Tomáš Weiss
23.1.2018
Jiří Drahoš: Dělení světa na pravici a levici je přežitek
Ukázku z knižního rozhovoru Jiřího Padevěta s prof. Jiřím Drahošem zařazujeme pár dnů před 2. kolem prezidentské volby v ČR Jiří Drahoš vs. Miloš Zeman. Jak řekl trefně jeden z neúspěšných kandidátů z prvního kola, Michal Horáček: Jsou v tom obrovské emoce, srovnatelné snad jen s předlistopadovými hokejovými zápasy s Rusáky. Je to tak, v ČR nejde momentálně o nic míň, než o naději a návrat triviální slušnosti.
Nechci se dopouštět generalizace, ale nehraje roli fakt, že je pro mnohé spoluobčany pohodlnější totalita, která zbavuje rozhodování a odpovědnosti?
Pokud žijete v totalitním režimu celý život, snadno si zvyknete na to, že o řadu věcí se „postará“ stát. Bylo to v něčem docela pohodlné, lidé většinou nepřemýšleli nad tím, že i tato státní péče musí být něčím zaplacena, že například neexistuje žádné bezplatné zdravotnictví. Jeho bezplatnost byla jen iluzí, všichni jsme na zdravotní systém přispívali formou daní, ale v zásadě i takový systém může fungovat. Stát se takzvaně postará o bezplatné školství a zdravotnictví, zařídí, aby nebyla nezaměstnanost, abych měl to či ono... Po Listopadu si lidé začali uvědomovat, že se o sebe musejí daleko více starat sami. Pro mladé to bylo určitě jednodušší než pro starší generaci, proto chápu, že řada starších lidí vzpomíná na dřívější jistoty s určitou nostalgií. Většina z nich také nemohla masově využívat některých výdobytků, které jsme oceňovali my ve středním věku, o mladých nemluvě, například otevření hranic a možnosti bezproblémového cestování. Když ale slyším hlasy, že ani dnes nemůžeme svobodně říkat, co chceme, protože na to doplatíme stejně jako v době totality, jen udiveně kroutím hlavou nad tou ztrátou paměti.
Není krátká paměť, kterou jste teď zmínil, největším nebezpečím při budování občanské společnosti? Během 20. století jsme byli vystaveni dvěma totalitním režimům, z nichž jeden byl brutální po celou dobu a jeden pomalu ztrácel dech. Dneska to ale vypadá, jako by se vlastně nic nestalo.
Už jsem přiznal, že jsem se spletl v odhadu rychlosti změny myšlení lidí. Mnozí z nich – a nejenom těch starších – mají na věci kolem sebe takřka apriorně negativní pohled, nezavděčí se jim žádná vláda, ať levicová, nebo pravicová. Jako společnost se samozřejmě potýkáme s řadou nedostatků, ale přes všechny problémy, které musíme řešit, jsem pevně přesvědčen o tom, že žijeme v nejlepší možné době. Ostatně velmi pochybuji, že by kdokoli z nás řekl opravdu vážně, že by žil raději před padesáti či sto lety. Jako vědec vidím navíc obrovské pokroky a další úžasnou perspektivu v celé řadě oborů, které výrazně pozitivním způsobem ovlivňují kvalitu našeho života, medicínou počínaje a technikou ani zdaleka nekonče. Spolu s historickou zkušeností jsou to pro mě důvody k optimismu, že lidstvo je schopno zvládnout i zdánlivě neřešitelné úlohy.
Zmínil jste pravicovou a levicovou vládu. Má v dnešním světě smysl dělení politického spektra na pravici a levici? Nepotýkáme se s důležitějšími starostmi?
Určitě máme a měli bychom mít jiné starosti. Jsem přesvědčen o tom, že hlavní problémy dneška nejsou pravicové ani levicové a měly by je řešit vlády jakékoli politické orientace. Nevím, co je levicového na tom, když chci snižovat nezaměstnanost na rozumnou míru, nechápu, co je pravicového na tom, když souhlasím s tím, že nejsme všichni stejní, a proto dochází k určitému ekonomickému rozvrstvení společnosti. Vím, že za to nesklidím pochvalu od některých politiků, ale podle mě je to do značné míry dělení umělé a přežité.
Jaké jsou podle vás největší problémy současné západní civilizace?
Jeden z problémů jsem naznačil – je jím přílišné rozevírání oněch pomyslných nůžek ekonomické nerovnosti, což se v poslední době týká nejen těch sociálně nejslabších, ale překvapivě stále častěji i středních vrstev. Přestože se sociálně slabší vrstvy nepochybně posunuly ekonomicky směrem nahoru, zmíněné rozdíly stále narůstají, a zejména ti, kteří jsou na spodní hraně nůžek, se cítíbýt ohroženi. Většina z nich si přitom neklade otázku, zda pro jejich situaci existuje nějaký „objektivní“ důvod, například jestli sami nejsou málo aktivní či ambiciózní. Určitě je také do značné míry predeterminuje sociální vrstva, do níž se narodili a v níž většinou také žijí. Rozevírání sociálních nůžek považuji za velké nebezpečí a je dobře, že už se jím začali systémově zabývat politologové, sociologové a další. Je to jako stát na pohyblivých schodech, jet nahoru a sledovat, jak vedlejší schody jedou daleko rychleji, vedou přímo do vyšších pater a já na ně nemohu jednoduše přestoupit.
Jiří Drahoš (1949) je český vědec, chemik, vysokoškolský učitel a kandidát na úřad prezidenta České republiky ve volbách 2018, Rozhovor pochází z knižního rozhovoru Cesta vědy, který s Jiřím Drahošem vedl Jiří Padevět.
