Tyhle knihy mám momentálně kolem sebe já. Z nejrůznějších důvodů.

Jsou starý lásky, které si člověk prostě pořídit musí. Takže když vyjdou básničky Jáchyma Topola z let 1980 - 1984, které vycházejí poprvé od doby, kdy vyšly v samizdatu, kupuju je, přestože jsou to juvenilie se vším, co k takovým dávným mladistvým textům patří. Název Děsivý spřežení je přesný. Pádí to a drkotá. a přece je už v post-gymnaziální věku vidět, že tenhle psavec není žádný grafoman. Rozevlátý mladík, smířený s tím, že oficiálně se spisovatelem stejně nikdy nestane. Nepřítel člověka někdy osvobodí. Jsem zvědavý, jaká bude nová Topolova kniha. Moc o tom zatím říct nechce, ale přece jen - prý to bude něco o současné české vesnici. Topol píše o vesnici - tak to už jsem zvědavý kompletně.

Ústav pro českou literaturu vydal knihu esejů o Hrabalovi. Hrabala si kupuju soustavně a dlouhodobě. Rád si čtu jeho texty i texty o něm. Jako čtenář s ním jdu už od základní školy, kdy jsem si poprvé přečetl Ostře sledované vlaky a povídkový soubor Automat svět. Poctivě si pořizuju i nově vydávané vybrané sebrané spisy, přestože jsou to na čtení nešikovně tlusté knihy s příliš malými písmeny. Kromě esejů Trhliny světa se teď kolem mě povaluje ještě i předchozí kniha o Hrabalovi, ve které se přibližuje jeho celoživotní vztah k výtvarnému umění.

Kdysi jsem si myslel, že budu pečlivě sledovat novinky české prózy. Ale nedokážu to. Jednak je toho moc, neučtu to, jednak jsem si u některých textů po třiceti stranách řekl, že s nimi nechci trávit čas. Čím dál hůř mi ty knihy jdou pod kůži. Nějak po mně jejich slova stékají a nevsakují se. Naposledy jsme měl zážitek z Do tmy od Anny Bolavé. Teď v čekárně VIB (rozuměj very important books) čeká jedna, podle prvního ohledání, naděje. Debut Zuzany Kultánové Augustin Zimmermann. Příběh alkoholika, který se v šedesátých letech devatenáctého století snaží nějak vymotat ze svého života a chytit vlak do nového světa, který se právě kolem něj rodí. Ochutávky po pár odstavcí při zběžném listování dopadly dobře. Velmi bych si chtěl přečíst dobrou českou prozaickou novinku.

Dalším knižním návštěvníkem je šest povídek pěti amerických autorek, které vybral, přeložil a ve svém vydavatelství Gnóm vydal Jakub Němeček. K opatření této knihy přispělo to, co jsem si přečetl na obálce knihy a v předmluvě: autorky se ve svých povídkách nenechávají omezit žánry, přestože jejich texty mají některé prvky sci-fi nebo fantasy. Velice rád podnikám tyhle průzkumy neznámých jmen do oblastí, kde nevím, co mě čeká a mám jen minimální možnost nějakého počátečního předporozumění čili apriori příznivého nebo záporného očekávání. Plameňák na konci léta - tak se ta útlá knížka jmenuje - mě prostě láká. Vždycky jsem měl rád antologie. Básnické i povídkové, žánrové i geografické.

Právě rozečtené mám dvě non -fiction. Ke jménu amerického profesora Michaela Sandela mě navedl týdeník Respekt, kde s ním vyšel rozhovor. Pár minut po jeho přečtení už jsem měl jeho knihu Spravedlnost: Co je správné dělat objednanou. Krásně myslící lidská bytost sokratovského typu, vycházející se svým věděním i otázkami do veřejného prostoru a zvládající dialog i s tak nevyzpytatelným publikem, jako jsou studenti nejrůznějších oborů. Člověk, který tvrdí, že bez schopnosti diskuze nad filozofickými otázkami neexistuje žádné další, třeba ani technické vzdělání. A tak učí studenty diskutovat, pokládat otázky, podle pravidel klasické disputace hledat i možná námitky protistrany. A přitom mluví o současných problémech světa. Některá média ještě umí být hledači dobrých knih nápomocná.

A konečně number one mojí současné čtenářské hitparády. Knižní rozhovor amerického psychoterapeuta Jamese Hillmana a jeho mladšího přítele, novináře Michaela Ventury. Tady mě jednoznačně ke knize přišpendlil název: Máme za sebou sto let psychoterapie a svět je stále horší. Takže tady se bude provokovat, budou se bořit nějaká paradigmata, bude se chtít na zaběhané postupy podívat novýma očima. A taky že ano. Psychoterapie tím, že se snaží člověka zbavit napětí, může vlastně škodit společnosti a zasahovat nešťastně do její přirozené schopnosti sebeobnovy? Proč si většina psychoterapeutů myslí, že jsou lepší lidé? Je vůbec v zájmu člověka, aby z něj psychoterapeut vyhnal jeho ďábly? Co z něho pak osobnostně doopravdy zbude? Anděl? Proč se psychoterapie dopouští té chyby, že často bere do terapie jen individuálního klienta, maximálně s jeho nejbližším okolím, ale nepočítá s takovými věcmi, jako je společenská situace, životní prostředí? Kniha, u které dobrodružství myšlení není jen slogan nebo zaprášená fráze. A není plná odborných termínů a pustí k sobě i člověka neštudovaného.

Zobraziť diskusiu (0)