Při každé další knize se okolo Pynchona objeví dvě základní otázky:

Kdo to ten chlap vlastně je?

Co to ten chlap píše hergot za knihy?

K otázce číslo jedna píše např. Barbara Hajná v článku pro Salon Práva, 2004:

"Mnoho novinářů, literárních badatelů i fanoušků se už roky věnuje jeho stopování. A protože jeho poslední fotografie jsou staré už desítky let, způsobí mezi nimi rozruch každý objev - třeba jeho předmluva k novému vydání Orwellova 1984 z roku 2004.

Na začátku 70. let udělal pátračům velkou radost článek, který v časopise Playboy publikoval Pynchonův (údajný) bývalý nejlepší přítel Jules Siegel, který "porušil dohodu o mlčení" a napsal text se zahořklým titulkem: Kdo je Thomas Pynchon a proč utekl s mou ženou?

Záhadný autor se stal fenoménem. Jeho roli zvláštní celebrity v americké společnosti potvrdil i oblíbený animovaný seriál americké stanice FOX Simpsonovi. V díle, jenž měl premiéru letos v lednu, prý dokonce zaznívá Pynchonův skutečný hlas, ale jeho skutečnou dnešní podobu divákům ani nenaznačil. Obličej jeho kreslené postavy se totiž skrýval pod nasazeným papírovým sáčkem."

Světu se autor začal vyhýbat zhruba po vydání svého obdivovaného majstrštyku, tedy Duhy gravitace (1973). Nejčastější spekulace vedly k tomu, že jde vlastně o J. D. Salingera. Sám Pynchon k tom prý poznamenal, že je to nadějný směr pátrání, ale že doporučuje hledat dál.

A to dílo? Pynchon debutoval několika povídkami v časopisech, první román nazvaný V. vydal v roce 1963. Prorazil však až v roce 1966 s románem/ novelou Dražba série 49 (The Crying of Lot 49, č. 2004), v němž poprvé předvedl svůj hutný, komplexní styl plný historických, uměleckých a vědeckých aluzí, překypující novátorskou, labyrintózní syntaxí a překvapujícím množstvím situačních gagů a jazykových juxtapozicí. Tento osobitý rukopis dovedl k dokonalosti ve svém největším románu Duha gravitace (Gravity’s Rainbow) z roku 1973 (č. 2006), za nějž dostal Národní knižní cenu. Následovaly romány Vineland (1990), Mason & Dixon (1997), Against the Day (2006) a Inherent Vice (2009).

Anglistka Alena Dvořáková pro Host 5/2017 napsala:

"O Pynchonovi se špatně píše, jeho prózy víc než většina současné angloamerické fikce usvědčují kritiku z chudoby jazyka i ducha, a vůbec ze směšné neschopnosti zprostředkovat zážitek z četby. Jádrem tohoto zážitku je střídavý pocit rozjaření a vyčerpání. V Pynchonovi je toho mnoho! V Pynchonovi je toho na jednoho moc!"

A konečně k právě vycházejícímu českému překladu zatím poslední Pynchonovy knihy Výkřik techniky. Jeho překladatel Martin Svoboda o něm pro Host 5/2017 (číslo pynchonovským fanouškům velmi doporučujeme!): "Výkřik techniky je jeden z autorových přístupnějších románů a kdyby čtenářům posloužil jako rozjezdová droga a přispěl po letech k pynchonovskému comebacku, bylo by to skvělé...Výkřik techniky je jízda, velká zábava, přesná analýza, obrovský gejzír nápadů. A jestli je Výkřik techniky velký román? Je to jeden z těch menších, lidštějších Pynchonových románů, nebudete z něj encyklopedicky utahaní a užijete se spoustu psiny. A rozhodně je to velký americký román o 11. září."

A na závěr ještě jednou Alena Dvořáková ze svého textu pro Host 5/2017:

"Jeho romány získaly určité bratrstvo uživatelů, kteří se rekrutují ze dvou omezených fanklubů. Tím prvním jsou dozajista literární učenci, kritici a teoretici, kteří Pynchona ždímou na konferencích při sadomaso debatách o tom, jak "průkopnicky přdbíhá současnou špičku této postmoderní umělecké formy, se svojí neobrechtovskou subverzí diegeze (jak to autor karikuje ve Výkřku techniky). Druhý fanklub pak tvoří pařani a nerdi, od fyziků přes chemiky po ajťáky, kteří v autorovi tuší spřízněnou duši díky jeho posedlosti moderními technologiemi. "

Zobraziť diskusiu (0)