Medzi knihami - čerstvé informácie z diania v knižnom svete

 

Historky z podzemí moderní výtvarné kultury

„Dalo by se říci, že oněch dvacet let, co soustavně píšu o výtvarném umění, naopak nedělám nic jiného, než že lidem za autory děl trpělivě vysvětluji, proč by měli danému artefaktu věnovat pozornost, co je na něm pozoruhodného a co jim čas, který si na jeho vlastní interpretaci vyčlení, může přinést.“ Víc o své knize Umění, kterému nikdo nerozumí sám autor v předmluvě.

Sofistikovaný diletant

Tahle kniha vznikla vlastně z naštvání. Na její název jsem v roce 2013 narazil ve vysočanské Trafačce. Komunitní prostor, jenž vzešel z pražské streetartové komunity a zabydlel se v těsném sousedství hokejové Sazka Areny (dnes ho najdete v Holešovické tržnici v podobě nástupnické Trafo Gallery), zrovna oslavoval sedm let své existence tradiční mikulášskou výstavou. Akce se účastnil i výtvarník, který do jedné z chodeb industriální budovy umístil světelný panel s nápisem „Umění, kterému nikdo nerozumí, není umění“. Jméno jeho autora Pavla Tichoně (1980) mi tehdy nic neříkalo. Ten potměšilý vzkaz vůči výtvarné komunitě i jejímu publiku se mi ale líbil, a když tedy Tichoň o pár týdnů později připravil pro Dům umění města Brna výstavu, pro jejíž název si vypůjčil právě nápis ze svého citylightu, autora jsem vyhledal.

Brněnskou expozici složil z celkem jedenácti panelů, a jak se ukázalo, šlo o citáty známých výtvarných umělců. Titulní pocházel od malíře Jana Baucha (1898–1995), další od ilustrátora Vladimíra Lebeděva (1891–1967): „Umění vyžaduje oběti. Ale proč právě od diváků?“, teoretika Karla Teigeho (1900–1951): „Umění je pro každého, ale ne každý je pro umění“, či polyhistora Leonarda da Vinci (1452–1519): „Řemeslo se naučí každý. Umění nikdo.“ Tichoň mi prozradil, že se považuje za „sofistikovaného diletanta“. Během svých studií Akademie výtvarných umění (AVU) se pokoušel vytvářet recyklační umění z odpadového materiálu nikoli proto, že v tom viděl metaforu světa, který svou produkcí jednou zasype sám sebe, ale protože na pořádný materiál zkrátka neměl peníze. Školu pak absolvoval s diplomkou složenou ze svých pokusů o zápis do Guinnessovy knihy rekordů. Patřilo mezi ně namalování krajinky během sedmnáctikilometrové jízdy na kole bez držení řídítek nebo Semtínská venuše: nejvýbušnější socha na světě v podobě kopie legendární sošky z Věstonic vyrobené ze skutečného semtexu zapůjčeného pardubickou firmou Explosia.

Obvykle jsem zvyklý narážet na autory, kteří svou tvorbu berou mnohem víc vážně, než by bylo zdrávo. Tichoň je opačný případ. O svých dílech, která o naší současnosti sdělují mnohem víc, než jak se na první pohled tváří, vypráví bez tajnosnubných odboček a s erudicí umělce, který se o dějiny svého oboru zajímá ne pro auru vševědoucího chytráka, ale protože se nechce zdržovat tvorbou, jíž se před ním někdo věnoval dřív a líp. O málokom se mi psalo tak dobře jako právě o Tichoňovi. Stačilo mi jen z pozice pozorovatele popsat, čím a proč se v umění zabývá.

Takových autorů je ale ve výtvarném umění pomálu. Dalo by se říci, že oněch dvacet let, co soustavně píšu o výtvarném umění, naopak nedělám nic jiného, než že lidem za autory děl trpělivě vysvětluji, proč by měli danému artefaktu věnovat pozornost, co je na něm pozoruhodného a co jim čas, který si na jeho vlastní interpretaci vyčlení, může přinést. Snažím se tak plnit stejnou službu, jakou mi kdysi poskytla moje máma, když mě vzala na výstavu, která mi změnila celý život. Vladimíra Boudníka (1924–1968) jsem začátkem devadesátých let znal coby literární postavu z Hrabalovy novely Něžný barbar, kterou jsem krátce po revoluci dostal k narozeninám. Díky knize mě okouzlil příběh výtvarníka, pro něhož bylo umění důležitější než vlastní život. A když mě pak v roce 1992 vzala máma do Galerie hl. města Prahy (GHMP), kde měl Boudník velkou retrospektivu, okouzlilo mě i jeho umění. Tohle už nebyly pábitelské historky, které by se daly s Hrabalovým talentem napsat o komkoli. Byl to čistý úder na solar mého dosavadního vnímání kultury. Ačkoli jsem těm grafikám moc nerozuměl, díky mámině laickému výkladu („Zkus se na ně soustředit a promítej si při tom v hlavě, co sis o Boudníkovi přečetl“) si mě okamžitě podmanily a strhly mě pro výtvarné umění.

