Medzi knihami - čerstvé informácie z diania v knižnom svete

 

Je možné žít s tolika lidmi v hlavě? - rozhovor s Helenou Třeštíkovou

O víkendu skončil další ročník Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Jihlava. Jedním z hostů byla i dokumentaristka Helena Třeštíková. Diváci měli jedinečnou příležitost vidět všechny tři fáze jejího časosběrného projektu Manželské etudy v uceleném 16hodinovém bloku – tedy 35 let života šesti manželských párů. A na pultech knihkupectví je knižní rozhovor, který s ní vedl Pavel Kosatík. Náš rozhovor připravila Šárka Slezáková pro dokrevue.cz.

Vzpomenete si na okamžik, kdy jste poprvé uslyšela slovo časosběr?
Ano, přesně, to bylo ve škole na FAMU, když jsme měli podrobné dějiny českého dokumentu a promítali nám tam Calábkovy filmy. Byly to kytičky, co vykvetou a zvadnou. Už tehdy jsem si říkala, když se tak dají točit rostliny, proč by se tak nedali točit lidé.

Kdy pak přišlo okouzlení časosběrem?
Inklinovala jsem k tomu podvědomě hrozně dlouho, ale první vědomé chvíle přišly asi po 9 měsících natáčení Manželských etud, kdy jsem najednou měla pocit, že je to přesně ono. Že je to všechno, co jsem do té doby intuitivně cítila. Že to, čemu jsem věřila, se naplňuje. Proto pro mě právě ty Manželské etudy byly strašně podstatné. Tam jsem si řekla, to je ono. O to teď budu usilovat. To postupné vracení se k lidem a plynutí času mě fascinovalo.

V době, kdy vznikaly Manželské etudy, měl například slavný britský režisér Michael Apted za sebou 21 let časosběrného sledování v rámci své UP série, německý dokumentarista Winfried Junge dokonce už 26 let sledoval své Děti z Golzowa, znala jste tehdy jiné časosběry?
Ne, absolutně nikoho a nic takového jsem neznala. O Aptedovi jsem slyšela až v době, kdy vznikla druhá série Manželských etud (v roce 2006). A o Dětech z Golzowa jsem se dozvěděla, až když jsem v roce 1989 byla na festivalu v Rize, kam byli manželé Jungovi také pozvaní. Tam jsem poprvé viděla jejich filmy, byla jsem z toho ohromená. Zároveň mi přišlo, že jejich filmy jsou takové toporné, že to je víc sociologie a málo filmařina. Ale jejich projekt mě přesto hodně uhranul. Říkala jsem si, vida, nejsem sama.

Přemýšlela jste někdy nad tím, jak by vypadaly Manželské etudy bez Třeštíkové, kdyby podobné zadání dostal někdo jiný?
To nedokážu přesně říct. Ale v roce 1980, když tenhle projekt v Krátkém filmu vznikal, existovala dramaturgická linka, na které třeba pracovali Jan Špáta a Olina Sommerová. Byly to filmy s jasně popsatelným námětem. Zatímco já jsem se pustila do něčeho, co popsat moc nešlo. Nemělo to jasné poselství, nebyl to protest proti době nebo taková ta klasická linka – jsem postižený, ale dokážu se tomu vzepřít! Manželské etudy takovou „mesidž” neměly. Myslím si, že kdyby to tehdy nabídli někomu jinému, že by to tehdy nevzali. Byla bych ale moc ráda, kdyby se časosběru tady někdo věnoval, protože je to metoda, která má potenciál. Tím, jak to dělám já, tomu dávám jen jednu z možných podob.

V souvislosti s tím mě napadá, že vaše dcera (Hana Třeštíková) natáčí časosběrný film Manželské etudy nové generace. Předala jste jí něco z rodinného stříbra? Radíte jí a pomáháte?
Hanku to napadlo a původně chtěla takový film udělat coby producentka jako evropský projekt. Dokonce se k ní přidal i Peter Kerekes na Slovensku, nějak to ale nevyšlo. Hanka v tom ale sama pokračuje, vybrala si pět dvojic a už 5 let je sleduje. Ze začátku jsme se o tom bavily, občas mi i něco ukázala. Pak jsem si ale uvědomila, že do toho nesmím nějak zasahovat, protože ona si musí najít tu cestu sama. Teď z jednoho příběhu udělala dvouhodinový tvar. Samozřejmě observační metoda je stejná, dokonce točí se stejným kameramanem jako já, takže i obrazový rukopis je velmi podobný. Ale pro mě bylo hodně zajímavé, že jsem viděla, jak je v jejím filmu otištěná doba, v čem všem je to dneska jiné. Hanka teď natáčí první etapu manželství, tu já točila v 80. letech. Dneska lidé řeší úplně jiná témata, mají jiné problémy a jiné možnosti. Třeba tehdy v těch 80. letech nebylo myslitelné, aby někdo přišel o práci.

