„Je ze mě pisálek, takže po mně nikdo nic jinýho nechce. Není mi už čtyřicet, abych vymejšlel něco jinýho, třeba jít pracovat na ropný vrty. Jsem pisálek a vedle toho si sem tam píšu věci, který jsou pro mě důležitý. Teďka zrovna román. Jak to dopadne, nevim. Třeba mě porazí tramvaj."

..........

Svého času jste dělal editora v jednom ženském časopise. Tehdy mě to překvapilo, protože editovat lifestylové články o kosmetice a o tom, jak si vybrat partnera, muselo být utrpení, ne?
Utrpení to nebylo, byly tam až na pár výjimek samé prima holky, editovat články o kosmetice mi nevadilo a v neposlední řadě jsem tenkrát potřeboval peníze – a tam jich bylo poměrně dost.

.............

Kdy se definitivně loučíte s knihou? Když ji dopíšete, nebo až křtem?
Nenazval bych to loučením, ale knihu definitivně odkládám, až když pominou autorská čtení. Tam už žádné emoce nejsou. Předtím proběhne takové meziloučení, když kniha odejde do tisku a nelze už změnit ani čárku.

..............

Ahoj, jsi on-line?

Jsem, kde bych byl.

...............

Takže ve chvíli, kdy otevíráš Word, tak si čistě racionálně neříkáš, že zase něco napíšeš?

No, jsem svéprávný. Takže vím, že zřejmě něco napíšu. Ale většinou je to tak, že mám - asi jako kdekdo - spousty všelijakých poznámek, citátů, zajímavostí... A někdy se stane, že k sobě tyhle poznámky začnou přiskakovat jako magnety a já vidím, že by to mohlo pokračovat směrem k většímu celku. Neříkám si: „Teď napíšu román!". Nicméně píšu, protože je to stav, do kterého mi nikdo nemluví. Každý spisovatel je tak trochu doma na ostrově ztracených duší - mluví ke kamenům, oslovuje ještěrky, ptá se na cestu pavouků... O to radši jdu pak mezi lidi, zaplavat si, dát konečně do opravny kolo, kterému rachtají ložiska. Když celý rok píšeš, už chceš taky vidět někoho živého.

..............

Nicméně, ať jsou důvody pro psaní jakékoli, podstatou je přece jen talent, ne?

Tak když někdo neodzpívá základní stupnice, nebude z něj asi zpěvák. Těch pár procent talentu když chybí, je to trápení, ale zbytek je pak už jen dostatečná umanutost a nápřah a taky bezohlednost, protože když jeden potřebuje být celé dny sám, není to k druhým dvakrát galantní.

textová koláž z rozhovorů s Emilem Haklem

............

Emil Hakl se narodil jako Jan Beneš v březnu 1958. Prózu začal podle svých slov psát v roce 1968. „Román o jednookém veliteli německé bombardovací super vzducholodi, který je zároveň sovětským špionem a později se dává na dráhu potápěče, zůstal nedokončen,“ říká.
Pracoval jako aranžér, knihovník, skladník, strojník, zvukař, textař a redaktor. Začal v roce 1991 básněmi. V roce 2001 vydal povídkovou sbírku Konec světa a o rok později román Intimní schránka Sabriny Black (kterou o osm let později vydal znovu zcela přepracovanou), ale průlom přišel až s novelou O rodičích a dětech (2002), za kterou byl oceněn Magnesií Literou a která patří mezi nejoceňovanější a nejprodávanější díla českých autorů. Mezi další díla patří Let čarodějnice, Pravidla směšného chování, Skutečná událost nebo Hovězí kostky. Na sklonku loňského roku mu vyšla kniha Umina verze. V roce 2008 natočil podle jeho knihy O rodičích a dětech režisér Vladimír Michálek stejnojmenný film. V současnosti chystá k vydání výběr z časopiseckých sloupků s názvem Pavlač.

Zobraziť diskusiu (0)