U jména Kerouac se v souvislosti s Artforem nedá znovu nepřipomenout světové prvenství: slovenština byla shodou okolností, náhod a pohotovosti první jazyk na světě (včetně angličtiny), ve kterém vyšel v roce 2010 Kerouacův text z pozůstalosti More je moj brat.

A teď už básník Robert Creeley a jeho předmluva ke knize Dobrá bloncka, kterou v rámci Sebraných spisů Jacka Kerouaca vydalo Argo.

Když myslím na Jacka: Předmluva

Onehdy v noci jsem měl sen, že sedím na chodníku v Moody Street, Pawtucketville, Lowell, Massachusetts, a s papírem a tužkou v ruce si říkám „Popiš hrbolatý asfalt tady toho chodníku, taky železné tyčky v plotě textilní průmyslovky, nebo dveře, ve kterých Všivák a ty a G. J. vždycky sedáte, a nepřestávej, nepřemýšlej o slovech, když už přece přestaneš, přestaň jen proto, aby sis obraz líp vybavil – a rozum nech při téhle práci stranou.“

Doktor Sax

Lowell Jacka Kerouaca byl jen nějakých patnáct mil od mojí prvopočáteční Ameriky, farmářského městečka West Acton v Massachusetts. Do Lowellu, města na severovýchodě, jezdívala občas moje rodina pro výroční velikonoční oblečení na trh Bon Marche. O matčiných dovolených jsme těsně kolem něj projížděli cestou k tetě Bernice, která bydlela u někdejších Splavů v New Hampshiru. Dalším pojítkem byla Bostonská a mainská dráha, která procházela naším městem směrem na Chelmsford, pak hned do Lowellu a dál do Nashuy, Manchesteru a konečně podél řeky do Kanady. Všechno to je východní, vnitrozemské Massachusetts, stará polorozpadlá průmyslová města, farmy dávno pohlcené předměstími, v nichž přesto dodnes doznívají novoanglické zvyky.

Když jsem se Jackem seznámil, to bylo na jaře 1956 v San Francisku, oba už jsme z toho prvního světa urazili dlouhou cestu, ale pořád nám dělal společnost. Pamatuju si, jak jeho kamarád Bob Donlin prohlásil: „Tady musí bejt víc lidí z Bostonu než v Bostonu.“ Vypadalo to tak. „Na cestě“ nebyla jenom nějaká nálepka nebo odraz nahodilého cestování, ale stav nevyhnutelné mysli. Byli jsme pořád v pohybu, protože vposledku nebylo místo, kde bychom mohli najít klid. Narůstající tlak odlišnosti, neschopnosti najít ukotvující vztahy, dobrat se čehokoli, co by člověka užitečně uvázalo, to všechno nám ten jinak obyčejný svět bolestně vzdalovalo; byl takřka na dosah, ale neměli jsme jak do něj vstoupit. Když teď čtu rozličné Jackovy texty, plné těch podstatných detailů typických pro jeho dílo, myslím na to, jak mimořádná byla jeho pozornost a nakolik patřila k jeho způsobu pobývání s ostatními — jako by „povědět, co jsem potom viděl a slyšel“, řečeno s W. C. Williamsem, bylo jeho vlastním odhodlaným darem lidem, se kterými žil nebo je jen letmo uviděl. Právě tenhle typ svědka, kluk, co dokáže vypovědět, jaké divy se udály, nezbytné obecenstvo hrdinských činů mytického přítele, tímto destiluje z přítomnosti to lidsky podstatné. Jack byl dokonale právě takovou osobou. A tak když putoval s Robertem Frankem, který zaznamenával fotoaparátem všechny „drobné detaily, na které spisovatelé obvykle zapomínají“, sám zachycoval každý z nich s pomocí svého přesvědčivého daru slova: „Temnící se den, na silnici padá déšť, už ve tři odpoledne se svítí, na dálnici 40 sedá mlha, vidíme nálet hmyzu na moderní sirné lampy, opar opuštěných stromů v dálce, auta se štosují před mýtnou branou do tunelu u baltimorského přístavu, to všechno Robert jakoby nic cvaká zpoza volantu, oko na foťáku, cvak.“

