Básnické dílo Ľuboše Bendzáka není nijak obsáhlé. Debutoval v roce 1995 sbírkou Básne pre Soňu Marmeladovovú a od té doby vydal sbírky Zápisky z čudného domu (2005), Vodka (2009, přičemž texty z tohoto souboru jsou zčásti obsažené v následující sbírce Vytrvalosť sivej, 2010), Pohreb andulky a iné udalosti dňa (2015), Vlastná váha (2019) a soubor básnických minipovídek Práce a dni (2021), které lze doplnit souborem specifických deníkových záznamů Samota je moja staršia sestra (2017). Během těch sedmadvaceti let, která počítáme letos od jeho knižního debutu, se skoro nemění jeho autorské solitérství, intimní zázemí a jistoty četby, pozorování, tichého pobývání a hloubání nad viděným a slyšeným. A pod tím vším hraje vnitřně specifický humor, posmutnělý a v lecčems trochu outsiderský.

Podíváme-li se na dnešní slovenskou poezii, vidíme neustále dominující linii specifického domácího experimentu, který se někdy stává samoúčelným a jenž vychází z reziduí postmoderního gesta čistě odosobněné textologické a sterilní poetiky devadesátých let. Dále zde vidíme básně výrazně angažované, byť mnohdy až příliš „insidersky“ zaměřené, které jsou svým specifickým humorem srozumitelné jen v uzavřených komunitách. Svou roli ve slovenské poezii hraje také metafyzika, často provázaná s náboženským přesahem (dodejme, že ten zasahuje i mimo křesťanství), s čímž je spojen také originální přístup k minimalismu a „krátkým“ básním. Vedle toho samozřejmě na Slovensku nacházíme trvalky v podobě lyriky tradičního rázu, stejně jako ne nezajímavé pokusy o epičtější a propracovanější skladby a soubory, zahrnující ovšem často zprávy o egoismu a jáství aktérů (od lásky přes mateřství až po prožité nemoci). Skupiny a poetiky se navíc vzájemně různě prolínají a ovlivňují, aniž by pak ty hlasitější (dnes linie experimentu) akceptovaly ty tišší (v dnešní době linie řekněme metafyzická).

Bendzák nepatří k ani jednomu typu exponovaných poetik či autorů, které bychom nacházeli na každém autorském čtení, potkávali na nejrůznějších rezidenčních pobytech nebo jejich příspěvky každou chvíli četli v literárních časopisech a na webech. Je to ostatně patrné na jeho poetice, která se u Bendzáka příliš nemění, aniž bychom měli dojem repetice — jeho verše i malé záznamy někdy až charmsovského gesta jsou půvabně střelené, ale zároveň je v jejich obyčejnosti zachycená intenzita a bujarost života. Možná jsou to jen zápisky o banalitách a jejich „nedějovost“ je pro leckoho až protivně nebásnická, ale zároveň v tom lze vidět originální hlas, který je v něčem bližší třeba české poezii a literatuře v linii řekněme „rabiátské“ od Hrabala dál.

Sympatie čtenářů k outsiderství autorů známe ovšem odnepaměti — básníci-vyděděnci, romantičtí „loseři“, hříšníci a flámové najednou, pankáči i tuberáci, schizoidní géniové… Ľuboš Bendzák je tak trochu romantický vyděděnec, na němž ulpívá městská špína. Má svůj životní postoj ředěný Rimbaudem, Dostojevským (a dalšími ruskými klasiky, dodejme), ale i východní poezií v zachycování dávno prchavých a matných okamžiků. Je pozorovatelem se vzácnou schopností potěžkat detail, ale dát mu i poetickou a výpovědní hodnotu. Básník oživuje pomocí slov něco, co jsme dávno považovali za zbytečné, za odsunuté, třeba i za nepodstatné, to když dává smysl věcem, která je třeba znovu najít, pojmenovat, očistit a vyzdvihnout. Vedle toho tuto vážnost Bendzák neustále narušuje lehce sarkastickým odstupem, aby z veršů vystupoval osamělý, byť tu a tam alkoholu a samotě nadbíhající vyděděnec.

