Jak říká v jednom z rozhovorů, nešlo mu o žádné věštění z křišťálové koule, nechtěl se zabývat tím, co mají mít jeho pozemšťané na sobě, či jak mají vypadat jejich auta. Zajímala ho alternativní historie. Dlouhá léta věděl, že chce psát o skupině studentů internátní školy, ale až když jednou vyslechl rozhlasový pořad o pokrocích moderní medicíny a etice, došlo mu, jakým směrem by se toto jeho dílo mohlo ubírat: proč nenapsat knihu, která nabízí jinou Anglii, než jak ji známe? Takovou, která mohla existovat, kdyby se některé věci, dejme tomu v sedmdesátých letech, udály jinak? Kdyby bývalo došlo k takovým vědeckým objevům, jež by historický vývoj posunuly jiným směrem?

Proto Kathy H., hrdinka románu Neopouštěj mě, knihy, jež se na první pohled tváří jako obyčejný společenský román ze současné Británie, může být klonem. Je umělou bytostí, která byla vytvořena k jedinému účelu, aby jednou její orgány posloužily stárnoucím a nemocným lidem. Žít celý život s vědomím, že jsem jen takovou chodící dílnou na náhradní díly, to se zdá být až nelidsky kruté. Jak je však u Kazua Ishigura zvykem, postavy celou pravdu neznají, nevědí o všech zrůdných okolnostech, které provázejí jejich existenci. Celé dětství žijí v blažené nevědomosti, užívají si idylická školní léta a moc se nepídí po tom, v čem spočívá jejich budoucí poslání opatrovníků a posléze i dárců, či jak dlouhý život mají ještě před sebou. Jejich vědomí sebe sama je založeno na spekulacích, dohadech, tu realističtějších, tu mylných, ale nikdy ne úplných a vše vysvětlujících. Nebýt Kathyiny neústupnosti a zvědavosti, nikdy by se nedozvěděli, proč vlastně přišli na svět, proč se celé dětství museli věnovat umění a proč jim nebylo souzeno žít normální život.

V souvislosti s identitou postav, tedy s jejich umělým původem, naznačuje Ishiguro, že v jinak perfektně fungujícím mechanismu se skrývá cosi shnilého – totiž ona všemi uctívaná tradice, Británie whistových partií, pěstěných trávníků a čaje o páté, ona země starých panen jedoucích na kole do kostela lehkou ranní mlhou z orwellovského citátu, který si tak trefně vypůjčil John Major pro svůj slavný proslov v roce 1993. Je tomu opravdu tak? Je Británie skutečně takovým pozemským rájem, nebo je za její přívětivou tváří skryto něco, co je jen málokdo ochoten přiznat?

Ishiguro zastává evidentně druhý názor. Tím, že své „sci-fi“ situoval do současné Británie, nemohl se vyhnout kritice společnosti, ve které žije. Británii konce 20. století netepe přímo, ale spíše náznaky, terčem jeho útoku se stalo tmářství právě oné všemi oslavované tradice, vypočítavost, sobectví a hamižnost; rovněž poukazuje na odvrácenou tvář britské koloniální politiky, která stála za blahobytem viktoriánské éry. Románem Neopouštěj mě se však vyslovil ještě k jednomu ožehavému tématu dnešních dní: k segregaci ostrovní společnosti, k narůstajícímu rasismu (a to na obou stranách, ať již u „bílé“ většiny, či v imigrantských komunitách.) Nejsou snad ony umělé bytosti, jež byly stvořeny proto, aby sloužily majoritě a posléze se staly nebezpečnou přítěží, jasnou metaforou „nových příchozích“, jak se jim v Británii říká, imigrantů, kteří byli do země cíleně dováženi kvůli nedostatku námezdních pracovních sil a dnes se stali v očích veřejnosti problémem, který není nikdo schopen a hlavně ochoten řešit? „Uměle stvořit studenty, jako jste vy, jenom pro dárcovský program, to je jedna věc.Ale generace uměle vytvořených dětí, která by měla své místo ve společnosti? Nebo děti prokazatelně lepší, než jsme my ostatní? Tak to ne! To lidi poděsilo. Od toho ucukli… Jestli se vás bojí? My všichni se vás bojíme,“ říká přímo jedna postava.

Román Neopouštěj mě představuje v tvorbě Kazua Ishigura určitý mezník. Po dvou knihách situovaných do Japonska a dvou románech ze zlatého věku britského impéria se Ishiguro vydal do současnosti. Vybral si k tomu neotřelou formu – spojil přítomnost s budoucností, každodenní realitu staré dobré Anglie s pochmurnou vizí, jak by mohla naše civilizace také dopadnout. #Markéta Musilová, psáno pro #moje argo - květen 2021

Zobraziť diskusiu (0)