Z jiných svých přátel jsem vytáhl, že fotoaparát je pro ně způsob, jak pobývat s ostatními, že jim umožňuje dělat něco, co je přenese přes obvyklou plachost do houfu. Příběhy, které začaly Jackovi brzy, a neodbytné odhodlání zaznamenávat, co má před sebou, byly dost možná jeho vlastním prostředkem, díky němuž mu byl svět srozumitelný a v takovém odstupu, aby si s ním dokázal poradit. Jiný prostředek, jak si všecko držet od těla, bylo samozřejmě pití. Jack každopádně byl plachý, a já si toho byl dobře vědom, protože jsem byl plachý zrovna tak. Obvykle jsme zaujali pozici na okraji tančících, bušili do hrnců a pili. Pokud si pamatuju, připadlo mi to jako intenzivní, určující účast, jinak řečeno jsem si myslel, že klasicky víme co a jak. Ale jednoho večera, když jsme s Jackem seděli u stolu přímo u malého pódia, kde hrál Tommy Flannigan se svým triem, jsem hlavně já tak bušil lahví od piva do stolu, že jsem na nás přivolal vyhazovače, Trenta, který o sobě při představování tvrdil, že býval bodyguard Dylana Thomase, a údajně byl i agent FBI (?). Pomoc! Jack se mě snažil vyvést kolem něj ven z podniku, když mi Trent ubalil řádnou pecku, kterou mi pořádně vrazil špičák do rtu. Tekla mi krev, ale Jack mě omyl, pak mě vzal do malého penzionu, co patřil nějakým jeho známým Frankokanaďanům, a ti nám poskytli pokoj, abych se umyl, led, ručníky a panáka brandy. Potom mě Jack umístil k mojí kamarádce Ann Hirshonové, co bydlela na nějakém sídlišti na druhé straně města, a šel pěšky zpátky před most Golden Gate do domu Lockeho McCorklea v Marin City. Pár dní nato, potom co jsem strávil víkend v base v Bryant Street, usoudil, že je načase vytáhnout mě z města. Vzpomínám si na jeden jasný okamžik: Neal řídí, Jack sedí vzadu, auto nás veze ulicemi někde nad North Beach, a Neal zvedne oči ze silnice, podívá se na mě a povídá: „Mám o tebe starost, Bobe.“ Člověk v přívalu obvyklých líčení zapomíná, jak mimořádná taková přátelství vlastně byla.

Takže jsem jel ven a bydlel pár dní s Jackem. Locke, jeho žena i rodina odjeli za příbuznými a Jacka nechali hlídat dům. Pár let nato, po nějaké nejasné akci v Palo Alto, jsem k tomu domu zavezl Teda Berrigana a Alici Notleyovou, básníky a kamarády, co tehdy žili v Bolinas, prostě abych jim ukázal, kde se konaly ty večírky, kde často pobýval Jack, kde se scházeli Gary Snyder, Phil Whalen, Allen a Peter a celý ten dávný spolek. To tady se konal ten velký večírek na oslavu Garyho první cesty do Japonska, který končil tím, že jsme se na Stinson Beach vrhali do příboje a Lew Welch sbíral mušle na rychlý oběd. To v téhle chatce s otevřenými okny Jack seděl a poslouchal dětské řeči Eda Dorna a sledoval kolibříka, který se bezchybně vznášel přesně v tom místě současně uvnitř i vně okenního rámu, jako by taky poslouchal. Jack měl v ruce svůj malý kroužkový zápisník, seděl a zapisoval, všechno si to načrtával slovy.

A teď jsme tedy v šeru stáli na ulici a dívali se nahoru na dům – chatka stála výš v kopci vzadu za domem, takže nebyla vidět – ve vlhkém vzduchu visela příjemná pronikavá eukalyptová vůně. Dveře na verandu vybíhající z domu se na chvilku otevřely a někdo podle všeho řekl něco, co jsem zjevně slyšel špatně. Přesto jsem mu poděkoval, řekl jsem, že máme před sebou ještě pár mil, takže nemůžeme jít dál, myslel jsem si totiž, že nás zve. Ta doba, kdy jsem to tam znával, kdy jako by nakonec záleželo jen na našich vlastních životech, byla dávno pryč. Jack byl mrtvý a Neal taky. My všichni jsme se vlastně ani moc nezměnili, jen zestárli.

Když jsme se vrátili do auta, Alice a Ted se smáli. Ukázalo se, že ten člověk v domě nás vůbec nezval dál. Říkal: „Koukejte zmizet, nebo zavolám policii.“ Tak mi to Alice s Tedem líčili. Je zvláštní, že jsem si to mohl splést s přátelským pozváním, ale každopádně to bylo povědomé uvítání.

Ed Dorn mluví o tom, že Jack zužitkoval zájmeno „já“ tak různorodě, že dnes jeho použití nezbytně vyvolává podstatné pochybnosti. Co víc se dá udělat? Přitáhnul si ho tak těsně, jak asi vůbec šlo, ale přitom nevyloučil vnější svět. Když jsem o něm slyšel poprvé, vylíčili mi ho jako spisovatele, který sepsal tisíc stran prózy, v níž jedinou vnější, předmětnou aktivitu představuje zhasínání a rozsvěcení neonu nad portálem obchodu. Určitě byl konkrétnější a vy si to už nějak přeberete, jak se říká. Myslím teď na jeho hlas, na poslech klidný, trochu tišší, matoucí, nijak průbojný. Mírný, řekl bych, aniž by to měl v úmyslu.

