Je 25. února 1980 a v jedné pařížské ulici srazila dodávka chodce. Šlo by zřejmě o tragickou, leč ničím výjimečnou událost, nebýt toho, že oním chodcem byl světoznámý francouzský sémiolog Roland Barthes a že se právě vracel z oběda s prezidentským kandidátem Françoisem Mitterrandem.

Jak vás napadlo napsat tuto knihu?

O práci Rolanda Barthese jsem se dlouhodobě zajímal. Když mi bylo zhruba kolem pětadvaceti let, pochopil jsem, že naše životy jsou dost propojené. Jeho kritické eseje mě fascinovaly intelektuálním nábojem. Barthes vynikal schopností přesně formulovat své myšlenky, myslím, že v tom byl nedostižný. Když jsem se dozvěděl, že ho na cestě z oběda s F. Mitterrandem srazila dodávka, cítil jsem, že se přede mnou otevírá dramatický i romantický materiál, který volá po zpracování.

Jak jste rozvíjel děj?

Kvůli Mitterrandovi, který tehdy kandidoval na prezidenta, jsem chtěl popsat i politické pozadí doby. A přemýšlel jsem, kdo se kolem Barthese pohyboval. Byl to filozof Michel Foucault, spisovatel Philippe Sollers, pak ještě významný kulturní teoretik Gilles Deleuze a mnozí další intelektuálové. Potom jsem si představoval, proč a kdo by měl zájem zabít Barthese. Bylo to kvůli nějakému rukopisu? Prostudoval jsem práce Romana Jakobsona o jazykových funkcích. Až jsem narazil na teorii řečových aktů. Je to pojem, který používali lingvistyé a filosofové jazyka. Patří do lingvistické disciplíny, která se nazývá pragmatika. Pragmatiku nezajímá jazykový výraz jako abstraktní demonstrace jazykového systému (slovo, fráze, věta), nýbrž jako něčí výpověď vyslovená v dané situaci s určitým konkrétním záměrem. Tuto teorii vyvinul John Langshaw Austin se svým žákem Johnem Searlem. A v takovémto myšlenkovém prostgředí se pohyboval a rozvíjel ho i Barthes. Mohlo to být pro něho osudné? Úkolem mé knihy bylo tedy popsat lingvistické teorie a využít k tomu romantickou i detektivní zápletku.

Váš román HHhH byl oceněný Goncourtovou cenou za nejlepší románovou prvotinu. Mnohých ocenění se dočkal i román Sedmá funkce jazyka. Stačilo vám to k tomu, aby jste si uvědomil své kvality a získal potřebné sebevědomí?

Psaní je složitý proces. Prolíná se v něm směs pochybností a sebevědomí. Pokud ale nemáte důvěru v sebe sama, nemusíte psát. Pokud nedisponujete přesvědčením, že to, co píšete, bude zajímat i ostatní lidi, je lepší věnovat se něčemu jinému. Ale i pochybovat je zdravé – nutí vás to maximálně se věnovat textu, opravovat, vymýšlet lepší spojení, zápletky. Optimální namíchání chemie mezi sebevědomím a pochybnostmi je bezpodmínečná podmínka úspěchu.

Je těžké mluvit o své práci?

Jsem vzděláním učitel. Deset let jsem reprodukoval práci druhých. Tak proč bych teď nemohl mluvit o té své (směje se). Když už k tomu dojde, snažím se hovořit s nadhledem, jako bych nebyl já autor dané knihy.

V této knize je také skvěle vyvážený vztah reality s fikcí.

Příběh jsem ukotvil v reálném prostředí. Více než polovina z toho, co říkají protagonisté jsou skutečné citáty.

Jak byste charakterizoval svoji knihu?

Nová je míšením žánrů. Je jak thriller, pikareskní román i filozofický román. Mohu-li být domýšlivý a pompézní, řekl bych, že je to barokní román.

Vaše kniha je „intelektuální“, ale pro každého.

Učitel ve mně bere toto hodnocení jako kompliment.

podle zahraničních materiálů připravilo Argo

Ukážku si môžete prečítať TU

Zobraziť diskusiu (0)