Jaká je Usedlost, oceněná Literou za nejlepší knihu přeloženou do češtiny v roce 2024?
Román Usedlost nutně musí potěšit všechny čtenáře, kteří milují příběhy. Na nikterak velké ploše nám totiž finská spisovatelka (píšící švédsky) Maria Turtschaninoff předloží desítku příběhů, které se pojí s titulním stavením.
Kdesi hluboko v přírodě od sedmnáctého století stojí hospodářství, do nějž se rodí noví obyvatelé, odkud utíkají, ale kam se také třeba vrací. Stejně jako hrdinka, která celý román rámuje. Přijíždí jako nová majitelka na místo, kde si neuměla představit žít. A hned na první straně na čtenáře čeká jedna z nejsilnějších vět, kterou si nyní mohou v nově vydaných knihách přečíst. Odměřuje smutek pomocí domácí zavařeniny. Román má tu schopnost si právě v tomto bodě čtenáře získat. Od tohoto bodu bude už jen říkat, že Usedlost miluje.
V románu autorka nezapřela svou lásku k fantaskní literatuře. I zde čtenáři narazí na síly, které si může vykládat jako duchy přírody. Velmi zajímavá je však práce s těmito prvky. Zatímco na začátku dějin usedlosti, v sedmnáctém století, jsou tyto síly patrné téměř na každém kroku a za každým rohem a stromem. Čím víc se však dějiny blíží dvacátému století, tyto síly mizí a vytrácí se i jejich síla. Doba se změnila a s ní i vidění světa, ve kterém jednotliví hrdinové žijí. Jejich životy však nejsou o nic lehčí ani těžší a ani příroda o nic milosrdnější. Život tam v lesích je drsný a syrový, ale přesto krásný.
Tak jako jsou jednotlivé postavy jiné, mění se i styl a forma jejich příběhů. Překladatelka Marie Voslářová se tak musela převtělit do různých povah a různých nálad, aby všechny ty polohy odstínila. Navíc na ni čekal úkol, který na první pohled každý čtenář ani nepostřehne, ale musela proniknout do historických problémů regionu, které autorka na pozadí – a někdy opravdu velmi vzdáleně – reflektuje. Co o takových problémech Finska a Švédska český čtenář ví? V doslovu na některé tyto dějinné a pro román důležité momenty překladatelka upozorňuje a čtenáře s nimi seznamuje.
Jako spokojenému čtenáři mi nezbývá než doufat, že se s Marií Turtschaninoff nevidíme naposledy. V Usedlosti se jí podařilo pohladit struny, které jsou blízké každému z nás. Všichni jsme někde doma, máme někde své kořeny, které pocítíme třeba právě až s poslední lahví matčiny zavařeniny.
Oldřich Suchý
