Hlav­ní hrdin­ka Ada vzpo­mí­ná na své­ho zesnu­lé­ho otce  —  geni­ál­ní­ho pia­nis­tu. Sta­ví ho na piedestal. Ide­a­li­zu­je si ho. Dět­ství má zkres­le­né bez­pod­mí­neč­nou lás­kou k němu. Neu­stá­le se k němu ve vzpo­mín­kách vra­cí a pře­hrá­vá si je jako ze zázna­mu. Z těch­to stříp­ků pamě­ti se sna­ží slo­žit sku­teč­ný por­trét otce, ale jak sama pro­ná­ší: „Paměť lže a pod­vá­dí — a je z ní posta­ven celý náš život“ (s. 63). Ope­čo­vá­vá tak mau­zo­le­um talentova­né­ho, ale zapo­me­nu­té­ho hudeb­ní­ka, jehož nešťast­ný osud ovliv­nil celou jejich rodinu.

Šin­del­ka detail­ně odkrý­vá, jak nás ovliv­ňu­jí nejenom geny, ale i trau­ma­ta z minu­los­ti, kte­rá se pře­ná­še­jí na dal­ší poko­le­ní. Ada pokra­ču­je ve šlé­pě­jích své­ho otce jako pia­nist­ka tou­ží­cí po doko­na­los­ti ve všech aspek­tech živo­ta. Perfekcionis­mus je hna­cím moto­rem její kari­é­ry, ale záro­veň i osob­ním destruk­tiv­ním prv­kem. Je sna­ha o ide­ál dopro­vá­ze­na vždy samo­tou, nebo strach ze samo­ty moti­vu­je být nej­lep­ší? Ani jed­na z mož­nos­tí nepři­ná­ší Adě život­ní štěs­tí. Cítí se osa­mo­ce­ná a zou­fa­le tou­ží po blíz­kos­ti. Kvů­li stra­chu ze ztrá­ty milo­va­né oso­by se zce­la pod­ři­zu­je ostat­ním a sna­ží se být ješ­tě více pun­tič­kář­ská, což však nut­ně vede k ješ­tě vět­ší izo­la­ci a smutku.

Autor v tex­tu vzdá­vá hold hud­bě, mate­ma­ti­ce, šachům a stro­jům. Díky jejich sys­té­mu a pravidlům jim lze poro­zu­mět a pře­vzít tak nad nimi kon­t­ro­lu. Tedy dosáh­nout toho, o co se celý život sna­ží Ada i její otec. Když selhá­va­jí v lid­ských vzta­zích, hle­da­jí napl­ně­ní v logi­ce. Chtě­jí fun­go­vat přes­ně pro­gra­mo­vě, bez­chyb­ně. I jejich ruka se stá­vá jen nástro­jem k dosa­že­ní něče­ho tak bez­chyb­né­ho, jako je hud­ba. Pokud však její funk­ce selže, mění se ve zby­teč­ný porou­cha­ný stroj. Lze vůbec dosáh­nout doko­na­los­ti, aniž bychom se sta­li stro­ji? Pokud se jimi sta­ne­me, nepo­strá­dá pak nedo­ko­na­lost lid­ské­ho umě­ní smy­sl? Jeden z mno­ha pří­kla­dů, kdy čte­nář může ten­to roz­por zachy­tit, lze nalézt v pří­bě­hu o mecha­nic­ké figurí­ně z počát­ku deva­te­nác­té­ho sto­le­tí, kte­rá sama umě­la hrát šachy. Všich­ni jí byli ohro­me­ni, než vyšlo naje­vo, že jde o pod­vod. Uvnitř figurí­ny byl oprav­do­vý člo­věk. Doko­na­lost je tedy jen iluze.

Román Sys­témy něhy vás ohro­mí tóny a pře­ne­se do kon­cert­ních sálů, kde pocí­tí­te lás­ku k hud­bě, tré­mu, tou­hu po doko­na­los­ti i strach ze selhá­ní. Nároč­né melo­die se stří­da­jí s tichem, kte­ré je děsi­věj­ší a ruši­věj­ší než hud­ba sama. Zna­me­ná zkla­má­ní a konec. Šin­del­kův text je vysta­věn jako sklad­ba. Začí­ná jed­no­du­chým moti­vem, na nějž postup­ně nava­zu­jí ved­lej­ší, roz­ví­jí obra­zy, meta­fo­ry s opa­ku­jí­cí­mi se téma­ty, až vzni­ká kom­plex­ní pro­kres­le­ná sym­fo­nie, kte­rá se nako­nec spo­ju­je v uce­le­ný obraz nabí­ze­jí­cí růz­né vari­an­ty výkla­du. Ote­ví­rá více otá­zek, než nabí­zí odpo­vě­dí. Ale před­klá­dá je v pre­ciz­ně vysta­vě­né struk­tu­ře, po kte­ré hrdi­no­vé neu­stá­le tak prahnou.

psáno pro Kavárnu Hostu

Zobraziť diskusiu (0)