Provaz

Události onoho večera – události, jež znovu vypustily do světa lidskou zlobu – Toby později sestavila do dvou příběhů. Ten první vyprávěla nahlas, byl určený Chřástalovým dětem a dopadl dobře, nebo aspoň jak nejlépe byla schopná vymyslet. Druhý, ten čistě pro ni, už tak veselý nebyl. Mluvilo se v něm především o její hlouposti a nepozornosti, ale důležitá v něm byla i rychlost.

Všechno se odehrálo hrozně rychle. Byla unavená, pravda, nejspíš na ni dolehl prudký pokles adrenalinu. Měla za sebou koneckonců dva dny, kdy musela fungovat pod velkým tlakem a moc se nenajedla. Den předtím odešly s Ren z bezpečné enklávy kolem maddaddamovského hliněného domu, v němž se ukrývala hrstka těch, kdo přežili globální pandemii, jež prakticky vyhladila lidstvo. Šly po stopách Reniny nejlepší kamarádky Amandy a našly ji právě včas, ti dva exagonisté, co ji zneužívali, ji už skoro rozmašírovali.

Toby věděla, co od takových chlapů čekat, samotnou ji jeden takový málem zabil, než se přidala k Božím zahradníkům. Nikdo, kdo prošel Exagonem víc než jednou, si nezachoval jiný mozek než ještěří. Fungovali v režimu šukat, dokud holku nevyšukají do mrtě, a pak si ji dát k večeři. Zvlášť ledviny měli v oblibě.

Toby s Ren se krčily v křoví a exagonisté se zatím dohadovali o mý vunkovi, kterého jedli, a taky o tom, jestli zaútočit na Chrastíky a co dál podniknout s Amandou. Ren byla hrůzou bez sebe, Toby jen doufala, že na místě neomdlí, ale moc starostí si s tím dělat nemohla, protože měla sama nervy na pochodu. Koho má střelit dřív, toho vousáče, nebo toho ostříhaného? Stačil by ten druhý sáhnout pro energopistoli? S Amandou se nedá počítat, že by pomohla, nemohla by ani utéct, protože měla kolem krku provaz, který si ten vousatý uvázal kolem nohy. Toby nesmí udělat jedinou chybičku, jinak je Amanda mrtvá.

Vtom se z křovin vypotácel na mýtinu podivný chlapík spálený od slunce, nahý a celý strupatý, v ruce svíral energopistoli a málem všechny včetně Amandy na místě postřílel. Ale Ren začala vřeštět, vyběhla z úkrytu a samozřejmě strhla pozornost na sebe. Toby pak předstoupila s napřaženou puškou, Amanda se osvobodila a exagonisty pak společnými silami (a s pomocí kamene a kopanců do rozkroku) zpacifikovaly, svázaly jejich vlastním provazem a proužky látky z Tobyina růžového celo-těla, které se v lázních NovoTy používalo proti slunci a Toby ho měla na sobě. Ren se pak věnovala Amandě, která zřejmě byla v šoku, a taky tomu strupovitému naháči, kterému říkala Jimmy. Zabalila ho do zbytku celo-těla a něžným hlasem ho uklidňovala, podle všeho spolu kdysi chodili.

Jakmile se všechno trochu uklidnilo, Toby měla pocit, že může polevit v ostražitosti. Pomocí zahradnických dechových cvičení sladila dech s konejšivým rytmem nedalekých vln – švúúú-švúúú, švúú-švúú – a počkala, až se jí zklidní tep. Pak uvařila polévku. Načež vyšel měsíc.

Vycházející měsíc byl u Božích zahradníků znamením k zahájení svátku svaté Juliany a Všech duší, oslavy Boží něhy a soucitu se všemi tvory. Celý vesmír drží On ve své dlani, jak nás v dávných časech poučila prostřednictvím svých vizí svatá Juliana z Norwiche. Je třeba nabídnout odpuštění, nechat se vést láskyplnou vlídností, kruhy musí zůstat neporušené. Všechny duše znamená všechny, bez ohledu na to, čeho se dopustily. Přinejmenším od východu měsíce do jeho západu. Jakmile se od zahradnických Adamů a Ev něco naučíte, máte to v sobě už napořád.

V zásadě nebyla schopná téhle noci ty exagonisty zabít, chladnokrevně je zamordovat, zvlášť když už byli oba pevně při vázaní ke stromu. O svazování se postaraly Amanda s Ren. Obě měly za sebou zahradnickou školu, kde se pracovalo s recyklovanými materiály v jednom kuse, a uzly měly v malíku. Chlapi vypadali jako macramé.

Onoho požehnaného večera svaté Juliany Toby odložila zbraně stranou, svou letitou pušku i obě energopistole, jak exagonistů, tak Jimmyho. A pak v roli dobrotivé kmotřičky nalévala polévku a rozdělovala přítomným živiny. Nejspíš ji vlastní laskavost a velkomyslnost úplně očarovala. Přiměla je všechny, aby se rozesadili kolem útulného večerního táboráku a spo lečně srkali polévku – včetně Amandy, která byla z prožitého traumatu v téměř katatonickém stavu, a Jimmyho, který se třásl horečkou a mluvil s jakousi neviditelnou ženou uprostřed plamenů. Včetně obou exagonistů. To si vážně myslela, že je obrátí na správnou cestu a oni začnou objímat králíčky? Div že se při rozlévání vývaru z kostí nepustila do kázání. Tady máš ty, tady ty a tady ty! Odhoďte všechnu nenávist a zlobu! Vstupte do našeho kruhu světla! Jenže nenávist a zloba jsou návykové. Dokážou člověka neskutečně nabudit. Stačí jen přičichnout a začnete se klepat, když nemůžete dostat víc.

Zatímco si pochutnávali na polévce, dolehly k nim odněkud ze stromů u břehu hlasy. Byly to Chřástalovy děti, Chrastíci, ti podivní zmutovaní novolidé, co žili u moře. S borovicovými pochodněmi v rukou se proplétali mezi stromy a zpívali ty svoje křišťálové písničky. Toby je předtím viděla jen krátce a navíc za dne. Takhle potmě, ve svitu měsíce a pochodně byli ještě krásnější. Měli nejrůznější barvy kůže, byli snědí, žlutí, černí i bílí, a byli různě vysocí, ale do jednoho byli na prosto dokonalí. Ženy se poklidně usmívaly, kdežto muži v namlouvacím režimu drželi kytice květů a jejich nahá těla vypadala jako představa mužné krásy z komiksu pro čtrnáctileté: každý sval, každá vlnka přesně 19 vyrýsované a lesknoucí se. Jasně modré a nepřirozeně velké penisy se jim pohupovaly ze strany na stranu, jako když pes přátelsky vrtí ocasem.

.............

překlad Dominika Křesťanová