Tomáš Weiss
14.9.2021
Ivan Klíma 90 – Moje šílené století
Ivan Klíma (14. září 1931) napsal a vydal mnoho povídek, románů, esejů i divadelních her, na stovky článků a stal se jedním z nejznámějších českých spisovatelů 20. století. Století, v němž učinil zkušenost dvou zhoubných diktatur, nazval ve svých pamětech „šíleným“, jako úsek dějin, kterému nejsme s to porozumět, stejně jako nerozumíme šílenému člověku. V knize Moje šílené století vypráví nejen příběh svůj a svých blízkých a přátel, události doby, ve které žil, ale hledá pro to podstatné, co se stalo, i filosofické vysvětlení.
Z předmluvy autora:
„Mladý redaktor českého vysílání BBC, pro kterého jsem psával občas komentáře, se mě jednou zeptal: Proč nenapíšete, jak se mohlo stát, že jste byl v mládí komunista? Myslím, že by to posluchače zajímalo. Uvědomil jsem si, že ačkoliv jsem mnohé z toho, co jsem zažil, použil jako námět pro svoje prózy, tématu svého několikaletého členství v komunistické straně jsem se vyhýbal, snad jen s výjimkou několika ne příliš autobiografických pasáží v Soudci z milosti. Komunistickou stranu anebo přesněji komunistické hnutí už dlouhou dobu považuji za zločinné spiknutí proti demokracii. A člověku není příjemné připomínat si, že byl, byť poměrně krátkou dobu, členem právě této strany. Ale měl můj mladý kolega z BBC pravdu? Koho ještě dnes mohou zajímat příčiny, proč tolik lidí v mé generaci podlehlo ideologii, která svými kořeny hluboko tkvěla v myšlení, v sociální situaci a ve společenských náladách z přelomu devatenáctého a dvacátého století.
Všechny ideologie minulosti, které vedly k vraždění, se mohly rozvinout teprve tehdy, když dokázaly vyčistit mozky lidí od všeho, co vyhlásily za nepatřičné, a přimět je k fanatické oddanosti ideám, které vyhlásily za patřičné. V tom se nelišily od současných ideologií, které vedou k teroristickému vraždění. Každá fanatická oddanost pravdě, ať přičítané božské nebo pozemské autoritě, vede k obdobným důsledkům: lidé umírají anebo jsou vražděni, zmíněná pravda je obvykle nadlouho nepřežije.
Nehodlám psát obvyklé paměti mimo jiné i proto, že mám od dětství mizernou paměť, zvláště pokud se jedná o doslovné znění rozhovorů anebo podrobnosti, které sice nebyly významné, ale mají pro čtenáře anebo posluchače zvláštní přitažlivost. Také jsem v mnoha případech nechtěl být osobní a ve svém vzpomínání i v úvahách jsem se soustředil spíše na okolnosti, které v onom šíleném století člověka někdy zaváděly, jindy ho nutily k osudovým rozhodnutím.“
Ivan Klíma (1931)
Jeden z nejpřekládanějších současných českých autorů, držitel Ceny Franze Kafky, Magnesie Litery, Ceny Karla Čapka či Ceny Ferdinanda Peroutky. Narodil se v Praze a jako dospívající strávil tři a půl roku v terezínském ghettu. Vystudoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, obor čeština a literární věda, pracoval jako redaktor mnoha časopisů, později v nakladatelství Československý spisovatel. V roce 1967 byl vyloučen z komunistické strany, později byl politicky kádrován mj. s ohledem na fakt, že pomáhal spoluzaložit samizdatovou edici Petlice. V roce 1969 odjel do USA, kde působil jako hostující profesor na Michiganské univerzitě. Po návratu v roce 1970 už byl zakázaným autorem, publikovat mohl jen v samizdatu a exilu a živil se dělnickými profesemi. Jeho dílo je rozsáhlé a žánrově pestré; je autorem próz, dramat, reportáží, esejů, fejetonů či knížek pro děti. Společně s Milanem Kunderou a Patrikem Ouředníkem platí za v současnosti nejpřekládanějšího žijícího českého autora – jeho dílo vyšlo v celkem 29 překladových jazycích dohromady ve 30 zemích. V povídkách a románech ze 70. a 80. let autor nastolil téma životního osudu spisovatele, který je mocí vyvržen na okraj společnosti, a proti bezpráví staví mravní sílu opřenou o důstojnost člověka. Z tohoto období pochází Soudce z milosti, povídkové soubory Má veselá jitra nebo Moje první lásky. V roce 1993 byl jeho román Soudce z milosti vybrán kritiky amerického týdeníku The New York Times Book Review mezi 14 nejlepších knih roku.
