Jeho obaly desek jsou legendární – Karel Haloun
V knize To musí jít přečíst i po tmě jsou shromáždené obaly hudebních nosičů, které v letech 1979–2022 navrhnul nebo spolunavrhnul výtvarník a grafik Karel Haloun (1951). A to včetně návrhů, které bolševická cenzura před roku 1989 nepustila. Jinak tak měl vypadat už první Mišík nebo Marsyas, stejně tak Kolej Yesterday od Framus 5. K tomu všemu je v knize autorský komentář, rozhovor nebo texty některých kolegů. Nádherná kniha, kterou nejen čtete se zaujetím, ale přes legendární obaly se vám vrací hudební zážitky a kus osobní historie.
.............
Vraťme se teď k tvým začátkům. Jak ses dostal k výtvarnému umění?
Od dětství jsem si rád kreslil. A bavilo mě číst. Studoval jsem Střední výtvarnou školu, takzvanou Hollarku. Ta nebyla rozdělená na jednotlivé obory, byla kompletně zaměřená na propagační výtvarnictví. Když jsem se rozhodl pokračovat ve studiu na UMPRUM, říkal jsem si, že zálibu v kreslení a čtení můžu nejlépe spojit, když budu ilustrovat knížky. Takže jsem dělal zkoušky do ateliéru ilustrace, který tehdy vedl Zdeněk Sklenář. Dostal jsem se tam napodruhé. Dlouho jsem si pak myslel, že budu sem tam něco ilustrovat, ale hlavně se budu zabývat volnou grafikou. Až někdy zhruba ve třiceti letech, když jsem pochopil, že ze mě náhradní Rembrandt nevyrůstá, jsem „naplno“ přijal povolání grafického designéra, od kterého se zároveň takovým podivným způsobem distancuji. Třeba tím, že o něm píšu. V hloučcích kolegů jsme na schůzkách TypoDesignClubu dlouho diskutovali o tom, že se kunsthistorici grafickým designem příliš nezabývají, přestože i my potřebujeme taky nějakou reflexi, jakousi zpětnou vazbu. A tak jsem se stal jedním z praktikujících designérů, kteří o téhle práci začali psát.
Neměls problém reflektovat práci kolegů ze stejného oboru, jemuž se věnuješ sám?
Já jsem se většinou zabýval prací, která mi byla sympatická, nechtěl jsem ztrácet čas popisováním něčeho, co je mi z duše protivné. Takže jsem vlastně upozorňoval na lidi, kteří mi v té disciplíně, a speciálně v hudebním designu, byla-li k tomu příležitost, připadali důležití.
To je třeba kdo?
Za jednu z nejvýznamnějších postav tuzemského hudebního designu považuji Josku Skalníka, jenž byl ve své době hodně napřed. Díky zkušenostem z „polosamizdatu“, který vytvářel pro Jazzovou sekci, byl vynálezcem – což myslím naprosto vážně – velmi úsporných výtvarných prostředků. Bylo to vlastně ryzí DIY dávno předtím, než se tomu DIY začalo říkat.
První obal gramofonové desky, který jsi vytvořil, byl sólový debut Vladimíra Mišíka z roku 1976. Jak jste se k sobě dostali?
Ve vinárně U Zpěváčků. Vláďa tehdy začínal chodit se svojí pozdější ženou, fotografkou Katkou, a rychle jsme se spřátelili. S Vláďou a Katkou jsme se domluvili, že obal jeho eponymní desky, která se původně měla jmenovat Stříhali dohola malého chlapečka, uděláme spolu. Jenomže když k tomu došlo, Katka už byla ve vysokém stupni těhotenství a necítila se na to. Takže mi doporučila svého spolužáka z FAMU Jardu Prokopa. Což je vedle Vládi další klíčová postava v té mojí v uvozovkách „kariéře“. Rozuměli jsme si spolu od samého začátku a na spoustě věcí spolu děláme dodnes.
Vladimír Mišík byl v té době už rocková hvězda, zatímco tys byl v oboru začátečník. Jak to, že ti dal důvěru? Jen na základě toho, že jste spolu pili víno U Zpěváčků?
Nějaké moje věci Vláďa viděl, ale to byly většinou kresby nebo volné grafiky. Pro mě je dodnes záhadou, proč uvěřil, že bych byl schopen něco takového dělat. Nicméně, jak už jsem před chvílí řekl, on a Jarek Prokop stáli na úplném začátku toho, co dělám dodnes. A pak po pěti letech k nim přibyl Michal Ambrož, když mi dal volnou ruku v tom, jakým způsobem výtvarně prezentovat Jasnou páku.
V těch sedmdesátých letech to přece bylo docela tvrdé, každou hloupost musely schvalovat takzvané „vyšší orgány“. Copak šlo, aby se dva kamarádi, zpěvák a grafik, domluvili, že spolu udělají desku?
To bylo, jak se říká, případ od případu. Nesmíš zapomenout, že za Vláďou stál jako producent – tehdy se tomu ale říkalo „spolupráce na realizaci“, protože slovo „producent“ znělo příliš západně – Hynek Žalčík, který měl v Supraphonu docela dobrou pozici, protože tam byla zaměstnaná jeho maminka. A taky už měl za sebou nezpochybnitelné úspěchy, například Kuře v hodinkách nebo Prokopovo Město Er. Ale stejně to nešlo nijak hladce, schválili nám až třetí verzi návrhu. A při každé další schůzce u výtvarné komise Supraphonu mi dávali sežrat, že jsem „kandrdas“. Poučovali mě, jak má takový obal vypadat, dokonce měli takový návod, kde to bylo na třech strojopisných listech popsáno. Nedávno jsem ho vyhrabal ve svém archivu a použil ho v úvodu své knížky o obalech hudebních nosičů. Zase jednou se mi vyplatilo, že schovávám kdejakou volovinu.
...................
ukázka z rozhovoru, který vedl Ondřej Bezr pro magazín Headliner
foto: Radek Sidun
