Krátké texty Petra Hrušky
Básník Petr Hruška má v současné české poezii svoje pevné místo. Umí ze světa vyhmátnout překvapivé souvztažnosti a detaily, které dokážou rozhýbat větší celky. Třeba pohnout člověkem. Ty samé kvality mívají i jeho příležitostné texty z novin a časopisů. Nebojí se mít názor, ale nikdy se jeho psaní nezvrhne do rabiátského angažování se. Umí napsat podstatné, vytrhnout ze závalu hlušiny.
Trochu jinak
Uděláme
to trochu jinak, než je obvyklé, tvrdila do telefonu redaktorka,
domlouvající se na rozhovoru o psaní básní a poezii. Když jsme se sešli
v kavárně, položila první otázku: Spíte někdy v botách? Ukázalo se, že
ono „jinak“ pro ni znamená pouze hlubší míru indiskrétnosti a větší
touhu po bizarnosti, která patrně jediná ospravedlní něco tak
nepravděpodobného, jako je rozprava s tím, kdo píše ve verších. Když
jsem navrhl, jestli by rozhovor mohla provázet alespoň jedna nebo dvě
básně, třeba těch autorů, o nichž jsem před chvílí mluvil, dozvěděl jsem
se, že pro „tohle“ se nepočítalo s místem. Ovšem – veršující podivín je
zajímavější a básně by jen komplikovaly čtivost stránky; vyřeší se to
medailonem, shrnujícím, co všechno zpovídaný napáchal.
Uděláme to
trochu jinak, než je obvyklé, řekl kameraman, když režisér
dokumentárního filmu o nepříčetnosti ostravských radních, fanaticky
odhodlaných kácet další a další stromy v centrálním parku, odsouhlasil,
že budu poukazovat na to, jak jsou ty stromy zdravé, krásné a mnohdy
i vzácné. Vylezte si do koruny toho vilínu virginského, o kterém hodláte
mluvit… tahle větev se s vámi hezky nakloní do záběru a vaše slova pak
budou znít naléhavěji, vysvětloval mi. Díval se na mne přitom opravdu
citlivě, jako chovatel makaků chocholatých.
Uděláme to trochu
jinak, než je obvyklé, napsal mi organizátor jednoho literárního večera
a pokračoval: Investovali jsme totiž energii do hledání nových možností,
jak literaturu prezentovat, aby dokázala zaujmout všechny věkové vrstvy
a různé sociální skupiny. Každý účinkující literát si vybere místo, kde
bude číst, a lidé se budou mezi jednotlivými vystupujícími podle nálady
přemisťovat a poslouchat je v těch jejich teritoriích. Na výběr
k prezentaci jsou zatím tato místa: plošina zdvižného vozíku na dně
vypuštěného bazénu, bývalá gynekologická ordinace, lanový závěs
vytvořený na věži radnice a veliká lednice ve zrušených jatkách. Dodnes
nevím, zda se akce konala, kolik autorů se přitom zřítilo a kolik
umrzlo.
Uděláme to ještě jinak, odhodlala se před několika roky
severomoravská pobočka Obce spisovatelů a rozhodla se nabídnout tvorbu
svých členů stereotypním a nesnesitelně nudným barům na Stodolní ulici,
která se dávno změnila v nejméně nápadité místo v Ostravě. Shromáždění
tvůrci z Obce měli vždy v podniku nejprve vytvořit takzvanou kreativní
atmosféru a potom za možné spoluúčasti místních konzumentů vyrábět
kolektivní texty na principu já verš – ty verš – on verš… Stotisícový
příspěvek z městského kulturního fondu pro tuhle oduševnělou radovánku
na sebe nenechal dlouho čekat.
Uděláme to trochu jinak než
obvykle, řekl jsem si taky a zasnil se. Představoval jsem si, že po celý
následující rok bude vyhlášeno, že všechny nové verše smějí být
publikovány pouze anonymně. Nikde žádné jméno, nikde žádný originální
tyátr. Bude muset stačit prastaré ohromení z poezie, kterou nelze nikým
zaštítit, ale kterou lze zakoušet. A představoval jsem si, kolik lidí
v tom anonymním roce bude ještě poezii číst. Někteří možná s úlevou
začnou, protože konečně nebude potřeba brát ani před sebou samými ohled
na to, zda text psal uznávaný klasik nebo pouhý začátečník. Někteří asi
zděšeně číst přestanou, protože zjistí, že bez těchto vodítek je ztracen
i jejich požitek. Teoretici a kritici možná také znejistí – a nebo
naopak ostřeji zahlédnou skutečné kontury a kvality současného
literárního stavu. A literatura přestane trpět nadbytkem, neboť mnozí
autoři v tom anonymním roce prostě přestanou psát.
Psáno pro Bubínek Revolveru 18. 3. 2019.