Tomáš Weiss
27.2.2017
Je Murakami grafoman?
Určitě jste na to také někdy mysleli: je lepší být spisovatelem na „vedlejší úvazek“ a mít přitom nějaké jiné zaměstnaní nebo se má spisovatel chtít stát autorem profesionálem? Jistě: záleží na jazyku, ve kterém píšete, na žánru, který pěstujete… Zpráva,že Haruki Murakami napsal další knihu, která má 2000 stran má v sobě přece až něco děsivého!
Minulý pátek prý obléhali japonští čtenáři knihkupectví a odnášeli si domů nejnovější Murakamiho román Kišidančo Goroši, který má právě tak rozsáhlé dva díly. Román vypráví o šestatřicetiletém malíři, kterého opustí žena. Muž se přestěhuje do hor a bydlí v chatrči na západ od Tokia. Víc se budou muset čtenáři dozvědět až při čtení, protože Murakami si nepřeje, aby se o knize předem cokoliv dalšího psalo. Sám se jako tradičně ke svým knihám nevyjadřuje.
Murakami patří k těm spisovatelům, kterým se podařilo spojit literaturu s globálně masovým zájmem. Jen v Japonsku se jeho nové knihy vydává rovnou milión kusů. Při pohledu na Japoncovu produkci je evidentní, že má Murakami, podobně jako mnoho jeho kolegů po světě svůj železný rytmus každodenního psaní. Ten se dá zobecnit asi takto: pravidelné denní usedání ke psaní (po nocích píší profesionálové dnes už opravdu výjimečně, většina z nich píše svoje penzum stránek dopoledne).
Jakou roli hraje v dobré literatuře takové dennodenní psaní od do? Musí se vrcholový spisovatel udržovat v tréninku? Stane se nakonec každodenní psaní něčím, bez čeho si den neumí představit nebo ho k tomu nutí nějaké smluvní závazky? Je to nakonec tak, že píše pravidelně, i když přesně neví, co z toho bude? Jakou roli hraje píle při vzniku dobré knihy? Mohou tímto způsobem vzniknout knihy výjimečné nebo jde jen o udržení tempa produkce?
Jsou pravděpodobně lidé, kteří žijí jen proto, aby psali. Jsou také spisovatelé, kteří píší jen proto, že je to dobře živí. A přece ta nejpravděpodobnější pravda o vzniku většiny literatury je v nějakém mixu talentu, spisovatelské romantiky a slušné porce vůle dotáhnout svoji představu do konce. Předpokládám, že autor typu Murakamiho není k dalším a dalším knihám dnes hnán už ani spalující touhou něco neumlčitelného v sobě sdělit, ani touhou po slávě nebo penězích. Psaní se stalo něčím definičním pro jeho identitu. Takovým lidem už život bez psaní nedává smysl. Píšu, tedy jsem. Je vlastně čím dál těžší publiku tuhle závislost sdělit. A samozřejmě – není vůbec špatné, když to i v rozsahu 2000 stránek vydané knihy zajímá milióny čtenářů. Takovou pozici si ale bylo třeba celkem pilně vybudovat. Krok po kroku každodenně vysedět. Je totiž velmi pravděpodobné, že kdybyste si od Murakamiho vypůjčili rukopis jeho nové knihy, podepsali ho svým jménem a zašli do nějakého nakladatelství, vyrazili by vás ze dveří jako bláznivého grafomana.
