, které se bez užitku kupily v jeho knihovně. Knihy pokryl vrstvou oblázků a vytvořil tak základ cesty. Zpět k přírodě – módní rousseauismus našel v tomto podzemním knižním bunkru svou nejdůslednější formu. Hesse chtěl mít soběstačnou domácnost, a proto založil užitkovou zahradu. Pěstoval v ní květák, hrášek a salát. Oslíci Ludwiga Finckhse dodávali svými „koblížky“ nutné hnojivo pro záhony. Hesse zasadil keře bobulovitých plodů a ovocné stromy, ale také vonící a barevně intenzivní květiny jako jiřiny, chejr vonný, hyacinty, narcisy, lichořeřišnice, stračku, růže a krásný špalír slunečnic. Později, když už se dávno usadil v Ticinu, označí svou intenzivní zahradničinu v Gaienhofenu ironicky jako „selské hrátky“.

Stavba domu na kopci nad Gaienhofenem byla paralelní akce. Přítel „Ugel“ si dal pro sebe a svoji ženu Doru poté, co jeho malý domek v zimě vyhořel, rovněž postavit nové obydlí, vzdálené od Hesseho domu coby kamenem dohodil. V době před nastěhováním byli oba odkázáni na pomoc přátel a bydleli s Hermannem a Miou v jejich selském sídle. Stísněné poměry v domě a zpoždění a zdražování stavebních prací představovaly velký nápor na nervy. Hesse naléhavě prosí svou rodinu, aby neplánovala návštěvu, protože v Gaienhofenu je zmatek. Krátce před stěhováním Mia potratila, a to byla událost, která vyvolala další pochybnosti. Také poté, co rodina komfortní dům nakonec převzala, Hesseho přes veškerou vnější spokojenost pronásleduje myšlenka, zda je pro něj tento způsob života skutečně správný. Hesse píše rakouskému spisovateli Karlu Ginzkeymu: „Přitom to v našem domě a životě vypadá docela příjemně, paní a hoch jsou čilí a prospívají … Ale jako chlapec jsem si štěstí představoval jinak a jsem teď stále ještě hloupě nespokojený, že mi bylo naservírováno v jiné podobě, než o jaké jsem snil.“ Iluze jsou stále ještě silnější než ochota přijmout novou situaci bez výhrad. V těchto zářijových dnech si rezignovaně zapisuje do záznamníku: „V dobách mládí mi to připadalo krásné a možné: s milým člověkem kráčet ruku v ruce po celý život po stejné cestě. Pak jsem poznal, že má každý svou cestu, každý nějakou jinou; nepozorovaně se rozcházíme. A později je člověk spokojen s tím, že na sebe navzájem při přiblížení cest pokývneme a pozdravíme se, na okamžik. Dítě, když se v noci probudí, hledá útěchu a má strach z hrůzy noci, ve které i známé věci vypadají cize. Tak se momentálně máme, když uprostřed snu života na chvíli procitneme a vidíme všude kolem tmu.“

Přeložil Pavel Váňa