# Blíží se sváteční den, který naše generace v době puberty neznala, ale po těch třiceti letech už i tady tak nějak zapustil kořeny. Jaká je tvoje osobní ideální představa oslavy Valentýna?

I hate Valentýn!

# A co na tento postoj říkaly a říkají tvé partnerky?

Jedna to cítila stejně jako já: umělý svátek vymyšlený na utrácení peněz za zbytečnosti. Druhá si tím tak jistá nebyla, tak jsme to občas dali jakoby „z legrace“ a zašli do restaurace nebo na láskyplně laděný film. Další zas měla připravený růžový sekt a já jí dal kytku, protože jsem tušil, že to tak nějak očekává. Nezlobila se.

# Proč podle tebe mají lidé potřebu něco tak křehkého a nevysvětlitelného jako láska institucionalizovat?

Kytka a šampaňské přece zafungují vždycky bez ohledu na den v kalendáři. Je v tom spousta důvodů. Když ještě nejsou spolu, tohle může být můstek. Nebo nesmělý muž skrz Valentýna projeví zájem. Nebo to u páru zaskřípalo a tady je příležitost to vyžehlit. Ale hlavně si lidi potřebujou potvrdit vztah. I když o něm třeba zas tolik nepochybujou, nějaká ta nejistotka se často najde.

# Není to ale jenom taková umělá náplast?

Nefunkční vztah žádný Valentýn nezachrání – a funkční zase Valentýna nepotřebuje. Ale i umělá náplast dává nějakou iluzi, a o tom Valentýn přece je. Je to takové hezké a růžové a srdíčkové a můžeme se k tomu upínat, zatímco všední dny, třeba i plné lásky, se rozhodně takhle netřpytí. Valentýn je neškodný kýč.

# Co se ti vybaví nejdřív, když slyšíš slovo láska?

Ve svých knihách jsi ji popsal v mnoha podobách – ale nikdy to nic hezkého, růžového a srdíčkového nebylo. Těžká věc. Tohle se mi vybaví. A kdybych na to někdy náhodou chtěl na chvilku zapomenout, mám na ruce vytetovanou modrou růži jako symbol něčeho, co je sice krásné, ale ve skutečnosti to neexistuje. Aspoň pro mě ne. A i kdyby, je ta růže memento, takové to: „Bacha!“ No a v mých knížkách se ty hořké životní zkušenosti samozřejmě promítají, přece nebudu psát červenou knihovnu, ani bych to neuměl.

# Poznaly se tvé partnerky v postavách z tvých románů a povídek? A jak na to reagovaly?

Kdysi ano, i když já to vždycky udělal tak, aby je nepoznal nikdo jiný. Ale moc se jim to nelíbilo, takže přestaly mé texty číst.

# Máš nějaký oblíbený milostný příběh z literatury, který tě spolehlivě dojme nebo vyvolá jinou silnou emoci?

Whittierovu báseň Maud Mullerová, kterou jsem si sám přeložil a vložil coby epilog do románu Závěrka. Ona to není kdovíjaká poezie, ale je tam sentimentální příběh s neveselým koncem. Takže je to ze života.

# Román Závěrka je zcela jiný než zbytek tvé tvorby. Vnímáš to taky tak?

Je to snad jediná z mých knížek, která nemá kriminální zápletku ani nepracuje s motivy hororu; milostný příběh o dvou mladých lidech, kteří si – zklamaní ve vztazích – preventivně zavřou jeden k druhému dveře, aby se k sobě krkolomně dostávali oknem, nebo spíš vikýřem. Konkrétně přes amatérské fotografie, které v sobě skrývají to, co si tihle dva netroufnou spolu prožít.

# Jak se ti psala? Musel jsi kvůli ní vystoupit ze své autorské komfortní zóny?

Ani nemusel, a jestli, bylo to velmi příjemné. Já jsem totiž pro sebe objevil portrétní fotografii a naprosto si tento koníček oblíbil, takže mě psaní bavilo. Asi by to dnes vypadalo trochu jinak, protože ve fotografii jsem se od té doby aspoň něco málo naučil, a to je co říct, jelikož technika a já nejsme tak úplně jedna ruka. Na druhou stranu je myslím dobře, že jsem byl tehdy takové kopyto, protože i hrdina příběhu je naprostý amatér a skoro nic neumí.

# Co fotografuješ nejraději?

Nejraději fotografuju lidi, ať už doma, nebo venku. V interiéru používám spíše stálá světla, ale nejlepší fotku jsem udělal s pomocí vzdáleného blesku. Jenže to byla spíš náhoda, intuice a štěstí. S bleskem bych se chtěl naučit pořádně, ta kvalita je tam prostě jiná. Takže raději přesně vědět, jaký chci výsledek a jak ho dosáhnout správným nastavením a koordinací s aparátem.

# Plánuješ to časem dotáhnout k nějaké výstavě, nebo ti fotografování zůstane jenom jako koníček?

Nikam nepospíchám. Výstavu bych rád měl, ale to až si budu myslet, že jsem udělal sérii snímků nějak jinak, než by je udělal někdo jiný. A abych byl upřímný, že bych jako fotograf sršel neobvyklými nápady, ten pocit opravdu nemám.

# Říkal jsi, že láska je pro tebe těžká věc. Myslíš si, že v téhle divné době se na lásce, na nahlížení na ni a potažmo na partnerském vztahu mezi dvěma lidmi něco změnilo?

Něco možná ano, člověk má víc času přemýšlet o sobě a o tom druhém. A pak si třeba uvědomí, že ten jejich vztah vůbec není špatný, když spolu dokážou vydržet takovouto zdravotní, společenskou a ekonomickou krizi. Protože kde je řečeno, že by se to dalo vydržet líp s někým novým? Takže věřím tomu, že covid spoustu vztahů utužil – a jistě i nějaké pomohl rozbít.

# A konkrétně pro tebe jako pro autora temných a mnohdy velice drsných knih je tahle covidová prekérní situace něčím inspirativní?

Zatím ne, já na katastrofické žánry moc nejsem. A když zavírání podniků a lázní tak dolehlo na Vary, až jsem se zhrozil, jak jsem to město v románu KAR o rok dřív zřídil. Což sice mělo na Vary nulový dopad, ale stejně.

# Už sis to s Karlovými Vary definitivně vyříkal, nebo tě ještě nějaká důležitá debata čeká?

Myslím, že už to nechám na Varech. Já jim teď fandím, stejně jako Mariánkám a Frantovkám, aby se z té hrozné krize dostaly. Až to půjde, budu tam pravidelně jezdit a tohle jim aspoň maličko pomůže. Věřím, že takových nás bude hodně.

# Na závěr se ještě naposledy vrátím ke covidu. Změnil se ti život hodně – a bereš to spíš jako pozitivní, nebo negativní změnu?

Já ještě přesně nevím, jak to bude dál, ale když si lidi před měsícem přáli do nového roku, ať hlavně není tak hrozný jako rok 2020, pomyslel jsem si, že pro mě to tak nebylo – že tam jedna velká změna byla a ta mě hřeje u srdce. A možná ta změna ještě trvá a bude se vyvíjet.

# Jiří Popiolek

(Rozhovor vyšel v internetovém měsíčníku #mojeargo 2/2021.)

Zobraziť diskusiu (0)