S romány je to jako s řekou: když autor stojí tam nahoře u pramene, vidí, jak zhruba vypadá ta horská bystřina, kterou vypustil ze srázu, a udělá nějakou (na základě tohoto pozorování možná i celkem realistickou) aproximaci, kdy se to celé dovalí k moři. Jenže nám tupějším adeptům knihosnovačství už nedojde, že na dolním toku bude nížina a z bystřiny se stane deset kilometrů široká delta se spoustou mokřadů. Čili: ano, závěr skutečně napsaný je. Existuje i poslední věta (která je parafrází té první), a ta při pohledu z našich kopců poblikává kdesi v dálce u moře – chvílemi jako maják, jindy jako bludička. A mezitím Mycelium dělá, co je jeho přirozeností: místo aby to vzalo nejpřímějším sešupem tam dolů, rozrůstá se a bují.

Série románů, která v červnu 2013 začala v Argu vycházet, má jen málo společného se sérií, kterou jsem v roce 2010 pokládala za “hotovou”. Přibyla řada linií a postav, a ty obohatily původně přímočarý příběh o vztahu dvou hlavních hrdinů, Lucase a Aš~šáda (a ne, vážně to není gay romance; ti dva nešťastníci jsou na tom podstatně hůř). Se všemi motivy je potřeba se vypořádat a osoby pokud možno nehezky sprovodit ze světa. Není to tak, že bych kdysi uzavřený děj protahovala a nastavovala za jeho přirozené hranice. Ono to bují směrem dovnitř. Dodatečně ještě vznikají logické vazby, díky kterým všechno zapadne, kam má.

Zkusila jsem se tomu vyhnout. Taky se mi doneslo, jak se řídí kreativní projekty (třeba tvorba počítačových her…): když se blíží uzávěrka a dochází trpělivost a čas, prostě se vyberou části, které není možné stihnout, a ty se odseknou a vynechají. Zařídila jsem se podle toho, omezila záběr na nejdůležitější linie a letos v březnu odevzdala šestý díl s tím, že to hlavní se uzavře. Všechno, co kdo chtěl či nechtěl vědět o Lucasově minulosti, se tu doví! Mycelium skončí, otevřeme lahvinku vyzrálého össenského surrö a všichni si oddechnou. Rukopis se líbil, prý je ze všech dílů nejlepší (no aby taky ne – v závěru je stostránková akční pasáž, která končí pojídáním mlžů; kdo tohle má?), ale reakce všech pokusných osob byla úplně stejná: „Super… ale jak to dopadlo s tímhle, s tamtou, s oním? Na ty jsi úplně zapomněla!”

Ehm… já na ně nezapomněla. Oni se akorát nekvalifikovali. Byli arbitrárně vynecháni.

Výsledkem je, že šestý díl, Vrstva ticha (říkejme mu 6A) je sice hotový a zredigovaný, ale ještě píšu 6B: Zakázané směry. Aby to bylo podloženo čísly: dosud vydaných pět dílů má v rukopisu 2237 normostran, díl 6A se rozbujel na 606 a se Zakázanými směry jsem momentálně na čísle 495, přičemž zhruba stovku to chce ještě přihodit. Tolik k námitce, že se s tím moc mažu a dlouho mi to trvá: ona je to fakticky třetina celého Mycelia.

K tezím autora Hry o trůny G. R. R. Martina, který dělí autory na architekty (kteří si to pěkně naplánují) a zahradníky (kteří něco zasadí a pak nestačí utíkat před tím, co jim vybujelo), se coby nedostudovaná zahradní architektka nebudu vyjadřovat. Stačí mi moje vlastní podobenství s tou řekou. Delta je široká, mokřad je hluboký, nicméně já mám holínky a lopatu a zarytě se prohrabávám. Jsem osoba celoživotně postižená optimistickým bludem, takže už patnáct let věřím, že to bude hotové příští týden. Krk bych na to dala! Oba poslední díly musí vyjít zároveň, protože další sériovou vraždu už by nikdo nepřežil. A do toho nejposlednějšího ze všech posledních dílů už se snad probůh všechno vejde a povede se víko kufru zavřít.

Tak mi držte palce.

Vilma K.

psáno pro blog Arga

Zobraziť diskusiu (0)