Když prorok vidí za horizont doby
Jeremiáš vstupuje do dějin jako prorok, který se odmítá smířit s pohodlnými iluzemi. Mluví o pravdě, i když bolí, a trvá na odpovědnosti tam, kde se většina raději nechává unášet proudem. Teprve z této síly jeho hlasu je zřejmé, proč máme stále důvod se k němu obracet. Ve společnosti unavené nekonečnou změnou a narušenou důvěrou v instituce nabývají jeho slova nové ostrosti. Komentář Věry Tydlitátové ukazuje, že Jeremiáš není postava z výkladní skříně dějin, ale průvodce pro chvíle, kdy svět ztrácí známý tvar a my hledáme pevnou půdu pod nohama.
Jeremiáš však nikdy není neotřesitelnou autoritou, která stojí mimo dění. Je vtahován do vlastní doby se všemi jejími strachy, nejistotami i omyly. Mluví v čase politických selhání a náboženského formalismu, kdy veřejný život stojí na rituálních slovech, ale postrádá závaznost. Nepřichází s hotovou odpovědí, ale s vědomím, že loajalita k vlastním lidem nesmí znamenat slepotu k nebezpečným selháním. Jeho hlas je tak svědectvím člověka, který se pokouší být věrný pravdě, a přitom nepřestává cítit s těmi, o nichž mluví.
Tento rozměr je Věře Tydlitátové ( 1959) přirozeně blízký. Jako signatářka Charty 77 a člověk, který dlouhodobě pojmenovává nebezpečí a aktivně vstupuje do veřejných kauz, přistupuje k prorokovi s porozuměním, jež nevyrůstá jen ze studia textu. V jejím výkladu se zrcadlí zkušenost člověka, který ví, jak důležité je nepodléhat tlaku a jakou roli hraje paměť pro uchování lidské důstojnosti. Proto v prorokově hlasu nečte pouze výtku, ale i naději zakotvenou v tradici. Tato perspektiva zároveň vyrůstá ze židovské zkušenosti, v níž se víra a dějiny vždy pojí s konkrétním jednáním člověka.
Pravdivost není stav, ale proces
Proto u Tydlitátové Jeremiáš nepůsobí jako samospravedlivý hlasatel soudu, ale jako někdo, kdo zápasí s úkolem, který mu byl svěřen. Ukazuje jej jako člověka, pro něhož pravdivost není stav, ale proces: hledání rovnováhy mezi vlastními pochybnostmi a závazkem, jenž se nedá obejít. Tato civilní, neokázalá poloha umožňuje, aby prorokova postava neztrácela lidskost ani ve chvílích, kdy se svět kolem něj bortí.
Jeremiáš ostatně nepředstavuje Boha, který přebývá někde v dálce. Tento Bůh „chodí po tržištích a hledá člověka“, najdeme ho v blízkosti lidského utrpení. Takový pohled dává proroctví nový tón: ukazuje Boží účast na lidských dějinách a zároveň připomíná, že člověk má svou úlohu, kterou za něj nikdo jiný nemůže převzít.
K nejsilnějším momentům Jeremiášových dějin patří zkušenost pádu chrámu – události, která otřásla samotnou představou víry. Tydlitátová zdůrazňuje, že právě tam začíná proměna: víra, která se dokáže přesunout z posvátného prostoru do domova, do paměti a vztahů. Chrám lze vypálit, ale víru nikoli.
z blogu nakl. Biblion
