Když v roce 2009 vyšel román Wolf Hall (č. 2010), bylo Hilary Mantelové 57 let. Českému čtenáři byla v podstatě neznámá; leckdo se mohl ptát, co je to za ženu, která napíše 500stránkový historický román o Thomasi Cromwellovi a hned za něj dostane Bookerovu cenu? Ale Mantelová byla už samozřejmě zkušená a oceňovaná autorka a Wolf Hall jen završil její dosavadní tvorbu. Senzací se ovšem stala druhá Bookerova cena za pokračování Předveďte mrtvé: do té doby se jen třem autorům podařilo získat toto ocenění dvakrát, a všichni byli muži. A když loni román Zrcadlo a světlo trilogii o Thomasi Cromwellovi uzavřel, kritika mluvila o triumfu a řadila celý cyklus k nejlepším historickým románům, jaké kdy byly v angličtině napsány.

Hilary Mantelová se narodila v roce 1952 do katolické rodiny. Když jí bylo jedenáct let, opustil rodinu otec, zhruba ve stejné době podle svých slov ztratila víru v boha. Kritický postoj ke katolické církvi je patrný i z jejích pozdějších knih. Přijala příjmení svého otčíma, vystudovala práva, ale nikdy v tomto oboru nepůsobila. Po absolutoriu se mimo jiné věnovala sociální práci – péči o staré lidi. V roce 1973 se provdala a začala psát. Její manžel byl geolog, díky tomu s ním strávila několik let v Botswaně a v Saúdské Arábii. Všechny tyto životopisné detaily se tak či onak projevily v jejím psaní. Psaní je pro ni životní náplní; na otázku, jakou knihu by si vzala na pustý ostrov, jednou odpověděla: „S prázdnými listy. Abych ji mohla zaplnit.“ Vleklé zdravotní potíže ji připravily o možnost mít děti; oporou v její práci je jí manžel (se kterým se v 70. letech rozvedla a po čase se za něj provdala znovu…). Už její první román The Place of Greater Safety se zabýval historickou látkou, je zasazen do doby francouzské revoluce; ústředními postavami jsou Danton a Robespierre, a autorku krom dějinných událostí zajímají především soukromé osudy a osobní vztahy jejích postav. Už tato kniha měla úctyhodný rozsah 300 000 slov (v posledním vydání přes 750 stran) – ale neznamená to, že by Mantelová nedokázala psát i sevřenější prózu: mezi jejími pracemi jsou kratší romány i povídky. Nakladatelé tento text napoprvé odmítali, Mantelová musela vydat čtyři romány, než se na její rané dílo dostalo; využila toho k přepracování a z vydání textu se stala událost.

První vydanou knihou byla Every Day is Mother’s Day, inspirovaná jejím působením v nemocnici pro přestárlé pacienty; neveselá témata v ní dokázala podat se syrovým černým humorem. Po vydání tohoto románu se stává spisovatelkou na plný úvazek. Následovalo pokračování Vacant Posession a pak Eight Months on Ghazzah Street – v tomto románu zpracovala tísnivé zkušenosti ze Saúdské Arábie, kde pobývala s manželem. Postavení žen v této arabské zemi, nepochopitelná náboženská pravidla a střet západní a arabské mentality Mantelovou hluboce zasáhly; po vydání knihy prohlásila, že odjezd ze Saúdské Arábie byl nejšťastnějším dnem jejího života. Jejím dalším románem byl Fludd, zasazený do prostředí katolické farnosti v 50. letech. Titulní postava je ovšem inspirovaná skutečnou osobností z anglických dějin, Robertem Fluddem, který žil v 16. a 17. století, spojoval v sobě vědecké i okultní zájmy a proslul jako lékař, astrolog, kabalista a rosenkrucián. U Mantelové je Fludd v souladu s tím postavou zahalenou tajemstvím, která do venkovské farnosti vnáší rozvrat. Následovaly romány A Change of Climate, v němž se projevily zkušenosti z Afriky, a Experiment in Love, o přátelských i bolestných vztazích mezi dívkami, které vedle sebe vyrůstají na maloměstě a posléze spolu odcházejí do Londýna na univerzitu. Dva roky nato se Mantelová opět nechává inspirovat historií: v krátkém románu Giant, O’Brien se objevují hned dvě pozoruhodné postavy s reálnými předobrazy: lékař, anatom a experimentátor John Hunter a irský obr Charles Byrne, jejž Hunter na konci 18. století zkoumal a jehož kostra (vysoká 231 cm) je dodnes vystavena v Londýně. Byrne-O’Brien dostává u Mantelové jiné rysy než skutečný člověk; je metaforou, ztělesněním mytické minulosti, protikladem racionality moderní doby. Hilary Mantelová následně vydává povídkový soubor Learning to Talk a pak román Za temnotou, v němž podobně jako ve Fluddovi a v Giant, O’Brian za racionálním světem prosvítá nadpřirozeno.

Čtyři roky po této knize (kterou Argo vydalo v roce 2012 v překladu Petra Pálenského) už přichází triumf s Wolf Hall. Následuje pokračování Předveďte mrtvé, povídkový soubor Zavraždění Margaret Thatcherové a konečně Zrcadlo a světlo (celou trilogii, stejně jako povídky, přeložila Michala Marková). Zatím poslední knihou Mantelové je soubor publicistických a esejistických textů, tištěných v London Review of Books, nazvaný Mantel Pieces. Autorka se v ní věnuje svému osobnímu životu i postavám z britské historie; některé z těchto textů jsou pozoruhodným doplňkem k její tudorovské trilogii. Otištěna je tu i přednáška „Royal Bodies“, která v roce 2013 vyvolala skandál, když v rámci úvahy o tom, jak jsou ženy z královské rodiny prezentovány veřejnosti, údajně urazila vévodkyni Catherine. Jak už to tak bývá, kritikové přehlédli, že její úvaha byla pronikavá a vlastně soucitná: Mantelová, která poznala ženský úděl z mnoha stran, se na miláčka médií Kate Middletonovu dokázala podívat jako na ženu svázanou rolí, kterou jí přiřklo její okolí… I tady se ukazuje síla prozaičky Hilary Mantelové: schopnost podívat se pod povrch, vidět souvislosti, příběhy a děje, které nevidí jiní.

# Vít Penkala, psáno pro #mojeargo 2022/1

Zobraziť diskusiu (0)