Budete i do budoucna pokračovat dál ve stejné dramaturgické lince – to znamená hodinová pokračování s minimem záběrů z předchozích dílů?
Ano, vidím to především jako televizní tvar – tedy cyklus, kde na sebe budou etapy chronologicky navazovat. Také etudy vidím jako sociologický materiál. Mě by totiž zajímalo vidět manželské etudy třeba z 30., 40. nebo 50. let minulého století. Ta doba nám evokuje hlavně historické události, ale přitom i tehdy žili lidé běžnými životními starostmi. Samozřejmě že do jejich životů tehdejší doba prosakovala, i když podstatně méně, než si teď myslíme. Takže mojí ambicí je dělat Manželské etudy pro další generace. Když někdo v budoucnu bude chtít vidět, jak se tady žilo, uvidí to v mých filmech na vzorku obyčejných lidí. Dnešní doba se v tom nějak zobrazuje. Samozřejmě méně, než by mohla, to si uvědomuji. Závisí to také na tom, jak moc sami aktéři dobu reflektují. Ale takový „design” doby, ten si myslím, že tam je.

Pracujete nějak programově na tom, abyste do etud dostala nějaké atributy doby, které budou srozumitelné i pro diváka za sto let?
Samozřejmě o tom hodně přemýšlím. Vzniklo to už trochu v prvním díle. Tehdejší dramaturgie si projekt představovala jako mluvící hlavy, které budou hovořit o manželství. Říkala jsem jim, že bychom měli natočit i další obrazy jejich životů okolo, například jak bydlí, jakou mají práci a tak podobně. Intuitivně jsem cítila, že by to tam mělo být.

Pozvala jste si někdy záměrně své hrdiny například na místo, kam by normálně nešli, abyste do záběru dostala něco z ducha doby?
Pozvala. A představte si, že ten materiál na Barrandově v laboratořích vykoupali (pozn. redakce: zničili při vyvolávání), a tak v tom filmu není. V roce 1983 jsme záměrně natáčeli se Strnadovými na Staroměstském náměstí. V Praze se zrovna konal mírový kongres a Staromák byl doslova oblepený plakáty s hesly „Mír = cíl nás všech“ a tak podobně. Dodnes mě mrzí, že to ve filmu není! Celkově si myslím, že toho, co mi uteklo, je víc, než jsem stihla natočit.

Nepřipadala jste si někdy vedle svých hrdinů, jako například Marcely, nějak nepatřičně? Mám na mysli, že jste úspěšná… máte skvělou rodinu…
Nevybírala jsem si záměrně neúspěšné lidi. To, že Marcela nemá v životě štěstí, nebylo důvodem, proč jsme se s ní tehdy seznámili. Šlo o náhodné setkání na matrice. To, že Katka je neúspěšná, to také nebylo prvotním impulzem. Naopak, když jsme se poprvé setkaly, byla to krásná mladá holka vyléčená z drog. Nikdy jsem nešla za nějakým tématem, kde by se neúspěšnost prvotně zobrazovala. Mám časosběr definovaný tak, že se točí, ať se děje, co se děje, proto si nemohu vybírat, musím se s tím popasovat. Navíc jsem si sama nikdy nesnesitelně úspěšná nepřipadala. V mládí jsem byla outsider, takže takové pocity znám. Nikdy jsem nezářila, nic mi nešlo – hudba, sport – všechno špatně. Klukům jsem se nelíbila. Když jsem se zamilovala, tak vždycky nešťastně. Také nejsem ušetřená žádných lidských starostí, problémy se mi rozhodně nevyhýbají.

Někteří recenzenti označují vaše dokumenty jako voyeurské, nebo dokonce jako „sociální porno”. Nepřišlo vám někdy, že natáčení je už za hranou nějaké etiky, že by u některých situací už kamera neměla být?
To, že natočíme něco za hranou, neznamená, že to diváci uvidí. Nejvyhrocenější je v tomto ohledu Katka. Tady pro mě bylo zásadní, že ve filmu nesmí být nic, co by ji mohlo kriminalizovat. Katka při natáčení mnohokrát zmínila, že vyrábí drogy a že je prodává. Do filmu jsme to nedali. Řada lidí mě ale obvinila, že jí platím za natáčení a ona z toho žije, přitom žila z toho prodeje. Ve filmu o Katce byly i další situace hodně na hraně, třeba scéna, kdy je na půdě a zapaluje petrolejku a je úplně mimo. Tehdy jsem si říkala, že snad to, jak hrozně vypadá, může být odrazující od drog.


