Předmluva (ukázky)

Hlasité jaro 1962

Šedesátá léta dvacátého století. Doba největšího civilizačního rozmachu, kdy lze konečně plně zužitkovat technologické novinky vzniklé během dvou světových válek. Na začátku dekády vyhlásí americký prezident J. F. Kennedy, že do jejího konce budou Američané na Měsíci, a skutečně se to podaří, což je nevídaný úspěch. Nastupují nové technologie, plasty, mění se způsob života (zásadně klesá proporce lidí žijících na venkově a živících se zemědělstvím), přicházejí nové styly hudby a oblékání, mění se společenská nálada, „The times, they are a-changin’“, jak zpívá Bob Dylan.

V zemědělství nastává „zelená revoluce“, kdy se díky kombinaci šlechtění, hnojení a efektivnímu boji proti škůdcům daří zásadně zvyšovat výnosy a uživit tak raketově rostoucí populaci. Pokroku, zdá se, nic nestojí v cestě a lidstvo čekají zářné zítřky — je těžké nepropadnout technooptimismu. V této době se však zároveň začínají ozývat hlasy upozorňující na rub pokroku. Technologie totiž ukázaly svou ničivou sílu v nedávno skončené válce a hrozba jaderné katastrofy se vznáší jako temný stín nad jinak optimistickými šedesátými léty. Zároveň si lidé začínají uvědomovat, že růst lidské populace a jejího blahobytu, umožněný právě převratnými technologiemi, se negativně projevuje na životním prostředí. Hlasy ve prospěch ochrany přírody se sice ozývaly už v předchozích dekádách, tehdy však byly motivované spíš romantickým sentimentem nad lokálně mizející divočinou. Teprve v šedesátých letech naplno zazní obava, že ten krásný technologický pokrok může nenávratně poškodit svět, v němž žijeme.

Kniha Rachel Carsonové Tiché jaro (originální název Silent Spring je někdy do češtiny překládán také jako „Mlčící jaro“) je z tohoto hlediska vůbec nejdůležitější. Upozorňuje velmi naléhavě a zároveň vědecky fundovaně na potenciální problémy, plynoucí hlavně z nadužívání různých chemikálií. Přesvědčivě ukazuje, jak prostředky určené k hubení škůdců vstupují do prostředí, otravují půdu a vodu a prostřednictvím potravních řetězců se akumulují v rostlinách i živočiších a rozvracejí jejich fyziologické pochody.

Kniha je zaměřená hlavně na tento specifický typ poškození životního prostředí, ale její apelativní význam je mnohem větší — upozorňuje totiž na možnost, že cesta pokroku je provázena pozvolnými, často neviditelnými, ale v důsledku nevratnými změnami přírodního světa, které mohou vést k tomu, že svět se stane neobyvatelným nejen pro rostliny a zvířata, ale i pro nás samé.

Kniha vzbudila v roce svého vydání obrovský rozruch. Tvrdá kritika ze strany chemického průmyslu na sebe nenechala dlouho čekat. Kritici vcelku očekávatelně hájili chemický boj proti škůdcům tím, že vyčíslovali, kolik úrody pesticidy zachrání, k jakým ekonomickým ziskům to vede a kolik lidí to uživí navíc oproti situaci, kdy bychom pesticidy nepoužívali. Rachel Carsonová byla dehonestována, její odpůrci poukazovali například na její nedostatečné vzdělání v daném oboru (studovala mořskou biologii), nicméně autorka se svými vydavateli byla docela dobře připravena — jednotlivé kapitoly knihy detailně konzultovala s experty a vše podpořila odkazy na konkrétní výzkumy. Negativní ohlasy navíc fungovaly jako skvělá reklama, takže se o knize začalo mluvit a takto vzbuzený celosvětový zájem postupně vedl k řadě nejrůznějších změn, včetně zákazu toho nejpoužívanějšího pesticidu, totiž DDT. Kniha Tiché jaro se tak stala možná nejdůležitější knihou o životním prostředí vůbec. Environmentální povědomí se stalo globálním a už to tak zůstalo.

..…………….

Ekologická a environmentální situace už není jednoduše interpretovatelná jako konflikt mezi čistou, skvěle vybalancovanou přírodou a na straně druhé člověkem, který do ní jen negativně zasahuje. Mluví se o tom, že žijeme v období antropocénu, který je charakterizován jako doba, kdy vliv člověka je celoplanetární a srovnatelný s běžnými geologickými činiteli. Hlavní náhled antropocénního uvažování však je, že příroda je s člověkem a lidskou civilizací a kulturou už tisíce let beznadějně zapletená a že nejrůznější lidské vlivy jsou zkrátka součástí jedné společné planetární dynamiky. Příroda i lidská civilizace se mění, často nepředpověditelným způsobem, přičemž čím dál větší roli hrají změny v pravém slova smyslu ekologické, tedy změny interakcí mezi organismy, včetně interakcí mezi (novými) predátory a jejich kořistí nebo mezi novými patogeny a jejich hostiteli. Z dnešního hlediska se tak některá doporučení Rachel Carsonové jeví jako překonaná nebo aspoň potenciálně problematická — Carsonová nepopírala nutnost regulovat škůdce, ale doporučovala biologickou regulaci pomocí přirozených nepřátel, namísto pesticidů. Za těch pár dekád jsme se o biologické regulaci leccos naučili a je zřejmé, že občas to funguje, jindy se to však může vymknout z rukou a způsobit třeba i větší škody než rozumné použití pesticidů. To ovšem na apelu Tichého jara nic nemění — jen dnes víme, že svět je složitější a jednoduchá řešení ekologických problémů neexistují. Kniha Tiché jaro je plná poměrně detailních, až téměř technických informací o konkrétních pesticidech a jejich účincích, varujících kazuistik a příkladů. V tomto ohledu je zajímavá, ale pochopitelně — po šedesáti letech — ne zcela aktuální; je klíčovým svědectvím doby, dnes však jsme jinde, a ač je problematika pesticidů a obecně nových chemických látek v ekosystémech pořád živá, posunula se zcela zásadně. Jiné jsou samotné pesticidy, způsob jejich použití, jejich testování, kontrola a zkrátka veškerá věda i logistika kolem nich. Kniha nicméně zůstává relevantní v jiném ohledu. Ukazuje, že chápání světa prostřednictvím kupeckých počtů, číselně vyjádřených nákladů a výnosů, může být mírně řečeno zavádějící, v horším případě přímo cestou do pekel.

……………..

David Storch

Zobraziť diskusiu (0)