UKÁZKA Z KNIHY

Takže první album jste sice měli přichystané ještě před revolucí, ale vyšlo až v roce 1990, jmenovalo se Lucie a na jeho obalu bylo bronzové sousoší tvořené vašimi nahými těly. A pak už jste stoupali raketovou rychlostí…

My jsme byli hodně úspěšní a chodilo na nás plno lidí už v tom osmdesátým devátým. Takže v devadesátým to spíš pokračovalo a zároveň, pravda, dostávalo švunk: udělali jsme velice dlouhou šňůru, asi čtyřiceti koncertů po celé republice včetně Slovenska. Hráli jsme snad úplně všude, kde se dalo hrát, a všude jsme měli narváno. Byli jsme v laufu…

Kolik se prodalo výlisků první desky?

Dobrá otázka. To jsme se totiž nikdy nedozvěděli.

Jak to?

Protože to by nám za ně naši tehdejší vydavatelé, firma Tommü Records, museli dát peníze, což se jim zjevně nechtělo.Později za mnou šéf Tommü Records Martin Sedlář, což byl takovej přiblblej buran, přišel, že když s nima znovu podepíšeme smlouvu, dají mi bokem sto tisíc. Seděl u toho i náš tehdejší manažer Michal Běloušek. Řekl jsem mu, že se zbláznil, že s nima v žádným případě spolupracovat nebudeme a ty prachy ať si strčí do prdele.

Jak na to pan Sedlář reagoval?

Řekl mi, že mě nechá zlikvidovat.

Proboha proč zlikvidovat?

Holt se ho asi kapánek dotklo, že jsem si těch sto tisíc od něj nechtěl vzít. Tenkrát to bylo ještě docela dost peněz.

Spolupráce v Lucii byla v té době stále bez mráčků?

Určitě jo. Akorát… těsně předtím, než ta první deska měla vyjít, za mnou přišel Robert a říkal, že na ní chtěl víc zpívat. Cítil jsem, že ho to nějak trápí, a zároveň mě to dost překvapilo, protože když jsem do Lucie přišel, tak jsem sice věděl, že Robert zpívá, ale žádný regulérní písničky jsem od něj nikdy neslyšel. Třeba písničku Lucie prej původně zpíval Michal Penk…

Robert asi postupně začal mít pocit, že tím, že zpívám víc písniček než on, mu Lucie něco bere… Tak jsem mu řekl: „Hele, ty máš přece kromě Lucie ještě Wanastowi Vjecy. A tohle se už nedá změnit, protože ta deska je natočená.“

Byl to váš první nesoulad?

Nevím, jestli bych řekl nesoulad, ale určitý napětí tím každopádně vzniklo. Mě to fakt zaskočilo, protože předtím jsme se s Robertem naprosto jasně domluvili, že hlavním zpěvákem Lucie budu já. A zdůrazňuju, že to tak chtěl Robert. A zároveň mě tak brali i Michal a P. B. Ch. Jedinej, kdo o to popravdě řečeno moc nestál, jsem byl paradoxně já sám…

Proč?

Protože jsem se těma bubnama cítil dost svázanej… Hrát na bicí a současně ještě naplno sólově zpívat, to je něco, co fakt není žádná sranda. Je to strašně náročný. A další věc je, že za bubnama prostě moc velký show jako zpěvák neuděláš. Zpěvák musí být vpředu, vykřikovat na lidi, dělat gesta, poskakovat, musí to rozjet, musí být vidět…Tohle byly dva důvody, proč jsem zpočátku pořád někoho hledal, abych v Lucii nezpíval sám. Začal jsem shánět zpěváky, fakt jsem se strašně snažil někoho najít.

Koho jsi oslovil?

Úplně první, kdo mě napadl, byl samozřejmě Dáda Albrecht. Nejen já, ale všichni jsme chtěli, aby byl Dáda hlavním zpěvákem Lucie.

