Samuel Shem, je pseudonym Stephena Bermana, amerického psychiatra, romanopisce, dramatika, esejisty a aktivisty. Je absolventem Harvard College, na jejíž lékařské fakultě také 35 let profesně působil. K napsání dnes již legendární knihy Dům Páně, jej inspirovala stáž v nemocnici Beth Israel Hospital. Do češtiny byly přeloženy i další jeho úspěšné knihy z lékařského prostředí Hora hoře a Duch místa. A teď také Čtvrtá nejlepší nemocnice v Americe.

Mnoho let po událostech v Domu Páně nalákají mocní šéfové Tlusťocha, aby přijal místo v Nejlepší nemocnici, která ovšem už není nej, ale v hodnocení nemocnic Spojených států klesla na čtvrté místo. Tlusťoch přesvědčil svou starou partu doktorů, aby se k němu připojili a učili novou generaci stážistů a rezidentů. V moderním lékařském prostředí ovládaném počítači a zkorumpovaném penězi se doktoři Basch, Chuck, Prcek, Žíznivá čára Eddie a Hyper Hooper s pomocí humoru a ironie brání bezcitné nemocniční administrativě a nemilosrdné elektronické databázi a mají jediný cíl: vrátit do lékařské péče lidskost. Fascinující, srdceryvný a zároveň úsměvný příběh o tom, jak se americká lékařská péče i lékaři sami za posledních třicet let proměnili. Samuel Shem: Čtvrtá nejlepší nemocnice v Americe.

……………..

„Jeden z nejpodivuhodnějších mužů, kteří kdy žili,“ ocenil Guillaume Apollinaire markýze de Sade. Božský markýz strávil poměrně značnou část svého života ve vězení. Tam se taky stal spisovatelem. Naučil se tomu na dopisech, které odtud psal svým blízkým. Kolem díla žádného jiného spisovatele se nevedlo tolik sporů. Ještě asi 150 let po jeho smrti byl v jeho rodné zemi odsouzen nakladatel Pauvert za vydání 120 dnů Sodomy a dalších tří děl. Markýz de Sade si byl dobře vědom svého postavení pobuřovatele, o čemž svědčí jeho vzkaz: „Obracím se pouze k těm, kteří jsou schopni mi naslouchat, jim při četbě nehrozí nebezpečí.“

U pěti kratších próz z pera známého francouzského autora 18. a počátku 19. století jde o texty, které Sade – na rozdíl od velké části svého díla – podepsal vlastním jménem. Člověk v jeho pojetí je předurčen ke zlu a snaha o ctnost je trestána; v povídkách shromážděných do tohoto svazku však dodává příběhům jistý moralistní rámec: útrapy způsobené nevinnosti neřestí jsou prezentovány jako výstraha. Kultivovaný styl příběhů staví markýze de Sade do zcela jiného světla, než v jakém jsme ho dosud znali. Svazek uzavírá zasvěcený doslov Jindřicha Veselého. Donatien Alphonse François čili markýz de Sade: Kruté morality.

…………….

Na třiceti stránkách toho zvládne víc než většina jiných v celém dlouhém románu ‒ i tak mimo jiné zhodnotila švédská akademie svůj verdikt, když kanadské spisovatelce udělila jako třinácté ženě v historii v roce 2013 Nobelovu cenu za literaturu. Alice Munroová se systematicky věnuje krajině svého srdce Ontariu a mezilidským vztahům. Její hrdinové jsou s tímto krajem neodmyslitelně spjati ‒ podobně jako hrdinové jižanských autorů Faulknera či O´Connorové. Dnes její nejsilnější příběhy, vzhledem k jejímu věku, směřují ke stárnutí a starým lidem obecně. Někteří kritici ji dokonce považují za kanadského Čechova.

Každá povídka Alice Munroové je jako rozlehlé sídlo s mnoha místnostmi. A každý pokoj tohoto sídla je dokonale zařízený nábytkem a prodchnutý osobností tamních obyvatel. Je tu žena, která se po milování pohádá se svým milencem a najednou se ocitá na hraně okamžiku, který pro vztah může znamenat absolutní konec, anebo jen začátek další etapy. Je tu dívka, která kvůli nehezké tváři a postavě platí chlapcům, aby se s ní vyspali, což se rychle obrátí proti ní, když ji začnou vydírat. Je tu vdova, která přijíždí na Skotskou vrchovinu a zjišťuje, že její manžel byl možná někým docela jiným, než si celý život myslela. Možná. To slovo je v tvorbě kanadské povídkářky podstatné, její příběhy nejsou jednoznačné. Jsou plné náznaků, nedořečených věcí a tutlaných tajemství. Náhody, nečekaná setkání i všední události se v jejím nesentimentálním podání proměňují v tajemné komnaty lidských osudů. Alice Munroová: Přítelkyně z mládí.

………..

