1 (ukázka)

Myslel jsem, že se jdeme jen tak projet. Stébla sena nám vanou naproti a létají otevřenými okny dovnitř do našeho pickupu. Jsou žně, jenže ne pro nás. Na korbě chrastí rezivé topenářské trubky a plášť pračky, který jsme včera vytáhli z pangejtu. Táta zatáčí a zastavuje u pumpy. „Dáš si něco?“ ptá se, když tankuje plnou. To jde jen o pondělcích, protože pracuje Benoit. Jeho šéf už nám nic neprodá. Zákazníci jako my ho stojí jenom peníze, tvrdí. Kolem prorachotí náklaďák s balíky sena a rozechvěje vybledlou plachtu s reklamou na kávu, která je tu pořád v akci. Kafe páchne, jako by do něj rozemleli střešní krytinu. „Ahoj,“ říkám Benoitovi. Zvonek se pronikavě rozřinčí. „Vy už sem nesmíte,“ odpovídá Benoit ze skleněné kabiny. Pusu dává moc blízko k mikrofonu. „Už jsem ti to říkal i minule.“ Ukážu na pokladnu, u uší dělám posunky, že mu není rozumět. „Povídám, že vy sem…“ Vrtím hlavou, znovu si ukazuju na uši. Kolem pokladny má vyskládané pytle s dřevěným uhlím, takže to vypadá, jako by se před námi zabarikádoval. V kbelících vedle skomírají kytice.

Otálím u chladničky s plechovkami energetických nápojů. Benoit se mě snaží sledovat přes vyboulené zrcadlo na stropě. Zvoneček u dveří se znovu rozřinčí. „Benoite!“ zvolá táta velkoryse. „Už jsem říkal Brianovi, že vám nic…“ „Namarkuj mi k tomu ještě tohle.“ Táta vytahuje z koše s akčním zbožím obrovské čokoládové vejce. „Dáreček pro bráchu.“ „My jedeme za Lucienem?“ Táta přitiskne cenovku na bezpečnostní sklo. „A půlku mi z toho odečti,“ říká a slupuje velkou červenou samolepku. „I když ta na tom může zůstat. Tvůj brácha si jí stejně nevšimne.“ „No jo,“ koktá Benoit a vyťukává na pokladně částku se slevou. „Dej mi na to pořádnou modrou mašli, to se jeho bráchovi bude líbit.“ „Zboží v akci bohužel dárkově balit nesmím.“ „Mašle může bejt klidně i červená.“ „Říkám, že ti to zabalit nesmím.“ „Dáš si taky něco?“ volá na mě táta. Vrtím hlavou. „Kolik ti dám?“ Benoit polkne, čučí na pokladnu. „Vychází to na třicet osm dvacet…“ „Tady máš.“ Táta vytáhne z náprsní kapsy kožené bundy hrst mincí a vysype ji do přihrádky pod sklem. „A navrch dostaneš tohle.“ Z kapsy u kalhoty vyloví bankovku, kterou pečlivě rozloží a uhladí. „Že mi to vajíčko hezky ozdobíš?“ „Nejdřív si to musím přepočítat.“ „Dost spěcháme.“ Benoit začne nervózně třídit mince. …

Než dojdeme k autu, umaže čokoláda celofán. Táta rázuje přede mnou. Modrá stuha za ním vlaje. „Trochu přidej, Bráji.“ „Ale jedeme za Lucienem, že jo?“ Benoit vyšel ven. „Chybí mi sedm dvacet.“ Táta se otočí, ale pokračuje v chůzi k autu pozadu. „Spočítals to pořádně?“ „Nedal jsi mi dost.“ „To se mi nezdá.“ Táta nasadí překvapený výraz. „A trochu spěcháme. Jeho brácha čeká.“ „Musím to nahlásit.“ „Ale, ale, to jsou mi silný výrazy. Takhle se chováš k věrnejm zákazníkům?“ Táta zpomalí. „Zbytek ti sem hodím zítra.“ „To tady nebudu.“ „No jo.“ Táta se zakření. „Tak mě halt budeš muset založit.“ … Vyjedeme na silnici, Benoit stojí u dveří. Táta mu přátelsky mává, zvedá palec. Benoit mu na pozdrav odpovídá pozvednutím ruky. „Proč jedeme za Lucienem?“ „Říkal jsem si, proč ne.“

