Tomáš Weiss
15.8.2023
Kolik času denně věnujete přemýšlení?
Mezi životopisci Simone Weilové (1909–1943) se ujal rituální zvyk charakterizovat její život sérií protikladů: anarchistka vyznávající konzervativní ideály, pacifistka, jež se zapojila do španělské občanské války, světice, jež odmítla křest, mystička, a přitom militantní odborářka, francouzská Židovka pohřbená v katolické sekci anglického hřbitova, učitelka, jež považovala řešení problému za nedůležité, svéhlavá myslitelka, jež přitom prosazovala zahlazení osobního já — a v seznamu paradoxů, které Weilová ztělesňovala, by se dalo pokračovat.
Spíše než za myšlenkové a životní rozpory — byť se někdy jedná i o ně — má smysl chápat tyto protiklady jako výzvy k zamyšlení nad jejím životem i dílem. Do deníku si zapsala, že „náležitou metodou filozofie je jasně uchopit neřešitelné problémy v celé jejich neřešitelnosti a poté je jednoduše kontemplovat, upřeně a neúnavně, rok za rokem, bez jakýchkoli nadějí, a trpělivě čekat“.
Podle tohoto kritéria, soudila, „je filozofů málo — sotva pár“. Nepřekvapí nás, že poslání filozofa je podle Weilové krajně náročné: prohlásila je za „výlučnou záležitost jednání a praxe“. V tom viděla důvod, proč je o filozofi i tak obtížné psát — připadalo jí to podobné jako psát „traktát o tenise či běhu“ —, ale současně zde tkví příčina, proč je její život prostoupen rozpory. Odhalují se v nich nevyhnutelná napětí života, který kladl tak ohromnou váhu na sloučení ideálů s praxí — a v této snaze musel dříve či později selhat.
Její úsilí o překlenutí těchto rozporů i povaha ideálů, jimiž byla ve svém konání prodchnuta, si však žádají naši pozornost. V důrazu, který kladla na přijetí důsledků pravdivého zjištění, byla stejně jedinečná jako v důrazu na sloučení ideálů s činy. Jak si od ní její studentky mnohokrát vyslechly, nesnášela kompromis ve vztahu k druhým lidem i k vlastnímu já. Pobyt v její společnosti s sebou proto nutně a zcela oprávněně nese pocit hlubokého zneklidnění. V míře, jež je v moderní době — ale vlastně v jakékoli době — vzácností, Simone Weilová plně obývala svou filozofii.
Konec Simone Weilové — řečeno slovy koronerovy zprávy o smrti jezuitského kněze v Camusově Moru — zůstává „nejasným případem“. Smrt pro ni nebyla filozofickým prostředkem ani cílem, nýbrž možným důsledkem provádění filozofie, pokud filozofii chápeme jako způsob života (a ne akademickou disciplínu). Jak to vyjádřil současný filozof Costica Bradatan: „Ve filozofování nejde o přemýšlení, mluvení ani psaní, (...) nýbrž o cosi jiného: dát své tělo všanc.“
Stejně jako Sókratés či Seneca, Benedict Spinoza či Jan Patočka nás Simone Weilová nutí připomenout si cenu filozofického života a jeho smysl. Dobře vím, že takovéto nároky na sebe může klást jen málokdo. Weilová (jak napsal Stanley Cavell) byla jedinečná tím, že se odmítala „nechat odvést“ od životní skutečnosti. Avšak tato neochota nechat se rozptýlit a svést je darem či prokletím, který by většina z nás s radostí odmítla. Tak to prostě je a možná to tak musí být.
Robert Zaretsky
překlad Martin Pokorný
