ČERVEN 2018

Koupil jsem starou dřevěnou plachetnici v Norsku. Po jiných lodích jsem se dívat nejezdil, žádné jiné jsem nehledal. S nikým jsem se o tom nebavil, nevyptával jsem se známých a kamarádů, co si mám koupit. Která loď by byla nejlepší. Neposílal jsem nikomu fotky z inzerátů, co si o té a té myslí. Neříkal jsem nikomu, že si chci koupit plachetnici a obeplout s ní svět. Protože jsem věděl, že žádnej svět neobepluju, tak o tom nebudu vykládat, když stejně kolem světa nepopluju.

Zbyly mi nějaké peníze z rybolovu na Aljašce. Věděl jsem, že už se tam nevrátím. Po osmi letech, kdy většina rybářů, kapitánů, co jsem s nima chytal, šla do důchodu a pověsila řemeslo na hřebík. Že je to děsně daleko, když mám malé děti a šťastné manželství.

Věděl jsem, že to je moje poslední sezona, i když jsem mohl mít práci na další roky. Viděl jsem, že už toho umím víc než kapitáni a kluci z posádky. Že pro mě je na Aljašce jen jedna cesta, a to začít chytat se svojí lodí, ale to nešlo. Chyběly mi potřebný papíry, abych tu byl legálně, abych mohl koupit loď. A nebavilo mě se vykrucovat na otázky, proč si nekoupím vlastní loď s licencí, nebavilo mě už hrát tu hru, falšovat si různé dokumenty, řidičák a crewlicence.

Sice, čím déle a častěji jsem tam jezdil, tím jsem byl míň nápadnej. Jenže to nemělo budoucnost. Byla to škoda, protože to byl nejlepší job, co jsem kdy do té doby měl. A byl jsem v tom dobrej. Ale ta poslední sezona se vydařila. Vlastně byla nejlepší, jakou jsem tam zažil. Bylo dost ryb, dost jsme toho nalovili, a i cena byla slušná. Měl jsem dvanáct procent z úlovku jako skifman. To znamená, že jsem celé dlouhé dny seděl v otevřeném člunu a tahal síť od velké lodi na břeh. Pak jsme síť zavřeli. Já vyrazil od břehu, táhl velkou síť v oblouku zpět k mateřské lodi. Když se oba konce spojily a síť byla zavřená, co jsme chytili, to jsme chytili. Dlouhé dny nepřetržité práce, stále venku.

No a tak mi z téhle sezony zbyly peníze. Neválel jsem se v prachách, ale málo to taky nebylo. Jenže peníze se rozeběhnou rychle. Přijel jsem domů. Na Aljašce bojuješ s mořem, s lodí, s rybama, s posádkou. Jsi vládce moří, námořník, rybář, kapsa plná prachů, kdo je víc? A tady o tom nikdo neví. Můžu jít kácet stromy nebo stavět nějakej barák nebo opravovat jiným lidem je jich malé loďky, co s nima jezdí na přehradě.

Zahodit to všechno, co bylo dřív? Dělat někde, kde ti nějakej sráč, co by se za pár minut na lodi poblil, říká, co máš dělat…? Koupit vojetý auto, nebo nějakou starou velkou loď? Třeba si tou starou lodí na auto vydělám…?

Letadlo do Norska, na otočku na víkend. Jak snadné. Jen pár hodin v letadle. Bylo to v zimě 2018 a chcalo, jo, a samo zřejmě fičelo. Takový to normální severský počasí. Pěšky jsem došel z centra do přístavu. Ten kluk tam ještě nebyl. Loď jsem si okoukl a šel si dát kafe do obchodu. Stál jsem uvnitř, u výlohy, a pil kafe z automatu. Díval jsem se ven, na loď. No kupovat ji nemusím. Je dost dobitá. Navíc je hnusný počasí a je mi zima. Jo, a je pěkně velká: 50 feet – 15 metrů. Jenže, jak jsem tam stál a díval jsem se na ni v přístavu – líbila se mi. Nikdy jsem žádnou takovou loď neviděl. Od každé něco, ale bylo hrozně příjemné se na ni dívat. I když byla pod plachtou. I když bylo vidět, že barva se odlupuje, že je celá zelená, jak se o ni nikdo nestará. Přístav byl pěknej, pár starejch lodí, poblíž centra pěkného města. Určitě tady budou fajn lidi, co se věnují starejm lodím. Pak jsem už zahlídl, že okolo lodi chodí nějakej kluk, tak jsem zmačkal kelímek, hodil ho do koše a šel k ní.

Kris, tak se mi představil. Prohodili jsme pár vět. On zůstal na břehu a já slezl z mola – byl zrovna odliv – na loď. Prolejzal jsem palubu, on se pak ke mně připojil a otevřel vstupy do podpalubí. Sešli jsme dolů po schůdkách. Rozsvítil nějakou žárovku, já měl s sebou baterku. V lodi nebyl ani bordel, protože v ní nebylo nic. Byla úplně prázdná, vybydlená. Nějaká židle, pár latí sbouchaných jako postel. Žádný obložení stěn a lodních žeber trupu. Očesaná až na kost. Jako v břiše velryby. Aspoň bylo všechno vidět.

Moc času jsem tam nestrávil. Jenže asi to stačilo. Já už to viděl! Já měl ten pocit, jako že se už známe. Já už věděl, co a jak, co kde bude, mozek mi pracoval. Já neviděl ten bordel s rozbitým motorem. Věděl jsem od Krise, že nefunguje, že byl zaplavenej slanou vodou. Jenže mně to nevadilo. Vylezl jsem na palubu na světlo, už ne pršelo, dokonce bych už dneska řekl, že snad i slunce mezi mraky vysvitlo.

S Krisem jsem se rozloučil a domluvili jsme se na večer na pivo v baru. Chodil jsem po městě, ještě jednou jsem udělal okruh, až jsem se zase ocitnul zpátky před lodí. Já to v tu chvíli ještě sám nevěděl, ale už to bylo rozhodnutý, už to bylo daný. Loď je ženskýho tvaru, jo, jak fyzicky, tak i slovně. V angličtině by měla být středního rodu „to“, jenže to nikdo nepo užívá a vždycky je to „ona“. Takže se chlap může zamilovat. Večer v baru. Kris tam přitáhl svoji přítelkyni z Polska nebo Litvy, už nevím. Kecali jsme, pili víno, jo, byla to spíš vinárna než bar. Už jsem tam pak nikdy nebyl, i když vím, kde to bylo. Kecali jsme o lodích, o čem taky jiným. Řekl jsem mu, že zítra letím domů, ale že mu dám vědět během pár dní.

Když jsem přijel domů, manželka mi řekla, „no tak to zkus, za to nic nedáš, kromě peněz, ještě bys mi to pak připomínal, žes to nezkusil!“ Tak jsem udělal nějakej offer, dneska už vím, že by to prodal i za míň, ale co! Udělali jsme deal.