Můj brácha bydlí v posteli půl hodiny jízdy od našeho karavanu. Naposledy, co jsme se za ním zastavili, to bylo před jeho šestnáctinami a předtím jsme tam museli být někdy kolem Vánoc. Pamatuju si hlavně, že spal. Když se konečně probudil, koukal se jen na blyštivý vánoční řetěz, který mu visel u okna a pohupoval se nad radiátorem. Nikdy nechodíme přesně o Vánocích nebo v den jeho narozenin, abychom nenarazili na mámu. I teď doufám, že na parkovišti nestojí její auto. … Vedle hlavního vchodu na nás civí kluk s vypoulenýma očima, jeho obličej z větší části zabírá čelo. Z otvorů v kožené přilbě mu čouhají tmavé vlasy. Dívá se přísně, jako by věděl, že jsme už dlouho na návštěvě nebyli. Jakmile vejdeme do budovy, vždycky znervózním. Bojím se, že se Lucien třeba zlobí, že jsme za ním tak dlouho nebyli, nebo že se s ním stalo něco, o čem nevíme. Ale hlavně proto, že tohle je spíš mámino teritorium než naše.

Bílé zdi jsou do výše pasu poškrábané, počárané a omlácené od kolečkových křesel, vozíků a pojízdných lůžek. Po celé délce chodby stojí zaparkované invalidní vozíky se všemi možnými nástavci. Dál vozíček s odpadkovým pytlem, plnými podnosy a zamatlanými talíři. Na modré žíněnce v jedné cvičebně leží kluk a naříká do stropu. Nohy má vytočené do nepochopitelných úhlů, jako by vlastně patřily k jinému tělu a k jeho trupu je někdo přišil až později. S rozpaženýma rukama čeká na někoho, kdo má vypadnout ze stropního podhledu a on ho má chytit do své náruče. „Bráji!“ Táta je už na konci chodby. „Koukej na tohle.“ Automatické lítací dveře se chtějí neustále zavřít, ale jak před nimi stojí, hned se zase rozletí. Za ním nám socha panenky Marie naznačuje, že nemáme spěchat, i když jsou tu všichni jak zpomalený film. „Lucienův pokoj byl přeci tamhle, ne?“ Napříč boční chodbou je napnutá stěna z matné fólie. Když se někde v budově otevřou dveře nebo okno, fólie se s plácnutím vcucne dozadu a hned nato se zase vypoulí. Za fólií se vrtá. Nějaká silueta tlačí kolečko. „Copak se přestěhoval? To přeci nejde, to by nám máma musela dát vědět.“ V pěsti mu šustí celofán čokoládového vajíčka. „Nebude tady někde?“ Díváme se na jmenovky náhodných pokojů, za jedněmi dveřmi někdo kvílí. „Zeptáme se na recepci, jo?“ … „Kam se poděl Lucien?“

Táta postaví čokoládové vejce na pult. „Jeho pokoj je v čudu a nám nikdo nic neřek.“ „Momentík,“ odvětí žena. „Jen co to dopíšu.“ Podle jmenovky se jmenuje Esmée. Její halenka skrývá ten typ prsou, o jakém bude táta za chvíli vtipkovat. Oči se mu lesknou. Esmée udeří ukazovákem do enteru, odsune kancelářskou židli dozadu a laskavě na nás pohlédne. „Jdem na návštěvu za Lucienem.“ „Lucienem Chevalierem?“ „Je to jeho brácha.“ „Bratr… ano?“ říká Esmée, ale nedívá se na mě. „A kdo jste vy?“ „Já jsem táta.“ „Ano, ovšem.“ „Eště tu je?“ „Jistě. Lucien leží dočasně na sto šestce. Kvůli přestavbám jsme museli provést nějaké interní přesuny.“ Než se stačíme zeptat, kde to je, vysvětlí nám, kudy tam máme jít: „Touhle chodbou, pak druhou doleva a jsou to třetí dveře napravo.“ „Fajn,“ říká táta, pohledem jí šlehne po prsou. Nejspíš už si v duchu formuje nějaký vtípek, protože se pochechtává. Prsty si ťukne do spánku. „Tak zatím.“ …

