Díváme se v našem vyprávění na dějiny jako na téměř mechanický postup etapami, které nastaly? V 18. století žil ekonom Anne-Robert Jacques Turgot. Jeho spisy o tom, co nazýval „univerzální historií“, nastínily teorii lidského pokroku, která se následně stala inspirací pro skotské osvícenské myslitele, jako byli Adam Smith a John Millar, jejichž práce položila základy moderního ekonomického myšlení a v některých ohledech i ostatních společenských věd. Jejich klíčovým tahem bylo rozdělit lidské bytosti podle jejich způsobů obživy nebo výroby a pak to použít jako rámcový nástroj pro téměř každý další aspekt zkušenosti (politiku, náboženství, manželské zvyky, vlastnické zákony a tak dále). Tehdy se poprvé setkáváme s představou světových dějin nebo sociální evoluce jako série vývojů mezi stádii lovce-sběrače, pastevce, zemědělce a nakonec toho druhu městské obchodní společnosti, kterou tito autoři horlivě prosazovali.

Společenští vědci si často všímají, jak používání těchto kategorií může snadno vést k onomu druhu „vulgárního“ materialistického pohledu na lidský vývoj, který Marx později zavrhl, ale navzdory tomu jsou s námi stále a velmi živé. Proč ale byly poprvé navrženy? To vše má co do činění s tím, co antropolog Johannes Fabian nazval „popíráním sounáležitosti“ (ve své knize Čas a ti druzí). Tvrdíme, že to, co se stalo v 18. století, je zhruba toto: evropský intelektuální a morální život byl hluboce inspirován a zároveň hluboce ohrožen popisy domorodého života a sociálních svobod jinde, zejména v Americe, a zejména v oblastech Velkých jezer a Východních lesů; víme to z vyprávění misionářů a jiných cestovatelů, která se stala bestsellerem v salonech osvícenské Evropy. Pokud jde o věci, které progresivní Evropané obdivovali a o které usilovali – větší celkovou rovnost, odmítnutí monarchie a náboženských dogmat a ženské svobody, lidé tzv. prvních národů byli prostě na míle napřed.

Důsledky byly obrovské, ale pro relativně konzervativní myslitele, jako byl Turgot, také potenciálně velmi nebezpečné. Přišli tedy s velmi chytrým protiargumentem, který zanechal stopu v tom, jak přemýšlíme o lidských dějinách až do současnosti. Ano, připustil Turgot, tito takzvaní „divoši“ mají takové svobody a takovou rovnost, a to je třeba oslavovat, ale jediným důvodem, proč ji mohou mít, není to, že by byli pokročilejší než Evropané, ale to, že jsou jednodušší nebo primitivnější: čímž myslí jednoduchost materiální a technologickou. Z toho vyplývalo, že aby člověk znovu získal takové svobody, musel by se vrátit k nějaké představě života v primitivních chatrčích, nenosit žádné oblečení a nemít žádný osobní majetek, o kterém by se dalo mluvit (samozřejmě, že to byly hrubé stereotypy domorodého života, které měly jen málo společného s realitou, ale rétorický účinek byl obrovský).

Domorodé Američany to v podstatě odsunulo do úplně jiné sféry existence, přesně tak, jak to popisuje Fabián, když mluví o evropském vnímání moderních afrických společností. Spíše než aby byli partnery v debatách o tom, jak by se měly chovat současné národy, stali se jen o málo víc než symbolem jakési dřívější „etapy“ lidské existence, před příchodem zemědělství (které ve skutečnosti mnozí z nich vlastnili), měst (které, jak se ukazuje, měly dlouhou historii vytváření) a tak dále. Je to jakási intelektuální strategie pro umlčení nebo neutralizaci kritiky, která přichází zvenčí, a do značné míry to funguje.

…………...

Lidské dějiny oplývají rozmanitostí a složitostí politického života. V jednu chvíli však všechny tyto různé konfigurace sklouzly do jedné. Zasekli jsme se. Jak jsme se zasekli? Uvíznout znamená dostat se do stádia globálního uspořádání, kdy se jako druh zjevně nedokážeme pohnout, a to ani tváří v tvář smrtelnému nebezpečí (eroze demokracie, spirála válek, hrozící klimatický kolaps atd.). Jiným způsobem, jak to vyjádřit, by mohl být „kapitalistický realismus“, jak to nazval Mark Fisher myšlenkou, že k současnému systému v podstatě neexistuje žádná alternativa, navzdory faktu, že pokud budeme jednoduše pokračovat v tom, co děláme, zpochybňuje to samotnou budoucnost našeho druhu. Myslím, že jsme to mohli napsat, ale cítili jsme, že je to docela zřejmé. Co je mnohem méně zřejmé, je proces, kterým jsme se dostali do tohoto bodu, kdy je pro nás tak obtížné si vůbec představit funkční alternativy. Standardní příběh, který, jak doufám, jsme odstranili, byl vždy o věcech, které se měly stát před tisíci lety: úpadek od rovnostářství lovců a sběračů, vynález zemědělství a soukromého vlastnictví, počátky měst vedoucí k vzestupu státu atd. Je to příběh, který mění současnost v poznámku pod čarou minulosti. Všechny důležité prahy byly zřejmě překročeny před tisíciletími, takže už není o čem rozhodovat.

Nic z našich současných znalostí o lidské minulosti nepodporuje tento narativ, který za život vděčí spíše spekulacím osvícenských filozofů než nějakému skutečnému druhu důkazů. Kdyby vše, co jsme v Úsvitu udělali, bylo objasnit, proč by se nikdo, kdo má alespoň základní povědomí o moderních vědeckých důkazech, neměl pokoušet vyprávět tento příběh, pak si myslím, že by to stačilo. Pokusili jsme se ale také položit nějaké lepší otázky. Úsvit byl v podstatě pokusem odstranit spoustu starého filozofického odpadu, který měl co do činění s „původem nerovnosti“, abychom si mohli klást lepší otázky o průběhu lidských dějin.

.............

použity materiály z progressive.international

Autoři knihy:

David Rolfe Graeber (1961–2020) byl americký antropolog a anarchistický aktivista, profesor antropologie na London School of Economics. Známé jsou jeho knihy Dluh. Prvních 5000 let, Bullshit Jobs: A Theory a široce sdílený esej Práce na hovno z roku 2013.

David Wengrow (1972) britský archeolog a profesor srovnávací archeologie na Institutu archeologie na University College London.

Zobraziť diskusiu (0)