Snažím se psát co nejpoctivěji, jak to jde – rozhovor s Jonášem Zbořilem
Před třemi lety přešel z rozhlasu do kulturní redakce Seznam Zpráv. Ze spíkra vyrostl vlivný kulturní redaktor a z básníka prozaik. I když tak jednoduché to nebude. Jonáš Zbořil (1988) v sobě pořád má devítiletého kluka a i v dlouhých řádcích zůstává básníkem.
Při tomto novinářském nasazení musí být těžké najít čas a možná hlavně mentální rozpoložení na vlastní psaní. Jak s tím přepínáním mezi publicistikou a vlastní tvorbou pracuješ?
Psaní je pro mě na prvním i posledním místě zároveň. Píšu jen zřídkakdy, ale na psaní myslím většinu dne. Snažím se z toho dělat rituál. Nepsat na pracovním počítači, ale na tom svém, osobním. Nikde na mě nevyskakují nové maily, prsty zažívají jiný dotek s klávesnicí, která vydává úplně jiný zvuk klapání. Psát své vlastní věci je intenzivní zážitek. Je to kompletní zaujetí, samozřejmě plné frustrací. Ale to ponoření se do něčeho, v čem jsi trávil tolik času jen v myšlenkách, je… skoro mi přestává vadit, že je to vzácnost. Mám pocit, že bych to neměl dělat častěji. Že se to nesmí. Ale zároveň toužím po tom, moct psát celé noci — přes den se soustředit nedokážu.
Když jsi chvíli psal sloupky do Respektu, oceňoval jsem, jak dobře se v nich spojuje nějaký novinářský cit pro téma s osobním, literárním podáním. Myslíš, že to ovlivňování funguje i v opačném směru? Obohacuje tvoje práce kulturního redaktora psaní beletrie, nebo si spíš musíš dávat pozor na nějakou kontaminaci?
Kontaminuje se to hlavně naopak. Při psaní publicistiky mám často pocit, že se moc dojímám, že se z toho občas snažím dělat krásnou literaturu. Nejsem vystudovaný novinář, tak možná proto. Vlastně myslím, že do praktického života úplně nepasuju, že jenom hraju hru. Nevím, jestli je to imposter syndrom, nebo jestli tím trpíme všichni. Poslední dobou mám vůbec pocit, že do života moc nepasuju, že uvnitř mě je pořád devítiletý kluk, který se mě snaží ovládat a moc se neprozradit.
Jaký spolu máte vztah? A co je to vlastně za kluka?
Věčně má špinavý batoh, gatě, všechno. V tašce bordel. Ale myslím, že je poslušný. V mých očích se tak jeví. Což je divné, protože jsem ještě na základce schytával spoustu poznámek a důtek za pozdní příchody. Tak proč si proboha myslím, že jsem byl hodný? Obrovskou část dětství jsem trávil u babičky, otec od nás odešel, když mi byly čtyři, a máma musela pracovat, aby mě s bratrem uživila. Babička nám dokola četla Pána prstenů, ale taky měla dost důsledná pravidla, co se týče spánku, výchovy a tak. Pamatuju si, jak jsem povinně musel po obědě chodit spát a v posteli pak počítal ďubky v omítce a poslouchal, jak dole na Třešňovce radostně křičí děti. Tak možná proto si myslím, že jsem byl poslušný. Kvůli té babičce.
Takže tě vychovávaly hlavně ženy?
Řekl bych výhradně. Starší brácha tomu všemu dodával soundtrack — hodně jsme si užívali takové to první období internetového boomu, brácha pořád něco stahoval, měl na mě, nejen co se vkusu týče, obrovský vliv.
Táta mě naučil chůzi, bloumání po městě, protože když nemáš v noci kde spát, chodíš. Tak mi to otec později vysvětloval, tu svou lásku k procházkám. Dlouho bivakoval na půdě přímo nad naším bytem a o víkendech k nám chodil na obědy. A pak mě brával na dlouhé výpravy po okrajových čtvrtích města. Vyrůstal jsem na Václaváku, takže okraj znamenal Nusle nebo Braník. S sebou jsme vždycky nosili igelitku s chlebem, kabanosem a PET láhev Coca-Coly. Asi to byl on, od koho jsem okoukal tu fascinaci místy, hlavně pak pražskou periferií. Táta taky hodně četl, vždycky měl u sebe nějaký zmuchlaný paperback, ale o tom jindy, Topola jsme si odmávli už na začátku.
Zájem o literaturu v tobě vzbudil on?
Máma četla taky. Určitě je to nějak spojilo. Kdo z nich mě víc přiblížil ke psaní, to nevím, asi to bylo tak nastejno. Otec mi píše rýmovačky do WhatsAppu dodnes. V mámině pozůstalosti jsem pár zápisků taky našel.
Celý rozhovor najdete v říjnovém čísle časopisu Host 8/2025.
Jonáš Zbořil (nar. 1988) vystudoval češtinu a angličtinu na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. Pracoval jako redaktor a moderátor Radia Wave, kde přes deset let moderoval podcast Liberatura. Od roku 2022 je členem redakce Seznam Zprávy. Hrál a zpíval ve skupinách Steakhouse Orchestra a Sundays on Clarendon Road. Vydal básnické sbírky Podolí (Host, 2013) a Nová divočina (Host, 2020), za debut Podolí byl nominován na Magnesii Literu a Cenu Jiřího Ortena. V roce 2024 vydal prozaickou prvotinu Flora, která se ocitla v širší nominaci Magnesie Litery v kategorii próza a postupně by měla vyjít ve více než deseti jazycích.
