Neříkali ti někdy, že jsi podobný populárnímu francouzskému knězi Guy Gilbertovi?
To bývalo v devadesátých letech. Guy Gilbert byl tehdy
u nás objev a já jsem asi vypadal podobně. Oba máme dlouhé vlasy. (smích) Guy Gilbert se celý život věnuje chudé a opuštěné mládeži, staral se o lidi, kteří berou drogy, o mladistvé vězně... to já nedělám, já jsem učitel.

Baví tě učit?
Jak koho a jak kdy. (smích) Nemůžu říct spontánně, že by mě to vždy bavilo, někdy mne to vyčerpává. (smích)
To bude nejspíš proto, že učím především studenty, kteří nemají potřebu se učit Bibli. Chtějí být sociálními pracovníky a speciál ními pedagogy. Ten můj předmět, biblistika, není povinný, nebo přesněji řečeno, na přednášky se nemusí chodit, stačí jen dělat zkoušky. A tedy musím o pozornost studentů bojovat, musím si je nějak získat, udělat to tak, aby na hodinu přišli, i když
nemusí. A to je asi dobře. Člověk by měl pořád zvažovat, co je důležité a jak to sdělit druhým. Pro mě je to na Jaboku někdy náročné. Je to něco jiného, než když učím na teologické fakultě v Olomouci nebo případně na Institutu ekumenických studií, kde studenty zajímá teologie jako taková. Ale nestěžuju si, jsem rád, že na Jaboku je mezi předměty zastoupena i teologie. Jabocké studenty mám moc rád, díky svému oboru jsou to lidé s nohama na zemi. Pokud na škole vydrží, vědí, co chtějí. Chtějí pomáhat i přesto, že za to nikdy nebudou odpovídajícím způsobem zaplaceni.

Dá se uspět v boji o pozornost studentů?
Částečně ano, ale je to namáhavé. (smích) Ani za těch třináct let, co na Jaboku učím, jsem se to nenaučil. Ty moje hodiny jsou, řekněme, multimediální. Přednášky i semináře začínám často nějakou písničkou z YouTube. Při přednáškách používám powerpointové prezentace a mluvím spatra. To mne nutí, abych se držel toho podstatného a nemluvil o detailech, které si každý může přečíst ve skriptech. Spíš poukazuji na souvislosti, na to, co je mezi řádky skript. A snažím se to zasazovat do kontextu svého života a také života společnosti. Protože je-li Bible pravdivá, platilo to nejen před dvěma tisíci lety, ale i dnes. Na seminářích se snažím téma se studenty otevřít, rozdiskutovat otázkami. Dost často jsou to zřejmě otázky, které si
sami dosud nekladou nebo které považovali za jasné. Upozorňuji je také na původní významy slov. Všechno to dělám proto, abych nějak rozproudil jejich vnitřní svět a do toho zasadil další výklad... Samotného mne přitom často napadá, že svůj obor znám nedostatečně, příliš málo na to, co bych chtěl studentům předat. Je to takové ďobání, ale už bych se asi nechtěl vracet k té takzvané frontální výuce, k předávání faktů.

A jak působní ty úvodní písničky?
Chtěl jsem jednou například pustit písničku, kterou bych ilustroval, jak chápat pojem pokoj. Probírali jsme totiž téma blahoslavení šiřitelé pokoje. Chtěl jsem tedy pustit All Along The Watchtower od Boba Dylana, ale nazpívanou v rámci sympatické internetové iniciativy Playing For Change. Autoři nechají různým amatérským zpěvákům a hudebníkům po celém světě nazpívat a natočit na kameru nějakou slavnou písničku, kterou pak sestříhají do jednoho videa. Abych studenty trochu rozmluvil, zeptal jsem se: „Víte, kdo to byl Bob
Dylan?“ Z té desítky dvaceti až pětadvacetiletých studentů ho znal jen jeden. Hrozně mě to překvapilo. Jsem už asi fakt starý. Jsem tak daleko od jejich generace, že pro nás profláknuté osobnosti jako Bob Dylan jsou pro ně neznámé. Takže jsem trochu skeptický ohledně toho, co ode mne studenti Jaboku
přijmou. (smích) Asi se budu muset více zabývat hip-hopem a elektronickou muzikou. Jenže, teď si uvědomuji, že ta příhoda s Dylanem se stala v Olomouci, jabočtí na to reagovali mnohem lépe.
(smích)

Co studenty nakonec zajímá?
Jistěže to, co učím, někoho zajímá. Mezi studenty jsou lidé věřící, kteří chtějí porozumět Bibli do větší hloubky, a pak lidé hledající, obě tyto skupiny to, co říkám, sledují. A potom na přednášky chodí studenti, kteří přijdou tu a tam. A ptáš-li se, co je zajímá, myslím, že hlavně můj osobní příběh, že se jim líbí můj přístup, způsob, jak se k nim vztahuji. Informace je asi moc nezajímají. Ani znalosti. Je jim některým asi jedno, že mám doktorát z biblistiky, že jsem se musel naučit všechny světové a všechny mrtvé biblické jazyky. Že to, o čem mluvím, dvacet let učím a stejně tak dlouho promýšlím s evangeliem v rukou. Ale někteří, zejména dálkoví studenti naopak ke mně mají neodůvodněný respekt.

