Má název Ti, kteří se rozhodli a ruku v ruce ji zpracovali etnoložka Alena Lochmannová a soudní lékař Miroslav Šafr. Má 650 stran a také logicky ne úplně příjemnou fotografickou přílohu. Kniha je komplexní a postupuje od historie sebevražednosti přes kapitoly jako Typologie sebevražd nebo Sebevražda a víra až třeba ke kapitolám nazvaným lakonicky Proč? Jak? Kde? Kdy? Dojde i na informace o tom, jak se sebevraždy vyšetřují.

V závěru knihy je rozsáhlá část, kterou člověk listuje a pročítá skutečně se zatajeným dechem. Kapitola Umění rozloučit se uvádí jako faksimile dopisy na rozloučenou. Ty fatální texty, psané většinou roztřesenou rukou. Texty plné omluv, poděkování, žádostí o prominutí. Texty sdělující, proč už to nejde dál. Nechci bez ní žít. Psychická nemoc mě dovedla až sem. Život pro mě ztratil smysl. Tu fyzickou bolest už nedokážu dál snášet. Udělal jsem něco, co mi už nikdo nikdy neodpustí. Beze mě vám bude líp. Nechoďte na půdu. To vše ve věkovém rozpětí 19 – 90 let.

Vzít si život je tím nejkrajnějším řešením lidské existence. U nás je zdokumentováno ročně něco kolem 1300 případů (kolem roku 1970 to byl dvojnásobek). Tedy každý den se pro sebevraždu rozhodnou průměrně 3 – 4 lidé. Pro srovnání – na následky dopravních nehod zemře v ČR ročně zhruba 500 osob. Na život si sahají 4× víc muži než ženy. A Český statistický úřad dodá i další drsnou řeč čísel. Nejvíc lidí se stále věší, víc a víc se jich tráví, zastřelení volí jen 1 % případů. A pokud jde o roční dobu, není to ani listopad, ani vánoční prosinec, ale je to jaro a začátek léta.

Publikace ani debaty o sebevraždách neznamenají nějaké vyžívání se v morbidnosti. Je to ale přítomná skutečnost, která se každodenně vkrádá do našeho živého světa. Tím, že o sebevraždách vyjde kniha, pochopitelně z našeho světa nezmizí. Ale třeba jí v některých případech půjde lépe předejít, v jiných (těch nevyléčitelně nemocných) zcivilizovat a důstojně umožnit.

Zobraziť diskusiu (0)