„Zdá se, že člověk stále jen sám sobě uniká, od toho, co je, od toho, kam jde. Utíká od všeho – od vesmíru, od denního života, od umírání a rození. Je to zvláštní, že si nikdy neuvědomíme, že jakkoliv daleko můžeme od sebe utéci, jakkoliv daleko se můžeme vzdálit, dobrovolně, vědomě nebo nevědomě, tak konflikt, potěšení, bolest, strach a podobné stavy jsou zde stále. Nakonec převládnou. Nemůžete tomu uniknout, můj příteli. Nemůžete uniknout tomuto hlubokému, neuchopitelnému zmatku, dokud tomu opravdu nevěnujete svoje myšlení.“ Tolik Jiddu Krishnamurtí, originální myslitel, který se narodil v Indii na konci 19. století. Přestože jsou jeho začátky spojené s madame Blavatskou a teosofickým učením, Krishnamurtí se nakonec dopracoval k velmi osobitému pojetí osvobozování člověka od jeho vlastního utkvělého myšlení. O co Indovi šlo ukazuje citlivě sestavená kniha textů, probírající jednotlivé životní oblasti od otázek po smyslu života, přes sebepoznání a orientaci v pocitech, k zemitějším tématům jako práce, vzdělání a peníze, až se dostává i ke kapitole věnované vztahům, ať už partnerským, společenským nebo vztahu s přírodou a se Zemí. Jejich autor se nehlásí k žádné duchovní tradici a přináší nadšené svědectví o tom, že vést šťastný a blažený život je možné. Cestu k němu nedláždí žádné zaručené návody, nýbrž nutnost projít radikální vnitřní proměnou, jejímž strůjcem se musí stát každý sám za sebe. Jiddu Krishnamurtí: Co děláte se svým životem?

………..

Když byl Napoleon po bitvě u Waterloo v roce 1815 internován na vzdáleném ostrově Svatá Helena, doprovázel ho mimo jiné věrný hrabě de Las Cases. Po celou dobu svého pobytu na ostrově zaznamenával do deníku Napoleonovy vzpomínky, úvahy a myšlenky. Vyhnaný bývalý císař se hodně soustředil na „poslední dějství“ svého životního dramatu – útěk z Elby, závěrečných „sto dnů“ svého panování a osudnou bitvu –, ale věnoval se i šťastnějším dobám své dráhy, literatuře, dějinám a dalším tématům. A protože je kniha psána živým, kultivovaným jazykem, zdaleka není jen historickým dokumentem, ale patří do klasické francouzské literatury stejně jako další proslulé memoáry. Český překlad byl pořízen jako první s přihlédnutím k novému francouzskému vydání podle původního rukopisu, objeveného teprve v nedávné době. Přeložil, úvodní studii napsal a poznámkami opatřil Aleš Pohorský. Napoleon Bonaparte: Memoriál ze svaté Heleny.

………….

To takhle jednou na hradě Bítov, na setkání českých básníků, vypráví Ivan Martin Jirous o magické síle poezie:

„To bylo v roce 81, kdy nás imrvére zatýkali, CPZetky a tak, a jednou, poněvadž jsem byl ožralej jako prase, tak jsem blbec zašel do Slávie a tam mě samozřejmě chytili, Šimák, Duchač, Dvořák a odtáhli mě na Barťák. Měl jsem u sebe nějaký lejstra a kazety, který se jim neměly dostat do ruky, takže jsme přišli na Barťák a voni řekli: ‚Pane Jirous, vysypte to z tý igelitky.‘ Já to vysypal a zeptal jsem se jich: ‚Prosím vás, pánové, jen tak pro zajímavost, proč jsem tady?" A voni říkali: ‚Pane Jirous, vy píšete texty Psím vojákům.‘ A já jsem říkal: ‚Ježíšmarjá, vy jste vopravdu úplně blbí. Já nepíšu texty Psím vojákům, samozřejmě vím, kdo je píše, to vám neřeknu, ale prosím vás, když jsem tady byl naposledy před 14 dny, tak jsem napsal báseň. Já vám ji teď řeknu, a jestli nejste úplně blbí, jakože asi jste, tak pochopíte, že mám úplně jinou poetiku.‘ A voni říkali: ‚Tak nám to řekněte, pane Jirousi.‘ Tak jsem jim to řek', ta báseň je ze sbírky Magorova mystická růžez roku 81 a jmenuje se Cela číslo 20: Tak jsem jim to řek' a voni na mě koukali ty tři zabijáci jak na hada, jak na ropuchu, pak Šimák takhle vzal tu moji igelitku, shrnul to všechno zpátky do tašky a řekl: ‚Pane Jirousi, pojďte.‘ Vodved' mě dolů k vrátnici a říká: ‚Vypadněte!‘ Takže jsem vodkráčel a potkal jsem Vlastu Třešňáka, kterej v tý době dělal skladníka v Řempu, a říkal jsem: ‚Ty vole, poslouchej, co se mi stalo!" Zarecitoval jsem mu to a on říkal: ‚Ty vole, napiš mi to! Já až tam budu příště, tak budu říkat, hele, když jsem tady byl posledně, tak jsem napsal tuhle báseň...‘“ Vychází výbor z Jirousovy poezie právě z 80. let. Název? Magorova krabička.

Zobraziť diskusiu (0)