Všichni autoři časosběrných projektů říkají, že musí určitým způsobem žít životy svých hrdinů. Ve svých časosběrech sledujete osudy zhruba 30 lidí. Je možné žít s tolika lidmi v hlavě?
S každým z nich musím mít kontinuální kontakt, samozřejmě v různé míře. Například s Marcelou jsou období, kdy jsme v kontaktu denně. Volá a skoro vždycky jsou to špatné zprávy. To je hodně náročné. Ale jsem zřejmě konstruovaná tak, že to snáším, protože to dělám dobrovolně. Všechny projekty, i jejich mnohost, jsou moje aktivita. Nikdo mi to nezadává, je to moje rozhodnutí. Kdyby mě to deptalo, bránila bych se tomu a těšila se, až bude konec. Místo toho se ale těším na natáčení, až bude film hotový a někdo ho uvidí, a pak se těším na další pokračování. Zažívám při tom velkou škálu pocitů. Když za sebou měli premiéru Marcela, René a Katka, byla to taková černá série. Tehdy na ČSFD někdo napsal: „Jestli chcete, aby se vám stalo něco hroznýho, tak se nechte natočit od Heleny Třeštíkové.“ Mohlo to tak vypadat. Ty filmy takové byly. Přesto tím ale žiju! A někdy před spaním zavřu oči a hlavou se mi honí všechny ty příběhy. Ta tma je zvětší a na mě padá hrozná tíha, ale pak se probudím a jdu do toho znovu.

Manželé Jungovi v roce 2007 společně se svými aktéry konstatovali, že vše podstatné už bylo řečeno, a projekt o dětech z Golzowa po 46 letech ukončili. Přemýšlíte o konci Manželských etud?
Vždycky, když se mě protagonisté ptají, kdy to skončí, odpovídám: mou smrtí, ale možná ne. Možná v tom budou pokračovat moje děti. Samozřejmě tomu mohou zabránit i jiné věci. Na pokračování potřebuju peníze, teď jsme dokončili jeden projekt (Manželské etudy po 35 letech) a na pokračování finance nejsou. Druhá otázka je, jestli budu schopná mentálně a fyzicky. Bůhví! Rozhodně se nechystám končit, ale cítím, že to teď chce chvilku pauzu. Alespoň rok, ale samozřejmě kdyby se dělo něco zásadního v životě mých protagonistů, tak to určitě natočím. To jsem dělala i u projektů, které zafinancované nebyly. Například Reného jsem točila 12 let bez finančního krytí. Ta dokumentaristická připravenost, ta ve mně pořád je a končit se nechystám!

Šárka Slezáková, dokrevue.cz

Zobraziť diskusiu (0)

Sběrná kniha

Sběrná kniha

Kosatík, Třeštíková

„Když člověk bydlí na Václaváku, nemůže si představovat, že unikne dějinám,“ říká dokumentaristka Helena Třeštíková, která se narodila přímo v jednom z domů na slavném pražském náměstí. Moderní československé a posléze české dějiny zachytila jako nikdo jiný, místo politiků a velkých událostí sledovala v Manželských etudách obyčejné rodiny.

Kúpiť za 12,24 €

Podobný obsah

Vyšinutým chlápkům svědčí červená – rozhovor s Miroslavem Pechem

Správy

Vyšinutým chlápkům svědčí červená – rozhovor s Miroslavem Pechem

Odjakživa ho baví horory a temné příběhy. Autor Cobainových žáků a Otce u porodu ale tentokrát zamířil možná ještě do temnějších vod: jeho nová kniha Hranice už nejsou, tati je psychothriller. Rozhovor o čtení, psaní, žánrech a jazyce (nejen) jeho nejnovější knihy s autorem vedla redaktorka Hana Zahradníková.

Bude mít Česko místo Babiše dredatého premiéra?

Správy

Bude mít Česko místo Babiše dredatého premiéra?

Po Davidu Kollerovi nebo Daniele Drtinové si básník Milan Ohnisko vybral za objekt svého dotazování předsedu Pirátské strany Ivana Bartoše. Leckdo bude z téhle zpovědi mladého politika překvapený. PhDr. a Ph.D. Bartoš je totiž chlapík se zajímavým CV a názory.

Rozhovor o Desateru smyslů s biologem Jaroslavem Petrem

Správy

Rozhovor o Desateru smyslů s biologem Jaroslavem Petrem

​Všechno o světě kolem nás se dozvídáme prostřednictvím smyslů. A zdaleka k tomu nevyužíváme jen známou pětici tvořenou zrakem, sluchem, chutí, hmatem a čichem. Biolog a zkušený popularizátor vědy jaroslav Petr jich napočítal až ke třiceti a ve své nové knize Desatero smyslů, která byla právě nominovaná na Magnesii Literu, nás pomocí stovek kuriozních příběhů zavádí do fascinujícího světa evolučních vymožeností a způsobů, jakými zvířata, ale i lidé vnímají okolní svět. Víc v rozhovoru pro #mojeargo.