Medzi knihami - čerstvé informácie z diania v knižnom svete

 

Jak jsem poznal Édouarda Louise

Francouzský spisovatel Édouard Louis, kterého nejvíce proslavila kniha Skoncovat s Eddym B., navštívil v květnu Prahu a na dvě jeho veřejné debaty přišly stovky lidí. Redaktor nakladatelství Paseka Lukáš Růžička nabízí svůj pohled do zákulisí a na setkání s autorem.

Osm hodin rozhovorů, tři hodiny veřejných debat, dvě hodiny podepisování a focení s fanynkami a fanoušky. Louis dal Praze všechno.

Když jsme se vraceli na hotel a rekapitulovali den, bylo vidět, že se pomalu dere na povrch nahromaděné dojetí ze zástupu lidí na autogramiádě a ze všech příběhů a postřehů, které s ním čtenáři a čtenářky sdíleli. Ani po deseti letech od debutu nic z toho nebere jako samozřejmost.

Myslím, že Édouard Louis nevěděl, co má od pracovní návštěvy Česka čekat, proto přípravy provázela jistá opatrnost a přísnost. „Před lety jsem tu byl ještě jako student,“ odpovídá mi při setkání v hotelu na obligátní otázku, jestli je tu poprvé. V následujících dnech si budu užívat, že ode mě složité otázky o třídě, levici a celospolečenské změně nečeká: „Nemáš hlad?“, „Mám tohle radši zrušit?“, „Jak ses vyspal?“

Před pár dny se vrátil z Helsinek, kde na něj během jednoho večera přišlo pět set lidí, ale kde byl taky rozmrzelý z úrovně novinářů. Teď mě v centru Prahy vítá s úsměvem od ucha k uchu, ve slunečních brýlích, které nosí pokaždé pár hodin po probuzení, a z tašky vyndává knížky: „Byl jsem se projít v muzeu Kafky, tyhle ošklivý kousky jsem tam nemohl nechat.“ Na vnímání krásy a ošklivosti dojde ještě několikrát. Třeba v souvislosti s blyštivou sochou Kafkovy hlavy, Louis nemůže v její existenci vedle obchodního centra uvěřit, při pohledu na ni se mění v malého kluka a směje se. To si ještě neuvědomuje, že se objekt taky hýbe: „Ale nééé, vždyť to Kafkovi deformuje obličej, přitom to byl tak krásný muž!“

Zachycení tváře, kontrola nad vlastní prezentací, to je křehké téma celé návštěvy. Média ho nesmí fotit, besedy se nesmí natáčet. V původní komunikaci s agentem podobné věci zněly jako nařízení hvězdy, v osobním kontaktu rychle pochopím, že vychází spíš z nejistoty, obav, ze stejné úzkosti, kvůli níž má dlouhodobě problémy se spánkem. „Jsem pořád malý gay kluk, který se bojí, že není dost krásný,“ prohodí před rozhovorem s Českou televizí, jako kdyby se omlouval. Souhlasil s kamerou, ale rád by prostor trochu zatemnil a přál by si vidět, jak na záběru vypadá, než se začne naostro. „You are great artist,“ prohodí spokojeně ke kameramanovi. Sám rád lidi chválí, dodává jim sebevědomí, neustále děkuje. Lidi objímá, při hovoru se občas dotkne jejich paže, aby zdůraznil, že je vnímá. Při debatě, při rozhovorech, při večeři je tím, kdo dolévá své společnosti vodu.

„Rád si ze sebe dělám legraci, ale nechci být zesměšňovaný proti své vůli,“ zazní při veřejné debatě i v zákulisí. Když filtrujeme fotografie z debaty, nechává smazat v podstatě všechny snímky, které ho zachycují zblízka. Logicky vidí ve své tváři nuance, které jsou pod mou rozlišovací úroveň. Vyhazuje několik fotografií z autogramiády, přestože jsou na nich pouze jeho ruce při podepisování knih: „Vypadám jako Rose na konci Titaniku.“ Všichni u počítače vyprsknou smíchy.

