Dra­ma má v kla­sic­kém poje­tí, defi­no­va­ném antic­ký­mi auto­ry a s obli­bou pou­ží­va­ném dodnes na diva­dle, v lite­ra­tu­ře i ve fil­mu, jas­ně daný prů­běh. Hlav­ní posta­va nebo sku­pi­na postav se v něm na začát­ku dosta­ne do úzkých, ve dru­hé tře­ti­ně děje postup­ně zabře­dá­vá stá­le hlou­bě­ji a v závě­reč­né fázi buď udo­lá­na kapi­tu­lu­je před nepříz­ní osu­du, nebo obje­vu­je ces­tu ven a s úle­vou odchá­zí vstříc zapa­da­jí­cí­mu slun­ci, při­čemž ve výchov­ně ladě­ných dílech si s sebou ješ­tě odná­ší pona­u­če­ní z pro­ži­té krize.

Sou­čas­ní spi­so­va­te­lé, a pře­de­vším spi­so­va­tel­ky vyu­ží­va­jí­cí ten­to způ­sob uspo­řá­dá­ní děje čas­to v roz­ho­vo­rech a v pří­spěv­cích na soci­ál­ních sítích dáva­jí naje­vo vylo­že­ně ško­do­li­bou radost z toho, koli­ka tra­pa­sy, prů­švi­hy a kata­stro­fa­mi své posta­vy pro­táh­li a jaká dušev­ní muka tím své čte­nář­ské obci způ­so­bi­li. Ang­lic­ky píší­cí Ame­ri­čan­ka s čín­ský­mi koře­ny R. F. Kuang (vyslo­vu­je se kchu­on s nezně­lým n) není v tom­to ohle­du žád­nou výjim­kou. V její dosa­vad­ní tvor­bě ovšem tro­chu nezvykle pře­hrá­va­jí dra­ma­tic­kou dějo­vou lin­ku posta­vy, kte­ré se se svý­mi kla­sic­ký­mi vzo­ry v mno­hém roz­chá­ze­jí a nejed­né z nich by sedě­la spíš nálep­ka antihrdiny.

Pla­tí to hlav­ně pro její prv­ní dílo, tri­lo­gii o opi­o­vých vál­kách, ode­hrá­va­jí­cí se ve fan­task­ní obdo­bě Číny na pře­lo­mu 19. a 20. sto­le­tí. Sviž­ně ply­nou­cí text je pro­špi­ko­va­ný čet­ný­mi ana­chro­nismy a výpůjč­ka­mi podob­ný­mi těm, jaký­mi v deva­de­sá­tých letech pobu­řo­val fanouš­ky zvyk­lé na tra­dič­ní fan­ta­sy Andr­zej Sap­kowski v povíd­kách a romá­no­vém cyk­lu o zaklí­na­či Geral­to­vi z Rivie, a kro­mě mis­tra Čuan­ga, Meng‑c’e nebo sta­ro­in­dic­ké­ho epo­su Bha­ga­vad­gí­ta figu­ru­jí v sezna­mu uži­tých cita­cí na prv­ní pohled tro­chu pře­kva­pi­vě i spi­sy někdej­ší­ho vůd­ce čín­ské komu­nis­tic­ké dik­ta­tu­ry Mao Ce-tun­ga. Hlav­ní posta­vou tri­lo­gie je odstr­ko­va­ná a šika­no­va­ná dív­ka jmé­nem Rin, kte­rá se roz­hod­ne opla­tit pro­ži­té utr­pe­ní celé­mu svě­tu. Co hůř, zís­ká nad­při­ro­ze­né schop­nos­ti, díky nimž je schop­ná a ochot­ná vraž­dit ve sku­teč­ně geno­cid­ním měřít­ku. S pro­ble­ma­tič­nos­tí kolek­tiv­ní viny si při­tom nedě­lá těž­kou hla­vu a způ­sob, jakým si ospra­vedl­ňu­je i ty nej­hor­ší morál­ní lapsy, umož­ňu­je vžít se při čet­bě do cito­vé­ho roz­po­lo­že­ní člo­vě­ka, kte­rý si vyři­zu­je účty s napros­tým nedo­stat­kem zábran. Když vez­me­me v úva­hu, že prv­ní díl vzni­kal v době, kdy autor­ce ješ­tě neby­lo ani dva­cet let, není na tom nic kdo­ví­jak pře­kva­pi­vé­ho. Do pat­řič­né­ho kon­tex­tu ovšem Rini­ny pohnut­ky a činy zasa­dil až roz­ho­vor zve­řej­ně­ný před vydá­ním závě­reč­né­ho dílu tri­lo­gie, v němž Kuang uved­la, že jejím předob­ra­zem byl prá­vě před­se­da Mao.

