Účastnil se španělské občanské války, jako vojenský lékař působil v Číně nebo v Barmě, na Kubě usiloval o zkvalitnění péče o těhotné a o pracující na plantážích. Nejvíc ho však proslavil čin z roku 1968, kdy odmítl podepsat Moskevský protokol. „Dobrodružství zažil Kriegel za svůj život možná i více, než by si sám přál,“ říká autor Martin Groman. „V jeho povaze totiž mnoho dobrodružného nebylo. Podle pamětníků to byl člověk klidný, vyrovnaný, pevný až nesnesitelně, nejevil známky povrchního romantismu, nechyběla mu ale veselost a humor.“

Když Michal Uhl v roce 2014 navrhl Františka Kriegla na čestné občanství Prahy 2, vyvolalo to odpor především v řadách politické pravice. Pro mnohé je Kriegel hrdina roku 1968, ale padouch února 1948 a Lidových milicí. „Kniha nemá Kriegla pochopit, vyložit, obhájit, pohanět, někam stavět, nebo odněkud snímat. Má jej poznat,“ vysvětluje Groman, který se Krieglovou osobností zabývá dvacet let. „Má být především výchozím uceleným zdrojem poznání o této osobnosti československé komunistické politiky 20. století. Proto jsem se za Krieglem vědomě vydal k němu samotnému, do jeho světa, do jeho poznámek, glos, projevů, vzpomínek, záznamů, které zanechal nebo které o něm, s ním a také na něj sebrali jiní,“ dodává Groman, který popularizuje historii také v podcastu Přepište dějiny.

Groman studoval Krieglův archiv a mnoho jiných fondů, hledal zmínky o něm v memoárech, rešeršoval noviny a časopisy, natočil o Krieglovi rozhlasový dokument, napsal několik článků, ptal se pamětníků. Dochází například k tomu, že Kriegel byl vnitřně autentický, pevný v sobě, ve svém řádu. Právě tato opravdovost a až uhranutí pravdou je podle Gromana jedním ze základních aspektů Krieglova života: „Byl opravdový komunista, opravdový voják, opravdový lékař lidí i společnosti. Václav Havel se snažil najít odpověď na otázku, jestli Kriegel nakonec není tragická postava našich dějin,“ uvádí Groman. „Připomínal, že Kriegel nikdy nestál na pozicích nějaké ideologie – a je fakt, že najít v jeho textech či poznámkách pasáže zabývající se systematicky nebo hluboce třeba marxismem je téměř nemožné. Komunismus vnímal, podobně jako medicínu, prakticky, i když ne bez idealismu, jako službu lidem, snahu o zlepšení jejich života.“

Podle Gromana to s sebou neslo věci dobré a dobře známé jako například odmítnutí okupace v srpnu 1968 nebo podpis Charty 77, ale i ty problematické, jako byla pomoc při nastolení totalitního režimu v roce 1948. „Můžeme ji Krieglovi donekonečna vyčítat, ale nikdy mu ani v tom neupřeme opravdovost, vnitřní integritu, čímž jeho osud nabývá na tragičnosti, kterou v něm nacházel i Havel,“ říká Groman. „Sám byl poměrně nekomplikovaný a rovný chlap. Samozřejmě že kolísal nebo chyboval, vyvíjel se, měnil. Byla v něm jakási vnitřní opravdovost, kterou lze vyčíst z jeho slov, činů i postojů po celý život, a to i ve chvílích, kdy s nimi nelze souhlasit.“

použit text nakladatelství Paseka

Martin Groman (*1976) je novinář, publicista a doktor přes staré noviny. Už na škole sveden ke čtení zaprášených novinových svazků v knihovnách, protože se v nich najdou věci vydané, ale i nevídané. Jinak též předseda Společnosti Ferdinanda Peroutky, autor textů a knih o starých, původních komunistech a jejich zmařených iluzích. A aby se z toho nepomátl, druhou nohou stojí v rybníku obsahového marketingu, editování a copywritingu. Je spoluautorem podcastu Přepiště dějiny, který už naplnil i dva knižní svazky.

František Kriegel (1908–1979) se narodil v Haliči, odkud odešel ve dvacátých letech do Prahy, kde vystudoval medicínu. Ve 30. letech bojoval jako člen interbrigád ve španělské občanské válce jako lékař v hodnosti majora. V roce 1939 odešel vykonávat lékařskou profesi do Číny, napadené Japonskem. Od roku 1945 byl jedním z vedoucích představitelů pražské komunistické organizace a v únoru 1948 se jako organizační tajemník pražské organizace KSČ a zástupce velitele Lidových milicí podílel na komunistickém převratu. V letech 1949–1952 působil jako náměstek ministra zdravotnictví. Při antisemitské čistce ve vedení strany byl z funkce odvolán a skončil jako závodní lékař v Tatře Smíchov. Počátkem šedesátých let odjel jako poradce kubánské vlády pomáhat organizovat kubánské zdravotnictví. V roce 1964 byl zvolen za KSČ do Národního shromáždění ČSSR za hlavní město Praha a současně pracoval jako primář lůžkového oddělení Výzkumného ústavu chorob revmatických v Praze. Stal se členem předsednictva Národního shromáždění a předsedou jeho zahraničního výboru a byl také zvolen členem Ústředního výboru KSČ. V období duben–srpen 1968 byl i členem předsednictva ÚV KSČ a také předsedou Národní fronty. Po invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu byl spolu s dalšími vedoucími československými komunistickými politiky unesen do SSSR, kde jako jediný člen československé delegace odmítl podepsat tzv. Moskevský protokol. Na podzim 1968 coby řadový poslanec hlasoval jako jeden z mála proti smlouvě o pobytu sovětských vojsk v ČSSR. Z KSČ byl vyloučen 30. května 1969. Patřil mezi první signatáře Charty 77.

Zobraziť diskusiu (0)