V reportážním románu Problemski Hotel (2003), který vznikl na základě vašeho zprvu utajeného pobytu v centru pro žadatele o azyl, mě okouzlila kapitola, kde líčíte křehkou milostnou scénu skoro výhradně skrze čichové vjemy…

Ano, prý je to pro mě typické: žiju nosem. Ve svých knihách často zmiňuju různé pachy. Jsem vlastně čichový, olfaktorický myslitel. Mám výbornou čichovou paměť, pachy a vůně si pamatuju roky. Mimochodem Problemski Hotel popisem pachu začíná…

A stejně tak váš poslední román Hebben en zijn (Mít a být), který letos vyšel česky. Hrdina románu se jmenuje Malodot, souvisí jméno s francouzským výrazem pro zápach?

To slovo pochází z francouzštiny, ale je odvozeno od sousloví mal au dos, to znamená „bolest zad“. Trpím kýlou a mívám silné bolesti. Jméno hrdiny je způsob, jak se sám sobě vysmát.

V románu píšete o lhostejnosti, ale ve vašem podání to nezní jako obyčejný cynismus. Odkud se lhostejnost bere? Je vrozená, nebo získaná?

Vrozená. Byli jsme lhostejní, když jsme transportovali Židy do koncentráků, jsme lhostejní, když bombardujeme Gazu. Obávám se, že to prostě máme v genech. Člověk je zvláštní živočišný druh: lhostejný egoista.

Jedna z postav vašeho románu tvrdí, že lidstvo je konečně sjednoceno, a to právě v lhostejnosti. Zaujalo mě, že stejnou formulaci, téměř slovo od slova, najdeme také v románu Totožnost Milana Kundery…

Vážně? V nizozemštině máme nádherné slovo pro mrtvolu, „lijk“. Ten výraz má kořeny ve slově „gelijk“, což znamená „stejný“. Když pak někdo umře, říkáme: konečně je jako ostatní! Není to krásné?

Výborné. Tak já vás ještě ocituju, schválně, kam se dostaneme. V románu Problemski Hotel zazní, že marnivost znamená snažit se být někým, kým nejsme. To dává smysl, ale pak si říkám: neplatí to i naopak? Nejsme marniví, dokonce líní, když usilujeme o to být jen sami sebou?

Když vystupujeme sami za sebe, nebývá to nejlepší verze nás samých, druzí tak můžou vidět naše slabiny. Na tom není nic marnivého.

A hrdinského?

Je smutné, že když odhalujeme své slabé stránky, máme hned sklon mluvit o hrdinství. Ale ano, obávám se, že svět přesně takto reaguje. Napíšete knihu, v níž se nějak obnažíte, a kritici hned jásají: „Odvážná kniha!“

Teď budu schválně nefér, ale mívám dojem, že autoři autobiografické nebo autofikční literatury někdy vyprávějí svůj příběh jako výjimečný a současně univerzální příběh hrdinství. V tom by leckdo mohl vidět pýchu…

Něco na tom bude. Jenže výjimečný nejsme nikdo. I kdybych o sobě napsal něco hodně osobního, spousta lidí by se v tom poznala právě díky té upřímnosti. Psát o sobě vlastně vůbec nemusí znamenat, že chcete ukázat sebe. Jedinečnost neexistuje. Kdykoli hrábnete sama do sebe, pokaždé vylovíte něco, v čem se někdo jiný pozná, o tom jsem přesvědčený. Proto platí, že chcete-li psát o druhých, uděláte nejlíp, když budete psát o sobě.

Říkáte, že nikdo není výjimečný, přitom kdekdo o výjimečnost usiluje. Co je tedy originalita? Zjevně to není projekt, který prostě realizujete.

Není, a proto se taky nemůžu ztotožnit s určitým výkladem dějin umění. Nějaké dílo se prohlásí za originál a odtud se datuje začátek nové éry. Jenže než se nadějete, jdeme od toho! Třeba můj oblíbený kubismus: trvalo jen asi deset let, než kdosi přišel a řekl, „to je zastaralý, pojďme vymyslet něco jiného“. Přitom kubismus v té době nebyl vyčerpán, ještě se formoval.

Myšlenky potřebují čas, někdy celé věky. Pokud se neustále podřizujeme touze být originální, ubíráme starším myšlenkám čas a prostor k vývoji. Touha po originalitě mě zkrátka děsí. A je mi jedno, že sám nikdy nebudu originální. Všechny příběhy byly odvyprávěny, všechno bylo řečeno.

Co je potom literatura?

Způsoby vyprávění, perspektivy. Literatura souvisí s časem, v němž vzniká. Tak třeba Kouzelný vrch Thomase Manna: podle mě mimořádná kniha, nicméně zápletka je prostá, příběh skoro banální! Jsem si jistý, že ten příběh mohl být napsán dřív a někým jiným. Výjimečnost vyprávění Thomase Manna ale spočívá v tom, že psal v době, v jaké psal. Ocitáte se v nesmyslném prostředí sanatoria a ve vzduchu je cítit světová válka.

Když přepisujete příběh, který byl napsán, je dobré přizpůsobit ho vlastní době a přesně to spisovatelé dělají. Možná aniž by si to uvědomovali… Snad je to důvod, proč je v pořádku nebýt originální a nic si z toho nedělat.

............

rozhovor vedla Josefína Formanová pro Host 9/2024

Zobraziť diskusiu (0)