Jak víš, že některým je to jedno?
Občas se mi stane, že na něco, co je plodem mé dlouholeté práce a studia, mi student prostě řekne: „No, ale já si myslím něco jiného,“ případně mi při zkoušce prozradí, že není křesťan a že ho to moc nezajímá. Když studenty učím biblistiku, uvědomuji si, že Bible je oceán, do něhož se člověk noří, ale nikdy ho celý neprozkoumá. Jsou tam místa hluboká a nejasná. A místa, která jsou nám důvěrně známá, a přece, když se nad nimi zamyslíme, nezbývá než si položit otázku, co tím Ježíš vlastně myslel? Třeba Boží království. Celý život o něm přemýšlím. Boží království je tady, říká Ježíš. On je vnímá, učedníci ne. Jak sdělit něco lidem, kteří to nevnímají? To nejde vysvětlit. Spíš zprostředkovat, aby to mohli prožít. Tou cestou může být poezie. Hovoří o tom, co je „za“ textem. Ježíš říká podobenství a končí slovy, kdo můžeš pochopit, pochop. Tak funguje poezie. Báseň nelze vysvětlit, analyzovat. Studenty zajímají informace a znalosti, pokud jsou spjaty s životem. Musím brát ohled na jejich život, který je od toho mého tak vzdálený. Vždyť jsem ve věku jejich dědů. Henri Nouwen, původně profesor teologie, říká v jedné knížce hezky, že neštěstí školy je v tom, že dává odpovědi na otázky, které si studenti nekladou. Samozřejmě si nekladou otázky, které mne
napadají v souvislosti s Biblí, musím je v nich probudit. Musím je zaujmout natolik, aby k těm otázkám došli, a pak na ně zkusit dávat odpovědi. Tohle obnáší, když chceš dnes učit.

Myslím, že studenty můžeš zaujmout i díky svému přístupu, díky tomu, že máš za sebou nejen výjimečné studium, ale i ka­marády v undergroundu.
Asi jo, jak jsem řekl, snažím se přednášky doprovázet hudbou. Pouštím klipy, čtu poezii nebo něco takového a hodně vyprávím. Snažím se to, co říkám, nějakým způsobem přetlumočit do své životní zkušenosti, ilustrovat probíranou látku příklady, prostě spojovat se životem. Jestliže například probíráme starozákonní postavy, jako byli Mojžíš nebo král David, nabízejí se třeba důležité paralely k lidem, kteří vedou náš národ dnes. Jestliže hovoříme o společenských vrstvách Ježíšovy doby, i zde je možné spatřit řadu paralel k dnešní společnosti, můžeme se třeba ptát, kdo jsou to saducejové a farizejové dnešní společnosti nebo dnešní církve? Ještě silněji ale na studenty působí, když výklad spojuji s příklady ze své kněžské praxe, podobně jako to dělám ve svých knihách. Jestliže hovoříme o smrti, vyprávím o své zkušenosti s umírajícími a mrtvými, protože pro mnohé ze studentů, byť jim je pětadvacet, je smrt tabu. Ještě bližší jim, jako budoucím sociálním pracovníkům, jsou moje zkušenosti z práce v nízkoprahovém klubu, kde ale bohužel již teď nepracuji. Úplně nejblíže jim jsem ale tehdy, hovořím-li
o svých pocitech, osobních prohrách a zklamáních, o svých hledáních, to vše jsou totiž skutečnosti, které se s mým výkladem Bible dají spojit. Vedle učení na Jaboku mám teď ještě semináře „Blahoslavenství jako inspirace pro pomáhající profese“ a „I cesta je cíl“ na Katedře výchovy Cyrilometodějské teologické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. V nich se snažím biblické poselství kombinovat s kulturou a s životem člověka. S tím, co člověk prožívá existenciálně, tedy jak se postavit vůči násilí, jak se postavit k utrpení, nebo co je vnitřní svoboda. Tedy témata, která jsou obecně lidská, která vyplývají z toho, kdo je člověk.

Když přednášíš studentům pomáhajících profesí, přirozeně nejsou všichni věřící. Je to plus nebo minus?
Já si v prvé řadě myslím, že dělení na věřící a nevěřící je nesmysl, když už, tak bych o lidech hovořil jako o takzvaně věřících a takzvaně nevěřících, ale budiž. Myslím, že naše škola jedněm i druhým pomáhá zbavit se předsudků o víře a církvi. Jestliže se podívám například na svůj předmět, setkávám se s nejrůznějšími postoji. Mnozí věřící dosud žili v představách, že to, co je napsané v Bibli, je pravda, a že je třeba to brát doslova. Někteří nevěřící si myslí, že jsou to blbosti, a že tomu ti věřící tak věří, a je pro ně překvapením zjistit, že ani mnozí věřící Bibli vlastně nerozumí. Obě strany mnohdy přicházejí s takovým fundamentalistickým, nebo řekněme dětským pohledem. Jsou třeba věřící studenti, kteří kdysi navštěvovali nějaké náboženství, ale pak ta jejich víra zůstala na odpovídající dětské úrovni. S tím nyní přicházejí na univerzitu nebo vyšší odbornou školu. Jsou třeba i studenti nevěřící, kteří sice vůbec netuší, co v Bibli je, ale přitahuje je to a chtěli by to zjistit, a tak dále. Jak vidíš, je to velice pestrá škála lidí a jejich postojů.A najednou slyší něco z teologie a mohou o těch věcech přemýšlet. A k tomu je vedeme: aby přemýšleli o tom, co vlastně říkají, co se naučili a co si na základě toho všeho myslí. Najednou objevují úplně nový svět. A přicházejí o předsudky.

Zobraziť diskusiu (0)