Letošní ročník ankety, v níž hlasovalo 163 respondentů, nabídl tipy na více než 250 knížek.

V Top 10 Knihy roku se ještě objevily: Dějiny lidí, Bel"letrie Ladislava Klímy (Sebrané spisy V.), Teigeho Deníky 1912–1925, rozhovor s Petrem Pithartem Podnik s nejistým koncem, Kazuo Ishiguro a jeho Klára a Slunce, kadiš za manželku básníka a spisovatele Miloše Doležala Jana bude brzy sbírat lipový květ, další Doležal 1945: Léto běsů a novinka Petry Dvořákové Zahrada.

Tady tři znímky o třech premiantech. Nejprve ojedinělá kritika Bílé Vody. Tu napsala Barbora Čiháková z Ústavu pro českou literaturu AV pro Revolver Revue. Tady krtičká ukázka z dlouhého textu Modus moriendi literatury RR podzim a zima 2022:

Kompozice Bílé Vody nepřináší nic jiného než mnohokrát osvědčený model – minulost pro jednu kapitolu, pro druhou současnost a vše porůznu prokládat kvazidokumenty či fiktivní korespondencí. Už to vypovídá o nepůvodnosti. V Bílé vodě se také prostřednictvím postavy Leny, jejíž principy jednání jsou totožné s hlavní postavou Tučkové Žítkovských bohyň, dozvídáme, že v Polsku žijí radikální katolíci, že nejen totalitní režim, ale i současná církev ostrakizuje ženy, a hlavně – že pro kohokoli s tragickým osudem není v katolické církvi místo jinde než na okraji a víra přichází jen jako vyústění radikálního traumatu. Přinejmenším dvě hrdinky jsou v této knize znásilněné či zneužívané, jedné umřelo dítě, jiná šla na potrat, proti vůli rodiny, tahle vyrůstala v nouzi a bez vzdělání, tamta chlastala, tenhle fetoval, nikdo nemá rodinné zázemí, všechno v krvi, brutalitě, zmaru a bídě, ale – dopadne to šťastně a i ta ztracená soška (kriminální zápletka) se díky Panně Marii najde. Jenže žádná „kontroverze“ sama o sobě velký román nedělá a literatura neslouží k nápravě společenských či historických křivd, v tom je zpravidla spíše neužitečná. Kdyby nic jiného – víra v Boha, církev, svěcení žen na kněze, nic z toho by nemělo být používáno pouze účelově. To však nejen Tučkovou, ale ani její recenzenty příliš netrápí – obdobně jako je netrápí, že veškeré literární otázky tak odsouvají stranou.

....................

Teď něco k Životicím od Kláry Kubíčkové z časopisu Vlasta:

Vznikl dokumentární román na pomezí žánrů, který beletrizuje archivní materiály, ale podobným stylem jako Šikmý kostel nabízí čtenáři i pocity a východiska žen a dětí postižených rodin nebo dává nahlédnout do myšlenkových pochodů mužů, kteří stáli na straně bezpráví: starosty a hospodského Životic, který bez skrupulí hostil gestapáky, místního policejního pohlavára, který si masakrem vyřizoval osobní účty, nebo velitele partyzánů, který stál za zpackanou diverzní akcí, na niž masakr reagoval.

Životice nejsou v pravém slova smyslu románem, nebýt Lednické předchozích úspěchů s Šikmým kostelem, zřejmě by zapadly jako poctivě zpracovaný nicméně vlastivědný materiál určený třeba pro havířovské muzeum životické tragédie. A byla by to škoda – protože právě takové knihy potřebujeme, abychom pochopili, že Lidice nestály samy o sobě, že takových Lidic nebo Životic je v naší historii mnohem víc.

...................

A nakonec Pustá země a prof. Martin Hilský z časopisu Host 9/2022:

Pustá země i Odysseus znamenaly rozchod s tradicí devatenáctého století a jejich téměř současné uveřejnění lze chápat jako inauguraci nové éry v poezii a próze. Obě díla byla prostoupena vizí moderního velkoměsta, obě byla výrazem myšlení dvacátého století — převratné objevy psychologie, antropologie a filozofie v nich nebyly pouze reflektovány, ale pronikly až do jejich umělecké metody. Zatímco však půdorys Odyssea je určen homérským eposem a má pevnou zápletku, Eliotova Pustá země se proměňuje ve sled více či méně izolovaných obrazů a vizí, které získávají estetickou jednotu opakováním několika nosných motivů — především motivu neplodné, pusté země a její možné regenerace.

Thomas Stearns Eliot (1888—1965), původně Američan ze St. Louis, stát Missouri, se před první světovou válkou usadil v Anglii a o své velké básni začal uvažovat na jaře roku 1917. Nebyl tehdy světoznámým básníkem a kritikem, ale zaměstnancem zahraničního oddělení Lloydovy banky v Londýně. Svědomitý, až úzkostlivě pečlivý, vždy bezvadně oblečený bankovní úředník T. S. Eliot přicházel do práce v půl desáté ráno, pracovní doba mu končila o půl šesté a jednou do měsíce pracoval rovněž celou sobotu. Na obědy chodil do Bakerovy laciné restaurace, občas navštívil vinárnu v Cowper’s Court. Fragmenty jeho budoucí velké básně vznikaly po pracovní době a v průběhu několika roků jen zvolna dostávaly tvar.

Zobraziť diskusiu (0)