To už ale bylo v době, kdy dávno zmizel ze světa…

Bylo, ale nějak se mi ho podařilo sehnat a domluvit se s ním, že přijde na zkoušku. Vypadalo to, že ho moje nabídka zaujala. A fakt přišel, a dokonce přinesl první dvě nebo tři sloky textu Zkamenělý dítě. Vypadalo to nadějně. Jenže pak se už nikdy neobjevil, neozval, nedal o sobě nijak vědět. Prostě se vynořil — a zase zanořil. Znovu se po něm slehla zem… Tak jsme tu písničku nakonec dodělali bez něj, protože ten text, co nám přinesl, se nám hodně líbil. Takže když se ukázalo, že Dáda zase přestal komunikovat a zpěvákem Lucie se tudíž nestane, zkusil jsem to ještě nabídnou Lucce Bílé, ale taky nechtěla… A asi ještě někomu, už nevím, ale moc těch lidí nebylo, protože jsme měli na ten post vysoký hudební i lidský nároky. Nakonec jsem řekl: Oukej, ale jestli mám zpívat v Lucii já, budeš, Roberte, zpívat i ty. Protože Robert byl taky školenej zpěvák: stejně jako já jsem chodil do Bambini, on chodil do Kühnova dětskýho sboru, měl profesionálně cvičenej hlas.

Takže sečteno podtrženo: rok 1990 byl pro Lucii mimořádně náročný i plodný…

Robert tehdy spočítal, že jsme v tom roce měli jenom čtyři volný dny, včetně Ježíška. Každej den jsme hráli, zkoušeli, točili v televizi, dodělávali desku… A kromě toho to byl jeden velkej, nekonečnej mejdan. Furt se sice hrálo, ale byl to mejdan.

Tvá zmínka o „nekonečném mejdanu“ mně asociuje jiný Kodymův početní údaj: v jednom rozhovoru řekl, že v té době vám každému prošly postelí tisíce fanynek. Co ty na to?

Člověče… Já byl tehdy ženatej… U mě to mohly bejt jenom asi tak… desítky.

To ses držel.

Snažil jsem se. Ale že Robertovi tisíce, tomu bych věřil.

Každopádně jste vydali sedm řadových alb, dvě alba koncertní plus několik výběrů, odehráli bezpočet koncertů, stali se jednou z nejslavnějších českých kapel všech dob — „superkapitalistickou Lucií“, jak to vyjádřil Jiří Peňás. Toto období vcelku detailně zmapoval Honza Dědek v knížce Lucie — Šrouby do hlavy. Rád bych teď vyklenul oblouk v čase a přešel k vašemu silně medializovanému rozpadu a tvému odchodu z kapely. Vypomůžu si citací z hesla „Lucie (hudební skupina)“ na Wikipedii: „Na přelomu roku 2005 a 2006 byla očekávána nová deska, ale členové David Koller, Robert Kodym a P. B. Ch. se začínají hudebně rozcházet, což se zpečeťuje nečekaným odchodem Davida Kollera z kapely. ,O jeho odchodu jsem se dozvěděl stejně jako kdokoli jiný z ČTK,‘ říká Robert Kodym.“ Bylo to vážně tak? Tys odešel, aniž jsi jim to řekl?

Já nevím… fakt nevím… To byla taková situace… Robert mi tenkrát zničehonic řekl, že všechno, co jsem kdy udělal, bylo špatně a že mám nejhorší povahu ze všech lidí na celé zeměkouli. Jak chceš na něco takovýho reagovat? Tak jsem si řekl, že asi nastal správnej okamžik, abych z Lucie odešel. Abych se ale neukvapil, domluvil jsem si s ním sraz v Průhonickým zámku a tam jsem se ho zeptal, jestli to, co mi řekl, myslí opravdu vážně. A on mi to zopakoval…

A co na to P. B. Ch.?

Řekl, že to cítí stejně jako Robert.

A Michal Dvořák?

Dvořák už byl v tý době odejitej. Vyhodili jsme ho.

Proč?

Hele, to je jak ptát se bejvalejch manželů, proč se rozvedli. Každej ti bude povídat něco úplně jinýho.

A drogy v tom roli nesehrály? Mám tady totiž ještě jeden zajímavý Kodymův citát z rozhovoru pro rádio Frekvence 1: „Skupinu Lucie začaly rozkládat tvrdé drogy. Netýkalo se to všech členů, ale jen některých. Především kokain. Dokonce se mi jeden člen Lucie svěřil, že byl rok na pervitinu.“ Můžeš k tomu něco říct?

Hm, to je opravdu zajímavý, třeba pro Blesk.