Po mém krátkém vězeňském incidentu mi Jack radil, jak se zachovat, kdyby mě uvěznili znovu. Měl jsem říct policii, že jsem spisovatel, a oni by si to pak mohli ověřit ve veřejné knihovně. Myslím, že doopravdy věřil, že by to udělali. On sám se v té době mohl vykázat svým prvním románem Maloměsto, velkoměsto. Měl pocit, že spisovatelé jsou požehnaní lidé, a já to cítil stejně. Myslím si to i po skoro čtyřiceti letech. Pokud znáte moc Doktora Saxe, to, jak se nepochopitelný svět, v němž je člověk současně mladý a bezmocný, může proměnit v zabezpečenou enklávu – jako kruh kolem táborového ohně nebo rodina –, pak uvidíte, jak Jack Kerouac svou mocí povolal svět do zjevného společenství, doslova ho přinesla těm z nás, kdo by si jinak připadali vyloučení. Mluvil o tom, že doufá napsat řadu románů, které budou vyprávět stále se rozrůstající příběh jeho rodiny, jako Zola, ale jeho „rodina“ byli lidé v jeho životě. To proto pro něj tolik znamenala Mamére, matka, která ho tak uzavírala před světem? Bránila davům těch z nás, kdo se dožadovali jeho nezkalené pozornosti, aby ho dočista vyčerpaly? Mám rád Ginsbergovu historku o tom, jak se ho o pár let později snažili navštívit na Floridě. Přišel s Peterem a Gregorym k domu, ale když zaklepali, otevřela jim matka a odmítla je pustit dál. „Jděte pryč,“ řekla jim, „vy kluci mizerní. Můj Jack je hodný chlapec. Nechte ho na pokoji.“

Jistě, jeho souputníci v psaní tehdy měli až příliš často dojem, že jeho dílo nemá žádnou určující filosofii, nedá se z něj vytáhnout jasný „smysl“ atd. Už tenkrát ale bylo tak zřetelné, jak se liší od románů jako Dobrodružství Augieho Marche Saula Bellowa s kondenzovaným dějem a postavami jako „příklady“ nebo od pozdější „dospělé“ „dětské knihy“ Kdo chytá v žitě. Jackovo psaní, to byl úplně jiný příběh. Společného měli to, že chtěli „pojmout“ všechno, co zachytily smysly, a taky to dělali, reagovat na spletitost nároků dané chvíle, vědět co a jak, tak jako v jazzu, a ne jen vidět co a jak, jak tehdy požadovalo autoritářské psaní a kritika. „Základy spontánní prózy“ vyšly poprvé v sedmém a posledním čísle Black Mountain Review (podzim 1957). Byl jsem tehdy šéfredaktorem a mým kolegou v redakci se právě stal Allen Ginsberg, připojil se tak k Charlesi Olsonovi a dalším. Takže takzvaná škola Black Mountain se spojila s beatniky a Jackův „Říjen v železniční zemi“, vynikající ukázka toho, k čemu vyzývá jeho zmíněný manifest, vyšel společně s Philipem Whalenem, Michaelem McClurem, Williamem Burroughsem, Garym Snyderem a Hubertem Selbym Jr. Jednoduše řečeno, my všichni jsme věřili, že bez ohledu na to, jaký způsob nebo formu psaní bychom mohli zvolit, jeho nejpřiléhavější prostředky nalezneme tím, jak právě píšeme, jak tady a teď hledáme způsob, jak se vyslovit. Žádná předchozí „forma“ či předem utvořená idea by nikdy nezafungovaly stejně. Dalo se to přirovnat k jazzu. Naše všem zjevné životy byly důkazem.

Bezpochyby nás to hodně stálo. My všichni (včetně Jacka) jsme v tom či onom konkrétním smyslu byli ti „kluci mizerní“ z představ Mamére. Měli jsme za to, že jsme upřímní, jak se říká, věrní svým kořenům a osobnostem, že se vymaňujeme z literárních zvyklostí a předurčujících společenských faktorů, kterým podle nás čelila zvlášť naše generace. Riskovali jsme a brali ten risk jako vyznamenání. Bezpečí v jakékoli podobě bylo sprosté slovo.

Tahle kniha tedy shromažďuje to, o co vždycky šlo: být spolu, dívat se kolem sebe, dumat o životě, mít starost o svoje přátele, a konečně vydělávat na živobytí pro sebe a pro ty, koho milujeme. Je to svět péče, která není investicí, obyčejných důvěrností, domáckých radostí. Jak vzdálené stylu doby s tou její opatrnou kulturou a rozpačitým uměním se zdá to Jackovo. Kde byla ta opatrná „literatura“, když ten svět doopravdy skončil, ke všemu s eliotovským „zakňouráním“ a navzdory tomu, že se všichni tvářili jakoby nic? Jack to všechno snášel, využívání jeho slávy, jeho psaní, jeho života. Snažil se dál si dělat svoje ještě dlouho po tom, kdy už podle všeho nikdo neposlouchal. To nemohl snášet navěky. Tom Clark ve svém životopisu Jacka Kerouaca zdůrazňuje, že časopisy jako Escapade patřily k těm nemnoha, které vůči němu neměly předsudky. To, co pro ně psal, v sobě mělo zaujetí „skutečným životem“ – „skutečnými věcmi a skutečnými lidmi“. „… chci mluvit za věci,“ odpověděl na jízlivou otázku Bena Hechta v „Beatific“. A to taky udělal – jednou provždy a navěky.

Robert Creeley

Corrolla, Severní Karolína

8. dubna 1993

Zobraziť diskusiu (0)