Z jeho vystupování jsem cítil především upřímný zájem o lidi kolem něj, velkou snahu vyhovět, poctivě splnit své role. Uvědomuje si zodpovědnost, kterou s sebou témata jeho knih nesou, a nechce zklamat očekávání. Když mluvil o Hollywoodu, nechlubil se, ale zdůrazňoval, že díky tomu hlavně bude moct koupit mámě dům.

A taky myslím, že byl ze všeho mile překvapený. Nechápal, že se mu v Praze tak dobře spí, protože ho jinak trápí třeba i nová kniha, na které chce v následujících měsících intenzivně pracovat. A chválil novináře a novinářky. „Tohle je asi první země, kde jsem rozdal tolik rozhovorů, aniž by jediný byl hloupý,“ říkal. A většinou dodal, že to on sám měl podat lepší výkon a lépe využít dobré otázky.

Věřím, že většina lidí, co se účastnila Louisova programu, si odnesla podobný dojem jako já: Že jsme byli u něčeho podstatného, co nevyšumí po pár dnech. A možná jsme si uvědomili, jak málo sem podobně zajímaví lidé jezdí a jak velkou sílu může mít osobní setkání.

Nic z toho by se nemohlo stát bez autorovy skvělé překladatelky Sáry Vybíralové, která nám Louise v roce 2017 do Paseky přinesla a která tlumočila několik rozhovorů. Eva Svobodová a Jan Bělíček pojali debaty každý po svém a profesionálně, což jenom přispělo k Louisově dobrému naladění. Francouzský institut, Simon Gilmer, Anna Davidová byli skvělí parťáci, na které byl spoleh, a díky naší spolupráci taky obě debaty v Kině 35 mohly proběhnout zcela zdarma.

Ještě jednou mám všechny moc pozdravovat, prý se zase brzy uvidíme.

psáno pro blog Paseky

Zobraziť diskusiu (0)

Koniec Eddyho

Koniec Eddyho

Louis Édouard

„Na detstvo nemám ani jednu šťastnú spomienku.“ Tak znie prvá veta autobiografického románu Édouarda Louisa Koniec Eddyho. Detstvo plné útrap prežité v sociálne i kultúrne limitovanom prostredí chudobnej severofrancúzskej dediny Hallencourt.

Kúpiť za 11,31 €

Jak se stát jiným

Jak se stát jiným

Louis Édouard

Může se člověk neustále měnit, aniž by ztratil sám sebe? Ještě mu nebylo třicet, přesto za sebou má několik životů.

Kúpiť za 19,29 €

Podobný obsah

Fedor Gál 70

Správy

Fedor Gál 70

Fedor Gál je pro mě jedním z lidí, kteří symbolizují moderní svobodné Slovensko. Navíc - jsem obdivovatel jeho přímé řeči.

Dva dojímavé príbehy

Správy

Dva dojímavé príbehy

Niekedy otvorím knihu a cítim, že teraz je ten správny čas, kedy si ju musím prečítať. Nedávno som prečítal 2 knihy, ktoré majú niečo spoločné. Hlavným hrdinom týchto kníh je muž, ktorému zomrela manželka a on sa nevie s jej stratou vyrovnať. A keďže život bez milovanej ženy pre týchto mužov nemá zmysel, hľadajú spôsob, ako ho ukončiť.

Zbrane Kornela Földváriho

Správy

Zbrane Kornela Földváriho

„No nie je ten život zlomyseľné prasa, ktoré sa vyžíva v detinských schválnostiach a dobre sa zabáva na našich reakciách?“ Napísal raz Kornel Földvári svoje milovanej sestre Irene Lifkovej. Roky jej spolu so svojou ženou Naďou písal každý týždeň jeden dva listy, písal ich na stroji a posielal poštou do Trenčína.