Luhačovice jsou pro většinu lidí ty lázně, ale vy jste vlastně vyrůstal několik kilometrů od nich. Jak to popisujete, musely to být dva úplně jiné světy.

Do mého života lázeňská část Luhačovic vnesla hodně nejistoty a zmatku. Mé dětství bylo vesnické, leccos pořád bylo jako v devatenáctém století. Jít do lázní, to jste se v neděli musel hezky obléct… Přes léto se tam vystřídalo třeba deset tisíc lidí, člověk chodil mezi úplně cizími bytostmi. Buď to byli havíři a mluvili krátce, nebo vzletní Pražáci, všichni každopádně úplně jiní než my. V létě se sem vedral za zvuků píšťal a bubnů jiný svět.

Pro kluka musel být fascinující, nebo ne?

No… Kolem pěti až šesti let spíš úlek, až děs. V deseti jsem začal hrávat tenis, já za Luhačovice hrával i závodně, a protože kurty byly tam, totiž v těch takzvaných lázních, poznal jsem tu societu hostů i jinak. Oni taky hrávali, po zápase se sedávalo, najednou jsem slyšel mluvit doktory, právníky, jezdil sem strýček Jedlička, který tu snad zanechal i nějaké to dítě. Ale vždy v tom byl jakýsi svár: oni mluvili pražsky, my nářečím, oni tu byli na chvíli, pro nás to byl celý svět. A pak ta hrůza, když všichni v září zmizeli a lázně najednou působily odporně, až zpustošeně, jako po válce. Po které navíc zbyly jizvy v srdci. Kdekdo se v létě zamiloval, postihlo to i našeho otce, ne když byl s maminkou. A taky mnohé další to potkalo, pak jezdili do Prahy nebo do Karlových Varů, na tři týdny se sbalili a nechali tady rodiny. Kvůli tomu tu byla i spousta sebevražd, kvůli těm letním láskám a střetu světů, který srdce neustálo.

Jaké jsou Luhačovice dnes?

Údolí tady je sevřené a úzké a lidé z vesnic nemají co dělat. Nemají už ta hospodářství a dvory, nemají zvířata, nemají nic, a tak se hrnou sem do Luhačovic. Takže tu vzniká parkoviště na parkovišti a z každého volného místečka je parkoviště. Bývalý ředitel lázní chtěl, aby příroda přes zahrady a předzahrádky pronikla z kopců do města — ale teď sem pronikají jen ta auta. Měly to být malé lázně, komorní lázně, místo toho tu řvou náklaďáky a my s tím vlastně nemůžeme nic. Všude kolem na kopcích se staví, protože už není kde stavět dole. Přes všechnu dobrou snahu je to tu takové trochu deklasované, nejisté místo, odkud mladí spíše utíkají. Není tu už taková vroucnost, někde uvnitř je to tu čímsi zkažené. Vemte si třeba moje vrstevníky, založením vesničany, kteří místo aby bydleli v domcích nebo bytech, ocitli se po roce 1948 v těch nejhonosnějších vilách, dělníci, lidi ze Svitu, pokojské z lázní bydleli jako králové a královny v zestátněných palácích. Ostatně stejně jako my. Byl to takový místní historický žert.

Pro mě je to tu trochu nečitelný kout republiky, není to ani Valašsko, ani Slovácko… Kdysi jsem tu byl s maminkou na dovolené, bylo mi snad pět, pamatuju si ty paláce, přehradu, stračeny na protější stráni, víc nic.

On je to tu takový mezisvět, Luhačovické Zálesí se tomu říká. Ale to jste přece nikomu nemohl říct. Odkud jsi? Ze Zálesí — to znělo, jako že jste nějaký zálesák! Jenomže mně se ani nikomu nechtělo říkat, že jsem z Luhačovic, protože to si každý zase hned představil ty lázně, od kterých jsme tři kilometry. Takže ono to pro mě někdy bylo až takové traumatické, že jsem nemohl jasně odpovědět „já jsem z tama…“.

Kdy jste odtud poprvé vytáhl paty?

Na gymnázium do Zlína. A to byla zase taková Amerika, jiný šílený extrém, který jsem vůbec nemohl snést. Doteď když někdy nemám náladu, je mi to naprosto odporné vlézt do toho Zlína. Ale když mi je dobře, zas mě těší to blaženství malých baťovských domečků, které tam měly být dvacet let, ale jsou dodnes. A pak Brno, nebyl jsem na takový styl města zvyklý, na ty měšťanské ulice, jako jsou Lidická nebo Pekařská, trvalo mi, než jsem si to, řekněme, zamiloval, a to hlavně díky dlouhým nedělním procházkám, které vedly ze Židenic až do Jundrova, vždy přes Veslařskou a vždy do hospody Na Piavě.

Do Brna jste se dostal někdy kolem poloviny sedmdesátých let na knihovnickou školu?

Kde mě učila třeba Věra Hofmanová, chodil jsem jí domů hlídat kočky. Neměl jsem tušení, že něco píše. Želary? Chachá! Prý Květa Legátová… Učil zde ale i Vít Závodský, jenž vedl velmi sofistikovaně divadelní kroužek, který na mě měl velký vliv. Byli jsme prvními diváky inscenací Miroslava Částka, po představeních v Huse na provázku a v Mahence měli jsme vždy besedy s režiséry, herci, byli jsme uvnitř spíše než vně.

Jak vzpomínáte na normalizační Brno?

Jako na něco neuvěřitelného. Já jsem se tehdy po škole dostal do Moravské galerie na pozici knihovníka. Někde u beatniků jsem si přečetl větu „dají-li vám linkovaný papír, pište napříč“, původně je to prý věta Juana Ramóna Jimenéze, takhle přesně jsem tam podal přihlášku. A oni mě díky nádhernému muži inženýru Čápovi vzali. V té galerii kromě Antonína Dufka a dalších pracovala i Dagmar Halasová, manželka Františka Xavera Halase, a já měl to štěstí, že jsem s Pavlem Jungmannem docházel do jejich bytu naproti filozofické fakultě. Byl to obrovský byt s knihovnou po básníku Františku Halasovi, v té knihovně byl jediný dochovaný odlitek Šaldovy posmrtné masky a taky Šaldova vycházková hůl. A slavné Halasovo křeslo tam stálo, které pro něj navrhl Josef Hoffman. Zvali nás, když přijel Ivan Slavík nebo Klement Bochořák nebo někdo další. A ti lidé v tom bytě byli tak mimo svět, tak dětští, tak úžasní, že jsem byl nešťastný, že nejsem jako oni, a snažil jsem se žít trochu jako oni, číst, co četli oni — vždyť tak nádherně překládali, tehdy zrovna Marcela Pagnola… Tyto vzpomínky by vyžadovaly tisíc let času.

.............

ukázka z rozhovoru, který pro Host 2025/2 vedl Jan Němec

Zobraziť diskusiu (0)