V každé chodbě visí koláž namalovaných superhrdinů s obličejem obyvatel na pasové fotografii. „Člověče, člověče,“ řehní se táta. „To byly ale dudy.“ „Co?“ „Mezi ty kozy by si jeden hnedka lehl.“ „Sto jedna,“ čtu nahlas. „Tady je sto trojka. Musíme hledat na druhý straně.“ „Uvidíme,“ mumlá táta. „Když bude spát, zůstanem tu jen chvilku.“ Lucienova jmenovka je ozdobená žlutými a modrými čmáranci, asi mu někdo z vedení vtiskl fixu do dlaně. „Jasný?“ Táta už má ruku na klice a dívá se na mě „Bráji?“ Přikývnu. Rozrazí dveře se srdnatostí, s níž mi dřív trhal vyviklané mléčné zuby. Zatažené lamely ťukají o otevřené okno. Na provázku ze stropu visí krepoví ptáci. Pod nimi leží Lucien. Nepoddajné vlasy mu jako vždy neučesatelně trčí z týlu. Dolní končetiny leží natažené na dece, trup a obličej má od nás odvrácený. Od naší poslední návštěvy zase povyrostl směrem k pelestem. Mění se v drobnostech. Plnější obočí. Vyšpulenější spodní ret jako nádobka na svěcenou vodu. Pupínky tam, kde mu začínají vlasy. „Luciene?“

Pootevřou se mu oči. V koutku má žlutý drobek ospalku. Naše máma by mu ho hned smetla. „Ty jsi Lucien,“ říkám, abych si vzpomněl sám na sebe. „My jsme zase tady.“ Plácnu se do hrudi. „Brian s tátou.“ Popostoupím o kus dál, aby bylo u postele dost místa pro nás pro oba. Táta ale stejně zůstane stát napůl za mnou. Olizuje si rty, pokašlává, aniž je třeba. Udělám další krok stranou, ukazuju mu, ať si stoupne vedle mě. „Mně se tady stojí dobře,“ říká a strčí mi do ruky čokoládové vejce. „To máš pro bráchu.“ Už jsem si ho vzal, ale radši bych, aby mu ho dal sám. „Dej mu ho ty,“ šeptám a snažím se vrazit mu ho nazpátek. „Kdepak. Ty to umíš líp.“ Ruce mu zmizí v kapsách bundy. Lucien po nás pošilhává. Přidržím mu vejce před obličejem. A pak ho postavím na noční stolek; Lucien pochopí, co je to čokoláda, teprve až ji ochutná. „Už je to nějakých pár měsíců, co?“ Chci se ho někde dotknout, jenom pořádně nevím, kde začít, takže nechám ruce na pelesti.

Na magnetické tabuli v hlavě postele se kroutí fotka Luciena na vozíku. Vedle něj sedí na bobku máma. Legíny vysoko vytažené jí dělí břicho na dvě pneumatiky, na hlavě má culík a u sebe už tisíc let stejnou kabelku, kterou svírá v rukou. Nad nimi nová fotka s Didierem. Nechává se od něj obejmout jako na všech fotkách, tiskne tvář k té jeho, aby nám ukázala, jak moc ji má rád. Didijé, říká mu táta vždycky rýpavě. Jejich fotky vždycky pověsí doprostřed. Nad nimi je napůl schovaný skupinový snímek obyvatel s Lucienem mezi nimi. U vchodu do lunaparku. Všichni se koukají do objektivu, až na bráchu. Jediná fotka, na které se usmívá, je ta, na níž mu cizí ruce u tváře přidržují morče. Vpravo dole visím já. S magnetem přes půl obličeje. Je to ta samá pasová fotka, kterou měla máma za rámečkem v peněžence. Akorát mi vypadl přední zub. Mám učesané nagelované vlasy. Vzpomínám si, že jsem si tehdy připadal velký, měl jsem čerstvě propíchnuté ucho a v něm kroužek. A takový ten myší ocásek vzadu na krku, ale to není na fotce vidět. „Hele,“ říkám Lucienovi. „To jsem byl já.“ Hned cítím ten důvěrně známý ostych z toho, že na něj mluvím. Hlavně proto, že neodpovídá. Dospělým to jde líp, i když to od nich zní, jako by mluvili na psa. Lucien s otevřenou pusou zírá na papírové ptáky, kteří se pohupují u stropu od té chvíle, co jsme vešli. „Nepustíme sem trochu světla?“ Táta už tahá za šňůrku lamel. Na všech oknech je pojistka, aby obyvatelé nevypadli ven, takže se dají jen pootevřít. Teď je vidět léto, které není ničemu vzdálenější než Lucienově lůžku. Vlastně celé budově. Podlahy se tu vytírají pachem koupališť. Lucien zamhouří oči před náhlým světlem, otevře je a zase je přerušovaně mhouří. Pak je znovu nadějně otevře, jako by zapomněl, proč je zavíral.

..............

překlad Veronika Havlíková