Jan Švankmajer pochází z Prahy, kde se narodil do rodiny aranžéra výkladních skříní a švadleny. Tak, jako většina velikánů animovaného filmu, i Jan Švankmajer na svém výtvarném talentu pracoval již od dětství. V osmi letech dostal od rodičů loutkové divadlo, které se stalo pro Jana Švankmajera jakýmsi odrazovým můstkem v jeho umělecké tvorbě.

Po studiu na Vysoké škole umělecko-průmyslové v Praze se Jan Švankamajer rozhodl nastoupit na DAMU, kde se zaměřil na studium divadelních loutek.

Při svém absolventském představení zkombinoval loutky a herce v maskách. Tento postup posléze použil i do svých budoucích filmů (Don Šajn, Lekce Faust).

První film, na kterém se Jan Švankmajer podílel jako loutkoherec, byl krátkometrážní snímek Johannes Doktor Faust. Šlo o spolupráci s režisérem Emilem Radokem.

V roce 1960 se oženil s Evou, surrealistickou výtvarnicí. Jeho žena se později výtvarně podílela na několika Švankmajerových filmech, jako byl například film Kyvadlo, jáma a naděje, Něco z Alenky či Lekce Faust a Spiklenci slasti.

Mimo jiné v Praze, v divadle Semafor, založil skupinu jménem Divadla masek. Kromě práce v divadle a na filmech se, stejně jako jeho manželka, často věnoval výtvarné tvorbě. V divadle Semafor se roku 1962 konala jeho první výstava, poté se ale kvůli problémům s vedením divadla Semafor přemístil do divadla Laterna Magika, kde působil celé další dva roky jako režisér.

Ještě v téže roce (1962) natočil svůj úplně první krátkometrážní trikový film Poslední trik pro pana Schwarzewaldea a pana Edgara. Ihned poté odešel z Laterny Magiky. S vedením téhož divadla ale později spolupracoval, pouze ale jen externě. Laterna Magika byla ale posledním zaměstnáním Jana Švankmajera, od té doby pracoval na volné noze jako výtvarník a především jako filmový tvůrce.

Stal se mimo jiné i členem surrealistické skupiny v Československu, k surrealismu mě ostatně blízko ještě jako student vysoké školy. Rozhodl se též spolupracovat s Činoherním klubem.

Jeho tvorba byla od počátku hodna ocenění, proto roku 1967 získal za film Historia Natuare cenu na festivalu v Oberhausenu. V 70. letech byla jeho tvorba kvůli normalizaci přerušena, proto se v tomto období živil jako trikař a výtvarník v barrandovských ateliérech.

Mezi filmy, na kterých se podílel jako trikař a výtvarník, patřil například snímek Adéla ještě nevečeřela (1977), Upír z Feratu (1981) či v témže roce na filmu Tajemství hradu v Karpatech.

V polovině 70. let pracoval na představě masturbačních strojů, kterou v roce 1996 využil v celovečerním filmu Spiklenci slasti. Jan Švankmajer se proslavil jak u nás, tak i ve světě několika stěžejními snímky. V první řadě jde o krátkometrážní animovaný film Možnosti dialogu (1983). Díky tomuto filmu mohl Jan Švankmajer natočit roku 1988 další, tentokrát již celovečerní film, Něco z Alenky.

Na počátku 90.let koupil společně s filmovým produkčním Jaromírem Kallistou (ten mimo jiné spolupracoval na několika Švankmajerových filmech) staré kino v obci Knovíz, kde založil filmové studio Athanor, kde později vznikaly další animované filmy Jana Švankmajera.

V pozdějších letech je v tvorbě Jana Švankmajera charakteristický podíl hry živých herců, která převládá nad animací. Janu Švankmajerovi patří velký obdiv za to, že se nikdy nerozhodl působit v oblasti mainstreamu. Vždy dával přednost umělecké kvalitě před komercí. I přesto, že jeho filmy nikdy nelámaly rekordy návštěvnosti v kinech, byla filmová premiéra jeho tvorby vždy kulturní událostí.

Dalším zásadním filmem Jana Švankmajera je bezesporu snímek Jídlo, které je známé daleko za hranicemi České republiky. Pro mnohé tvůrce je postoj Jana Švankmajera k filmové tvorbě velkou inspirací a jeho výtvarný rukopis pozná každý hned na první pohled. O spolupráci stál například i zpěvák Peter Gabriel. Jan Švankmajer pro něj vytvořil videoklip k písni Sledgehammer.

zdroj: animuj.cz

Zobraziť diskusiu (0)