V záhlaví svého románu Euforie Cullhedová píše, že román nechce být biografií – jde tu o literární fikci, fantazii, o literární portrét jedné z nejvýznamnějších amerických autorek 20. století, tak jak ji vidí sama autorka. Ke svému portrétu Cullhedová využívá všechny literární texty Plathové, její román Pod skleněným zvonem, básně, deníky, stejně tak jako veškerý dostupný biografický materiál o autorce, Euforie je ale přesto něčím jiným než biografií. Autorčina posedlost Plathovou, míra její identifikace s ní, míra vcítění se do jejího vnitřího života je až zarážející.

Vnějších styčných bodů je tu jistě více: Cullhedová je stejně stará jako její literární postava, obě jsou spisovatelky, obě mají dvě malé děti, obě žijí ve svazku s manželi-spisovateli. Podobností by se jistě dalo najít i víc. Nabízí se nám otázka, čí hlas v románu slyšíme. Plathové? Cullhedové?

Euforie představuje Plathovou během posledního roku života v idylickém prostředí vesnického sídla „Court Green“ v anglickém Devonshiru, od šťastného léta, kdy se sem s Hughesem stěhují ze „špinavého Londýna plného sazí“, až do podzimu, kdy se manželství rozpadá a ona se s dětmi vrací do Londýna. Nádheru kvetoucí zahrady plnou vůní a barev střídá na podzim dalšího roku mrtvá vegetace, podzimní šeď, odumírání. Smrt je v románu přítomná od prvního okamžiku: Na jeho první stránce si Plathová v prosinci 1962 připomíná sedm důvodů, proč nemá zemřít. Poté se děj retrospektivně vrací do šťastného léta 1961. Všechno je otevřené, naděje a budoucnost stále existují. Oscilace mezi touto nadějí, mezi extází a euforií na jedné straně a zoufalstvím a beznadějí na straně druhé, se nese celým románem.

‚Euforie‘ je jistě problematický životní pocit: V románu je to opojení ze života s milovaným Tedem, z mateřství, autorství, z vlastní kreativity a literárních úspěchů. Je to ale zároveň i útěk ze skutečnosti, z nároků každodenního života, z konfliktu mezi mateřstvím a autorstvím, z konfliktů manželského života, z autorské rivality mezi manželi, z pochyb o sobě samé a vlastním talentu.

Odvrácenou tváří euforie je beznaděj. Konflikt, rozpor, ambivalence, stálé střídání protichůdných nálad: Cullhedová představuje svoji postavu v této neustálé oscilaci mezi dvěma rovinami, mezi dvojím, bipolárním viděním světa, nelítostně odhaluje všechny její myšlenky a pocity a odkrývá čerň, která se skrývá za šťastnou tváří, již Plathová nabízí světu, za falešným úsměvem, kterým klame všechny v okolí: Nemožnou matku, kterou podvádí celý život, Teda, kterému nabízí svou světlou tvář, ale jak říká postava Plathové v románu, „kdo vydrží být tak nekonečně šťastný… kdo se tím úkolem neunaví a necítí se nakonec k smrti vyčerpán…, koho nepostihne duševní chudoba… a smrt smrt smrt?“

Román Cullhedové je stylisticky zcela jiný než román Pod skleněným zvonem Plathové. Ten je střídmější, klidnější, a i když líčí první velkou životní krizi autorky, její první pokus o sebevraždu a následný pobyt v psychiatrické léčebně v Bostonu, dívá se na svět spíše zvenčí, s větším odstupem. Euforii jsem poprvé četla při návštěvě dcer v Londýně.

Četba i překlad knihy byly velice bolestivé, měla jsem dojem, že je román dokonalejší s každou stránkou. Dvě roviny tu postupně splývají v jednu. Když se románová Sylvie chce „ukázat světu přesně taková, jaká je“, když už není co předstírat, stává se konec neodvratný. Otázka, čí hlas tu slyšíme, přestává být zajímavá. Cullhedová podává své vidění autorky s naprostým přesvědčením, se stylistickým mistrovstvím a suverenitou. Líčí vnitřní život své postavy se všemi protiklady, s touhou žít a uspět, s vnitřními pochybnostmi, zoufalstvím a černí.

Z vesnického domu se zahradou, kde tráva na podzim „sahá snad až do nebes“, se Plathová navzdory vnitřnímu zoufalství vrací do Londýna s pevným odhodláním začít nový život, které je pro čtenáře tím bolestnější, protože víme, jak všechno končí. Při cestě z Cornwallu do Londýna jsme s dcerami Devon a „Court Green“ ve vesnici North Tawton navštívily. Chtěla jsem na vlastní oči vidět místo, kde Plathová strávila poslední rok svého života, místo, kde se odehrává děj Euforie. „Zelený dvůr“ je vskutku podmanivě krásný, je tu silně citelný genius loci, obrovská zahrada sousedí s kostelem a hřbitovem v těsné blízkosti. Bezděčně se mi vybavila replika z románu: „Nad hřbitovem a naší zahradou létali stejní ptáci.“ Vešly jsme na hřbitov a s pocitem vetřelce jsme přes hřbitovní zeď nahlížely do zahrady. Zahlédly jsme tam postarší šedovlasou ženu, která seděla na traktoru a kosila trávu. Byla to Hughesova druhá žena Carol Orchardová, o dvacet let mladší než on, chůva jeho a Sylviiných dětí, kterou si vzal v roce 1970. Orchardová žije v domě dodnes a spravuje tu nadaci Teda Hughese. A přesto je to Sylvia Plathová, jejíž přítomnost je na Zeleném dvoře téměř hmatatelná. A je to ona, které Hughes zůstal věrný po celý svůj literární život. Ještě několik desetiletí po její smrti jí píše Dopisy k narozeninám. Elin Cullhedová svým skvělým románem tento význam jen potvrzuje a přidává mu novou rovinu.

# Irena Kunovská, psáno pro internetový magazín # mojeargo 9/2022

Zobraziť diskusiu (0)