K téma­tu opi­o­vých válek se Kuang vrá­ti­la i ve svém dal­ším romá­nu nazva­ném Baby­lon. Mís­to mili­ta­ris­tic­ké fan­ta­sy se v něm inspi­ro­va­la prv­ky kla­sic­kých dob­ro­druž­ných romá­nů a ty zasa­di­la do kulis tak­zva­né­ho dark aca­de­mia, sty­lu inspi­ro­va­né­ho odvrá­ce­nou stra­nou vyso­ko­škol­ské­ho svě­ta. Moti­vy boje pro­ti impe­ri­a­lis­tic­ké maši­ne­rii (nebo nao­pak na její stra­ně), váleč­ných kru­tos­tí a stře­tá­vá­ní odliš­ných kul­tur se v něm pro­plé­ta­jí s před­sta­vou magie, kte­rá pra­cu­je s ener­gií význa­mů ztra­ce­ných v pře­kla­du z jed­no­ho jazy­ka do dru­hé­ho (těmi se pocho­pi­tel­ně text jen hemží a kro­mě oče­ká­va­né čín­šti­ny, lati­ny, řečti­ny nebo fran­couz­šti­ny se v něm mih­nou i výra­zy např. z perš­ti­ny, igbošti­ny a hait­ské kre­ol­šti­ny, ale také ze sta­ro­an­glič­ti­ny nebo sta­ro­se­verš­ti­ny). Jeho hlav­ní posta­va Robin Swift, stu­dent fik­tiv­ní transla­to­lo­gic­ké fakul­ty oxford­ské uni­ver­zi­ty na samém počát­ku vik­to­ri­án­ské­ho obdo­bí, je ve srov­ná­ní s Rin anti­hr­di­nou tra­dič­něj­ší­ho raže­ní, kte­rý se sna­ží jaké­mu­ko­li hrdin­ství vyhnout širo­kým oblou­kem, a je tudíž čte­nář­sky o dost pří­stup­něj­ší, ačko­li samot­ný děj roz­hod­ně není žád­ná pro­cház­ka růžo­vým sadem. Kuang už si sice vysta­či­la bez doslov­ných pyra­mid uťa­tých hlav a poto­ků krve, ale z náro­ků dra­ma­tu nesle­vi­la ani trochu.

To už se dostá­vá­me k její­mu nej­no­věj­ší­mu, v pořa­dí páté­mu romá­nu, čes­ky vychá­ze­jí­cí­mu pod názvem Nažlu­to. Kuang v něm vymě­ni­la his­to­ri­zu­jí­cí pro­stře­dí za rea­lis­tic­ky vylí­če­nou sou­čas­nost a vel­ko­le­pé explo­ze za kou­sa­vou sati­ru, přes­ně v duchu své­ho nedáv­né­ho tvr­ze­ní, že se nehod­lá vra­cet k žád­né­mu žán­ru dva­krát. Při bliž­ším zkou­má­ní ovšem i tady najde­me moti­vy důvěr­ně zná­mé z jejích před­cho­zích knih: zúčto­vá­vá­ní s impe­ri­a­lis­mem (ten­to­krát kul­tur­ním), kon­flik­ty mezi Výcho­dem a Zápa­dem, dra­ma­tic­kou lin­ku toho nej­ne­ú­pros­něj­ší­ho typu a samo­zřej­mě anti­hr­din­ku se vším všu­dy, i když mlu­vit o hrdin­ství je v tom­to pří­pa­dě asi nepřes­né. Lep­ší by bylo říct, že Nažlu­to je pří­běh líče­ný z pohle­du hlav­ní zápor­né posta­vy. Posta­vy, kte­rá si s Rin navzdo­ry všem odliš­nos­tem zase tak moc neza­dá, aspoň co se psy­cho­lo­gie týče — neú­spěš­né spi­so­va­tel­ky June Hay­ward, ochot­né jít za odpí­ra­ným uzná­ním přes mrtvoly.

Na roz­díl od Rin a Robi­na však June v pří­bě­hu vrší s téměř gro­tesk­ním odhod­lá­ním jed­no špat­né roz­hod­nu­tí na dru­hé, tak­že záplet­ka neod­vrat­ně houst­ne a jed­not­li­vé scé­ny se sklá­da­jí do tragi­ko­me­die pod­bar­ve­né oprav­du čer­no­čer­ným humo­rem. Prá­vě díky němu je ale kníž­ku radost číst, byť je to občas radost mír­ně potmě­ši­lá, jakou urči­tě při psa­ní během jed­no­ho z prv­ních covi­do­vých loc­kdow­nů zaží­va­la i sama autor­ka, a občas z ní tro­chu mra­zí. To ovšem není nic nové­ho pro nás, kdo si auto­ma­tic­ky objed­ná­vá­me kaž­dou dal­ší novin­ku od R. F. Kuang, jakmi­le nám při­jde upo­zor­ně­ní z knih­ku­pec­tví. Kvů­li tomu je pře­ce čteme.

Výhle­do­vě zatím všech­no nasvěd­ču­je tomu, že Kuang bude svým posta­vám dělat ze živo­ta peklo i v Kata­bá­zi, svém dal­ším romá­nu, poja­tém pro změ­nu v duchu non­sen­so­vé lite­ra­tu­ry, v němž se dvo­ji­ce aka­de­mic­kých riva­lů (ten­to­krát z Cambridge) vydá­vá prá­vě do pod­svě­tí. Ješ­tě jsem z něj nečet­la ani slo­vo, ale už teď jsem zvě­da­vá, jak si v něm Kuang podá svo­je (anti)hrdiny a jejich dramata.

psáno pro Kavárnu Hostu

Zobraziť diskusiu (0)