Text autobiografie vznikal v roce 1969 za úzké spolupráce Borgese s di Giovannim, jež spočívala nejen v tom, že Borges její znění di Giovannimu diktoval – činil tak z důvodu své oční nemoci již posledních dvacet let se všemi svými díly –, ale zejména v tom, že se di Giovanni výrazně zasadil, aby se Borges držel předem stanovených témat a neodbíhal od nich, jak by jinak činil.

Ukázka z Borgesova medailonu v knize:

Rok 1955 a Perónův pád představoval definitivní zlom v Borgesově dráze – vzápětí byl jmenován ředitelem argentinské Národní knihovny, jímž zůstal až do roku 1973, v roce 1956 pak obdržel za sbírku Alef argentinskou Národní cenu za literaturu a v témže roce nastoupil jako profesor literatury na buenosaireské univerzitě. Paradoxně právě v této době také ztratil poslední zbytky zraku a byl po zbytek života slepý. V Argentině se v této době stal Borges již nezpochybnitelnou intelektuální autoritou, ovšem ve světě byl stále prakticky neznámý. I to se však postupně měnilo: v první polovině padesátých let vyšly první překlady jeho děl ve francouzském nakladatelství Gallimard (důležitou roli v uvedení Borgese do francouzštiny sehrál Roger Caillois, který žil za druhé světové války v Argentině, kde se sblížil s Victorií Ocampovou a jejím intelektuálním okruhem), zásadní význam pro jeho světovou popularitu mělo pak udělení prestižní mezinárodní nakladatelské ceny Prix Formentor, kterou v rámci jejího prvního ročníku v roce 1961 Borges získal společně se Samuelem Beckettem. V témže roce také Borges poprvé navštívil Spojené státy, kam přijel na pozvání Texaské univerzity v Austinu, a započal tak éru svých cest po světových městech a univerzitách, v roli předního spisovatele a intelektuála. Krátce nato se v USA objevily první anglické knižní překlady jeho povídek a Borges se rychle stal jednou ze stálic amerického literárního nebe.

O celosvětovém uznání, kterého se v této době Borgesovi rychle dostalo, svědčí i to, že byl v roce 1967 vážným kandidátem na Nobelovu cenu, kterou však nakonec v tomto roce získal guatemalský prozaik Migues Ángel Asturias. V témže roce byl také pozván na Harvardovu univerzitu, aby zde přednášel na katedře poezie Charlese Eliota Nortona, což je prestižní pozice udělovaná každoročně Harvardovou univerzitou jednomu přednímu světovému tvůrci či badateli.

Nahrávky těchto Borgesových přednášek o poezii byly po letech nalezeny v archivu a vyšly knižně v roce 2000 s názvem This Craft of Verse (česky roku 2006 jako Ars Poetica).

Jakkoli za svůj úspěch vděčil především povídkové tvorbě, po vydání svých dvou nejslavnějších povídkových knih tento žánr na dosti dlouhou dobu opustil. Jedním z důvodů byla ztráta zraku, která mu psaní delších útvarů komplikovala – po zbytek života Borges své texty diktoval a vzhledem k tomu, že neovládal Braillovo písmo, byl i při četbě závislý na spolupracovnících, kteří mu předčítali. V této roli pro něj byla nezastupitelná matka, která Borgese také dlouhá léta doprovázela na většině zahraničních cest. Po její smrti tuto úlohu převzala María Kodamová, s níž se Borges v samém závěru života oženil a učinil ji tak svou dědičkou a majitelkou autorských práv (šlo o jeho druhé manželství, předtím byl krátce ženatý s Elsou Astete Milláovou). V důsledku slepoty se Borges začal více věnovat poezii, oproti volnému verši svých raných básní teď však začal psát v pevných formách s pravidelným rýmem, což mělo, jak vysvětluje v Autobiografii, podstatný praktický význam – krátké rýmované verše s pravidelným metrem se dobře pamatují a lze na nich pracovat bez nutnosti je vidět před sebou napsané.

První knihou, kterou Borges vydal poté, co zcela oslepl, byl v roce 1960 Tvůrce, soubor, jehož první polovinu tvoří kratičké žánrově těžko zařaditelné texty oscilující mezi mikropovídkou a drobnou úvahovou črtou a druhou polovinu pak právě tyto formálně vybroušené básně, které se však svou poetikou a obsahem často blíží spíše miniesejům z první části sbírky. Borges tuto knihu považoval za svou nejosobnější – píše v ní o své slepotě, o svých předcích a přátelích, ale také o Homérovi, Shakespearovi, Ježíši Kristu či slepém pirátovi ze Stevensonova Ostrova pokladů, jedné ze svých nejoblíbenějších knih. Poezii pak už nikdy psát nepřestal – vyšlo ještě devět knih jeho básní, poslední z nich, Spříseženci, vydal pouhý rok před svou smrtí.

K povídkám se Jorge Luis Borges navzdory slepotě postupně vrátil a v sedmdesátých letech vydal ještě dvě povídkové knihy, Brodiovu zprávu (1970) a Knihu z písku (1975), které sice nepředčily významem ani věhlasem soubory Fikce a Alef, ale obsahují řadu dnes již klasických textů. Jeho povídkové dílo završil roku 1983 svazek se čtyřmi povídkami nazvaný Shakespearova paměť. Od šedesátých let až do konce života Borges hodně cestoval, především za účelem přednášek na zahraničních univerzitách.

Když mu byla diagnostikována rakovina jater v pokročilém stadiu, odjel v doprovodu Maríi Kodamové do Ženevy, města, ve kterém prožil dospívání a k němuž celý život cítil silné pouto. Zde 14. června 1986 zemřel. Před smrtí se podle svědků pomodlil otčenáš staroanglicky, anglicky, francouzsky a španělsky a dodal: „Pro jistotu.“ Je pohřben na ženevském hřbitově Cimetière des Rois.

Mariana Machová, překladatelka knihy

Zobraziť diskusiu (0)