Krátký příběh o černobílé ne/vině
Nemám moc ráda, když se v diskuzi používají argumenty typu „Každá mince má dvě strany“. Přísloví „Nic není černobílé“ mě dokáže v určitých situacích rozpálit do běla (anebo vidím černě). Jenomže pak čtete knížku, jako je Malá lhářka, a ono „nic není černobílé“ vám tane na mysli pořád. Bude to asi tím, že autorka nevede diskuzi, v níž by se k téhle někdy až laciné argumentaci utíkala. Ona vypráví příběh, který je prostě barvitý, překvapivý a není to mince o dvou stranách, spíš kostka, kterou hodíte a čekáte, které číslo padne.
Pascale Robert-Diard je zkušená novinářka i autorka beletrie, v níž využívá své zkušenosti z novinařiny. Ve francouzském celostátním deníku Le Monde vede právní rubriku, píše krátké zprávy i obsáhlé reportáže ze soudního prostředí a věnuje se všem druhům soudních kauz. Pokud tedy napíše knížku, jako je například Malá lhářka, svou erudici a bohaté zkušenosti ze soudních síní do posledního písmenka zúročí. Nechybí jí empatie a své hrdiny pozoruje stejně bedlivě, jako by seděla u přelíčení a sledovala nějaký proces, její psaní je tudíž věrohodné. Na malém prostoru dokáže vykreslit psychologii svých postav tak, že je čtenář chápe a vnímá, jako by je dobře znal. Podle recenzí si na jejích knihách čtenáři právě toto cení nejvíc. A pak taky to, jak umí děj vypointovat, dramaticky vystavět tak, že ho s napětím zhltnete, i když vlastně víte, jak vše dopadne.
To je v podstatě i případ Malé lhářky. Už název je tak návodný, že když se v první třetině knihy v kanceláři advokátky Alice objeví dvacetiletá Lisa, je nám jasné, že tou lhářkou je právě ona. A sama Lisa to téměř okamžitě přizná. Když jí bylo patnáct let, ukázala prstem a řekla: „Byla jsem znásilněná a udělal to tenhle.“ Teď je plnoletá a říká: „Lhala jsem. A teď vám povím, jak to bylo celé a doopravdy.“
Alice si stejně jako všichni, kdo jsou do Lisina příběhu nějak zapojeni, projde kolečkem údivu, znechucení, rozhořčení, odsouzení a nakonec snad i pochopení. Protože Lisa v době, kdy lež vyřkla, byla navzdory tomu, jak vypadala, dítě. Patnáctileté, fyzicky vyspělé dítě. Lisa byla oběť, jenom ne taková, jakou by chtělo mít její okolí. Protože okolí včetně soudu a policie chtělo to, čemu se říká „ideální oběť“. A Lisa jim to dokonale splňovala.
Pascale Robert-Diardová v téhle krátké knížce ukazuje, jak je snadné poddat se manipulacím, byť dobře míněným, jak obvyklé je podlehnout klišé a předsudkům, a hlavně jak lidská individua nejde přesně napasovat do vzorců, vždycky bude někde něco vyčuhovat, překážet, nedosahovat. Autorka ukazuje i střet generací: je tu Alice, zástupkyně generace žen, které si musely vyboxovat své místo v mužském ringu; jsou tu její starší mužští kolegové, kteří ji považují za příliš liberální a s nostalgií se dívají do minulosti; a je tu přítelkyně Alicina syna, která ji nařkne z vlažné podpory feminismu a zpátečnictví.
Ve Francii byla vlna Me Too docela mohutná, ale i ty vlnky, často zesměšňované, které dorazily k nám, dokázaly zaplaťpánbůh rozvířit hladinu českého rybníku. Úporný boj několika neziskovek, advokátek a poslankyň (protože šlo především o ženy, které se do boje vydaly, pánové prominou) vedl k redefinici zákona o znásilnění, ženy se osmělují postavit i známým a mocným agresorům, i u nás už máme mediálně propírané kauzy. Zároveň s vlněním rybníku vyplouvá na hladinu, jak problematicky se policie, soudy, ale i veřejnost mnohdy staví k sexualizovanému násilí, jak malé zastání jeho oběti mají. Přesto je dobře, že existují třeba knížky, které varují, „aby se s vaničkou nevylilo i dítě“. Ochranu a pochopení si zaslouží všechny oběti.
psáno pro blog Arga
