V některých dalších státech je legální takzvaná asistovaná sebevražda, tedy sebevražda vykonaná s pomocí jiné osoby. Může se jednat o laika, nebo o lékaře. Rozdíl mezi asistovanou sebevraždou a eutanazií spočívá v tom, že při eutanazii vykonává akt usmrcení napomáhající osoba, zatímco při asistované sebevraždě sebevrah sám. Kromě už uvedených zemí je taková smrt možná v několika státech USA (např.Oregon, Montana, Havaj, Kalifornie...) nebo ve Švýcarsku.

V Česku eutanazie ani asistovaná sebevražda legální není. Novou snahu o legalizaci eutanazie, kterou předložili mimo jiné poslanci ANO a Pirátů, odmítla vláda v červenci 2020. V Česku se nyní eutanazie trestá jako vražda. Termíny a filosofické a etické argumenty pro i proti přináší knihy Eutanazie a dobrý život od Davida Černého.

Z předmluvy:

V dnešní době se eutanazií nejčastěji myslí usmrcení pacienta lékařem na základě autonomní a opakované žádosti tohoto pacienta, jejímž cílem je zbavit pacienta utrpení. Třebaže si lze představit, že eutanazie zahrnuje i jiné situace, například usmrcení příbuzného ze soucitu, v této knize se zaměřím pouze na usmrcení pacientů z rukou lékařů. Eutanazie je nepochybně kontroverzním a jedním z nejdůležitějších témat současné bioetiky.

V některých zemích světa je již nějaká forma asistované smrti legální (sebeusmrcení za asistence lékaře či eutanazie), v jiných se podávají návrhy na její legalizaci (příkladem zatím neúspěšných pokusů je Česká republika). Lze očekávat, že i vzhledem k trvalé podpoře asistované smrti veřejností se legislativa v dalších zemích světa bude přizpůsobovat současným trendům a počet zemí s možností ukončit vlastní život za asistence lékaře poroste.

V žádném případě to ale neznamená, že utichnou vášnivé diskuse mezi zastánci a odpůrci asistované smrti. Spíše očekávám vývoj podobný tomu, k němuž došlo v případě interrupcí. Třebaže dodnes vycházejí studie, které hájí jejich morální nepřípustnost, veřejná diskuse v podstatě až na nějaké výjimky utichla a dříve morálně kontroverzní jednání se dnes více a více chápe jako běžná a neproblematická součást lékařské praxe. Jinými slovy, očekávám, že problém eutanazie v České republice a jinde ve světě rozhodnou zákonodárci a lékařská praxe se tomu postupně přizpůsobí.

Osobně nepatřím mezi radikální odpůrce eutanazie, i když jsem jím dříve býval. Osobní zkušenost s pacienty, kteří toužili po milosrdné smrti z rukou lékaře, mě však přinutila zamyslet se nad eutanazií hlouběji a přehodnotit některá má východiska. Tato kniha však není obhajobou eutanazie, jak by se dalo z mých předešlých slov čekat. Důvod je docela prostý. Před několika lety jsme se s kolegy Josefem Kuřetem, Tomášem Hříbkem a Adamem Doležalem domlouvali, že společně napíšeme monografii o eutanazii, jež pokryje všechny aspekty etické diskuse. Já jsem z naší diskuse vyšel jako ten, kdo měl mít na starosti argumenty proti asistované smrti. Postupem času jsme ale zjistili, že toho máme na srdci příliš a jedna kniha všechny naše úvahy nepojme. Rozhodli jsme se proto, že se budeme našeho projektu držet, každý však napíše a vydá samostatnou knihu. A tak se také stalo, kolegové Doležal, Kuře a Hříbek své knihy již publikovali. Jelikož se snažíme držet původního plánu, zůstal mi úkol napsat knihu o tom, proč by eutanazie měla být morálně nepřípustnou.

Mé myšlení se ale časem vyvíjelo a já byl stále více a více nespokojený s tím, jak odpůrci eutanazie argumentují. Zdálo se mi, že jejich myšlenkám chybí jednota, nějaká spojující linie; některé z jejich argumentů se mi navíc jevily jako zcela evidentně chybné. Navíc nejsem přesvědčený, že je asistovaná smrt vždy a za všech okolností nepřípustná, a cítil jsem, že by se mi velmi těžko psalo o něčem, s čím nejsem vnitřně ztotožněný. Rozhodl jsem se tedy, že své cíle poněkud pozměním. Namísto abych se snažil předložit argumenty proti eutanazii, pokouším se ukázat, jaký vztah má diskuse o asistované smrti k teoriím dobrého života. Především jsem ale chtěl vyjít vstříc těm, kteří eutanazii odmítají, jsou však obviňováni z toho, že jejich praxe (jsou-li lékaři) – nebo obecně lékařská praxe – je nekonzistentní a ve skutečnosti se řídí principy, jež eutanazii umožňují.

Argumenty v neprospěch morální přípustnosti eutanazie se pro mě staly méně důležitými. Snažil jsem se sice ukázat, za jakých podmínek můžeme tvrdit, že usmrcení pacienta lékařem není morálně přípustné, více mi však záleželo na tom, abych prokázal konzistenci současné lékařské praxe. Jsou-li mé úvahy korektní, potom lékaři mohou bez obav pokračovat v zavedené praxi ukončování léčby či kontinuální sedace, aniž by se museli obávat toho, že stejné principy, které ji morálně ospravedlňují, platí také pro přípustnost eutanazie.

Knihu jsem začal psát před více než třemi roky, ale napsal jsem jen asi třetinu, která několik let ležela na mém harddisku. Musel jsem se věnovat jiným projektům a k práci na této knize jsem se mohl vrátit až v červenci loňského roku. Dokončil jsem ji během léta. V důsledku tohoto neplánovaného zdržení některé části této knihy již vyšly jako samostatné články či kapitoly. Jedná se o první kapitolu, která vyšla v roce 2019 jako součást kolektivní monografie ČLK Eutanazie: pro a proti. Část kapitoly o hédonismu (konkrétně Hédonismus a špat­nost smrti) vyšla v roce 2020 v kolekci textů editované Michalem Šejvlem s názvem Vítězové a poražení: právní a etické problémy současné koronakrize. Kapitola Biologické paradigma smrti a mozkové kritérium smrti vyšla v monografii ČLK Etické problémy medicíny na prahu 21. století (spoluautoři Adam Doležal a Kateřina Rusinová). Pro tuto knihu jsem však kapitolu výrazně rozšířil. Kapitoly Působení a připuštění újmy: deskriptivní teze a Působení a připuštění újmy: morální distinkce vyšly v Časopise medicínského práva a bioetiky a zdálo se mi, že není třeba je výrazně měnit či rozšiřovat. V kapitole Argument kluzkým svahem jsem využil části svých recenzí brožury M. Váchy o eutanazii, které vyšly v Časopise zdravotnického práva a bioetiky (dlouhá verze) a Časopise lékařů českých (krátká verze).

Jsem si jistý, že jsem nenapsal dokonalou knihu. Snažil jsem se držet současného stavu diskuse, často, jak čtenář jistě postřehne, jsem se však vydával vlastní cestou, a tím také všanc nebezpečí omylu. Přesto doufám, že kniha bude užitečná a že vzbudí nějakou diskusi. Pokud jednoho dne poslouží k tomu, že někdo díky ní napíše lepší knihu, než jakou je ta má, budou mé ambice naplněné.

David Černý

Zobraziť diskusiu (0)