Vidíme jasně i „zápisky z nemoci“, které se u Bendzáka objevují od debutu a vrcholí zejména ve sbírce Pohreb andulky a iné udalosti dňa, aby se staly součástí básníkova rejstříku — nestěžuje si, jen zaznamenává ty dlouhé chvíle vlastních depresí, únavy, nudy a zároveň okouzlení a až dětského nadšení ze světa, který má na rozdíl od ostatního sílu každé ráno znovu vzniknout a být. Bendzák nevydírá citově, nebije se hrdinsky v prsa a nekřičí do světa, že bojuje s nemocí: spíše si za tím outsiderským hledáním denních jistot klade stále stejné otázky po smyslu. Nemusí na ně odpovídat, stačí jen, že jsou vysloveny. Provokují k zamyšlení nad samou existencí problému, naznačují i cestu od skepse k možné naději. Není to ani tak beatnické samotářství jako spíš svět vlastní všem psychicky nemocným, ať již jsou nemocní volbou nebo ne. Svět trochu potřeštěný ve chvílích nadšení, ale také svět někdy tíživý a zasažený už od rána neschopností vstát a rozhodnout se, co dál. Svět plný hlubokého a tíživého smutku a ranní nespavosti, promíchaný s pravidelnými návštěvami psychiatrie, ozdobený problémy partnerskými a rodinnými. Nad tím pak vždy prolétne i samo hledání smyslu věcí, a je jedno, ať už je to hledání sakrální nebo profánní, spojené s neustálou a často až dětskou potřebou vnímání a popisování života a dění kolem sebe.

Bendzákovy verše jsou právě proto trochu až starosvětské. V nich je právě jejich síla — nehrají si na víc, než jsou, neohromují, spíš konstatují stav věcí. Básník sám nejlépe ví, že to, co dělá, dělá správně, protože umí přemýšlet (i když se rád ukrývá za masku), umí napsat báseň, která nešustí papírem. A co si na něm lze cenit asi nejvíc — i v nejtragičtějších momentech, kdy je „všechno špatně“, umí dát naději sám sobě, že přece jen musí být „jednou“ dobře. I když Bendzák relativizuje „velké city“, nic si nenalhává, a díky tomu mu nezůstává ironická póza a výsměch coby poslední instance. Spíš vždy zůstává osobní přesvědčení, že cesta do cíle bude trnitá, ale cíl přece jen na konci bude — k tomu můžeme vztahovat už samotný název jedné jeho sbírky, kde jde přece o „vytrvalosť“. Vznikají tak malé poetické deníky zachycující i období osamělého hledání sebe sama, které jsou lemované propitými hodinami, pozorováním světa kolem a sympatickou touhou a vědomím, že prostě „bude líp“. Je to autor citlivý, ale ne přecitlivělý, je to melancholik s mírným sklonem k depresím a sebelítosti, ale zároveň je natolik inteligentní, že si tyto věci uvědomuje a dovede je korigovat, aby nečněly příliš do popředí a nedělaly z jeho veršů pouhé patetické a nemístně směšné kýčovité odlitky. Jeho básně jsou prostě živé, i když jsou tematicky vlastně hodně jednostranně zaměřené. Ale mít vlastní téma a dokázat ho použít, variovat jej a zároveň vytrvat u něj je už zárukou.

K čemu pak celek Bendzákova díla míří — k vystřízlivění z reality, nebo k hledání spirituality? Případně k terapeutickému „prožití sebe sama“ až do nějakého stavu za tím vším, do stavu reality a vyléčení se? Básníkem popisovaný svět je žitý křehkým a nevyzpytatelným jedincem, který se naučil žít — dodejme, že hlavně sám se sebou — uprostřed trochu maloměstské nespokojenosti. V nacházení sebe sama mu nepomáhá ani tak vlastní tvorba jako spíš vybudované rituály, k nimž patří například fixace na místo, sledování známého mikrosvěta, blízkost a jistota hudby i domácích zvířat. Ale hlavně je tu schopnost být i ve chvílích „života na dně“ mírně nad věcí — s lehoulince ironickým gestem a s pobaveně zdvihnutým obočím.

Michal Jareš, psáno pro blog nakladatelství Dybbuk

Zobraziť diskusiu (0)