Zeptám se jinak: myslíš si, že se drogy na rozpadu Lucie reálně podílely, nebo to je spíš takové mediálně efektní dovysvětlení? Tohle je přeci jen poněkud choulostivá věc…

Já si myslím, že v tý době, kdy jsme se rozešli, už tam drogy nehrály žádnou roli.

A kdy hrály?

Když jsme měli studio v klubu Bunkr, tak všude kolem nás drogy frčely ve velkým. Richard Nemčok řečenej Richie, majitel klubu, měl u sebe bouchačku a vobčas ji vytáhnul. Hlídal krom jinýho, aby v klubu dealeři neotravovali. Tehdy byly drogy v klubech, v muzice, v showbyznysu, všude. Devadesátý léta byly fenomén a drogy k němu prostě patřily.

A jak patřily k tobě? Těžko se tomu můžeme vyhnout…

Nejdřív to byla kokainová past Johnyho Chaose (vlastním jménem Jan Jukl, kytarista a zpěvák punkové kapely Plexis; pozn. MO), kterej tehdy dělal dealera. Jednou mě vzal k sobě domů, kde mi ukázal něco naprosto neuvěřitelnýho… Na zahradě pod hruškou měl zakopanej poklad velikosti tenisovýho míčku, kterej opalizoval žlutobílostříbrnou barvou. Absolutně čistej koks té nejvyšší koncentrace a kvality.… Do té chvíle jsem nikdy nic takovýho nezkusil ani neviděl. A k tomu jsem dostal zlatou kartu do jistýho klubu. Což znamenalo, že jsem mohl přijít s jakoukoli partou a všichni měli alkohol zadarmo — a já navíc mohl zajít dozadu, kde jsem dostal tolik kokainu, kolik jsem chtěl. Tak dlouhý lajny jako tam jsem nikdy neviděl ani v americkým filmu. Byl tam třímetrovej stůl a na něm pět třímetrovejch lajn, aby si každej dealer, kterej tam šel pro matroš, dal do nosu. Na zemi pod stolem bylo pět, možná deset krásnejch hnědejch váčků přímo z Kolumbie. Tolik koksu by se nevešlo ani do toho Renčova medvídka z Bogoty, kterýho máme v klipu…Takže se asi dá pochopit, že tohle všechno, co ti popisuju, byl dost rychlej začátek mý závislosti.

Co způsobilo, že jsi s kokainem zase přestal?

Asi hlavně dvě věci. Ta první je, že když jedeš v koksu dlouho a intenzivně, začneš mít pocit, jako bys měl v nose pořád sádru. Což mně bylo dost nepříjemný. Ta druhá věc byla, že jsem za koks utrácel víc a víc — až jsem zjistil, že už za něj dávám dobrejch padesát tisíc měsíčně. To byl ten okamžik, kdy jsem si řekl, že se zase radši vrátím ke starýmu dobrýmu pivu a vínu, a nechal jsem toho. Prostě jsem to přestal brát.

Co pervitin?

Na ten mám jednu dost kuriózní vzpomínku, taky z devadesátek. Jednou jsme hráli v klubu Propaganda v Karlových Varech. Neměli tam tehdy šatnu, tak nám poskytli zázemí v sousedním domě — v karlovarským sídle ODS. Takže jsem se v šatně ODS chystal na koncert, když vtom se tam objevil takovej tajuplnej chlápek v opravdu hodně dobrejch a hodně drahejch hadrech. Šel rovnou ke mně, vůbec se nepředstavil, jenom mi podal velkou obálku a řekl, ať si ji otevřu, až odejde, že to mám od něj jako dárek. A zase zmizel. Nikdo jinej tam v tu chvíli nebyl, říkal jsem si, ježišmarja, aby to nebyla nějaká výbušnina, protože to bylo docela těžký… Tak jsem to velmi opatrně rozbalil… a zjistil jsem, že to je dobrejch dvacet deka drogy. Díky neznámýmu sponzorovi jsem tehdy jel v piku nepřetržitě asi tři čtvrtě roku.

Pervitin sis i píchal, nebo jen šňupal?

Nikdy jsem si nic nepíchal. A vůbec: jak jsem rychle začal, tak jsem taky rychle skončil.

Zobraziť diskusiu (0)