Otevřel se přede mnou svět, skrz který jsem život kolem sebe začal vidět jinak: barvitěji, intenzivněji, pokorněji. Když jsem o umění později začal psát, s překvapením jsem zjistil, že většina lidí se k umění staví obráceně. Čemu okamžitě nerozumí, od toho hned utíkají, aniž by se tím hodlali déle zdržovat. A výkladu, který by jim mohl se čtením díla pomoct, se spíš bojí, než že by ho vyhledávali. Že někdo nerozumí Boudníkovi, poválečné abstrakci, konceptuálnímu nebo současnému umění, tomu rozumím, sám s tím mám občas dodnes potíž. Některá výtvarná díla jsou i pro mě tak kostrbatá a (nebojme se toho slova) nudná, že v galeriích fungují spíš jako odstrašující příklad než lákadla k další návštěvě. Ale ani o nich by mě nikdy nenapadlo tvrdit, že nejsou uměním a že by bylo možná lepší než je prezentovat v galeriích vyhodit nebo jinak zničit. Přesně tohle napadá až překvapivě hodně lidí.

První tři kapitoly této knihy jsou věnované právě těmto případům. Dílům, která byla nenávratně zničena jen kvůli tomu, že si někdo myslel, že nejde o umění, ale o obyčejný odpad s nulovou hodnotou. Dílům, která považovali za nedokonalá dokonce i jejich autoři. Dílům, která se stala obětí rozličných ideologií a v masovém měřítku zmizela z povrchu zemského. Závěrečné čtyři kapitoly pak vyprávějí o specifických důvodech, proč některému umění valná část společnosti nerozumí. Spousta lidí je například přesvědčená, že to, co jim nabízejí galerie, by zvládli udělat taky, a nejspíš i líp. Ještě víc lidí si myslí, že cílem některých děl vůbec není nějaké vytváření umění, ale prosazování politických preferencí jejich autorů.

Pro drtivou většinu Čechů je nezajímavé, nedůležité a nehodnotné jakékoli umění, které podle nich není české. A kolik lidí tvrdí, že jde výtvarníkům jen o touhu šokovat a tím se zviditelnit, místo aby vytvářeli skutečnou kulturní hodnotu, jakou je podle nich (pro ně) snadno stravitelný kýč známý ze společenských rubrik? Strašně moc. Já mezi ně nepatřím a samozřejmě že nejsem sám. Kniha, kterou držíte v rukou, je sbírkou příběhů, na kterých se snažím ilustrovat, že i to nejméně srozumitelné umění si nezasluhuje odsudky a je důležité si ho snažit pro sebe interpretovat. Že za zničením nepočítaně cenných artefaktů stála na začátku prostá neinformovanost lidí, která se přenesla až v nenávist. Všechno potřebuje svůj čas a o výtvarném umění to platí dvojnásob. Streetartovým autorům trvalo bezmála padesát let, než dokázali odborníky přesvědčit, že třeba graffiti je nedílnou součástí naší vyspělé výtvarné kultury. V Česku o tom ale některé galerie dodnes pochybují a společnost se na uliční práce na veřejných zdech stále dívá s despektem. Jejich autory a autorky přitom žene stejná touha, která kdysi byla motorem pravěkého umělce, který svými výjevy pokryl zdi vápencového labyrintu v Chauvetově jeskyni na jihu Francie. I on (nebo snad ona?) chtěl zanechat svědectví o tom, jak vnímal svět kolem sebe a jak by ho po jeho vzoru mohli vnímat ostatní. Když malby v roce 1994 objevili archeologové, okamžitě rozpoznali, že se dívají na umění, které je nutné zachovat pro budoucí generace. Dodejme ovšem, že tenhle anonymní writer si na své uznání musel počkat – podle odhadů – celých 32 tisíc let. A jak si v knize ukážeme, můžeme být rádi, že jeho dílo někdo nenašel dřív.

Jan H. Vitvar


Jan H. Vitvar (1977)

vystudoval žurnalistiku na FSV UK. Pracoval jako výtvarný kritik v deníku MF DNES, poté řídil kulturní oddělení týdeníku Nedělní svět, od roku 2006 je šéfem kulturní rubriky týdeníku Respekt.

Zobraziť diskusiu (0)

Umění, kterému nikdo nerozumí

Umění, kterému nikdo nerozumí

Vitvar Jan H.

Hrdinové této knihy jsou uklízečky, policisté a prostitutky. Prezidenti, diktátoři i revolucionáři.

Kúpiť za 14,76 €

Podobný obsah

Fedor Gál 70

Správy

Fedor Gál 70

Fedor Gál je pro mě jedním z lidí, kteří symbolizují moderní svobodné Slovensko. Navíc - jsem obdivovatel jeho přímé řeči.

Dva dojímavé príbehy

Správy

Dva dojímavé príbehy

Niekedy otvorím knihu a cítim, že teraz je ten správny čas, kedy si ju musím prečítať. Nedávno som prečítal 2 knihy, ktoré majú niečo spoločné. Hlavným hrdinom týchto kníh je muž, ktorému zomrela manželka a on sa nevie s jej stratou vyrovnať. A keďže život bez milovanej ženy pre týchto mužov nemá zmysel, hľadajú spôsob, ako ho ukončiť.

Zbrane Kornela Földváriho

Správy

Zbrane Kornela Földváriho

„No nie je ten život zlomyseľné prasa, ktoré sa vyžíva v detinských schválnostiach a dobre sa zabáva na našich reakciách?“ Napísal raz Kornel Földvári svoje milovanej sestre Irene Lifkovej. Roky jej spolu so svojou ženou Naďou písal každý týždeň jeden dva listy, písal ich na stroji a posielal poštou do Trenčína.